ECLI:CZ:US:2019:3.US.2856.18.1
sp. zn. III. ÚS 2856/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti S. A. ZIEGLER FRANCE, sídlem Avenue Konrad 1, Roncq, Francouzská republika, zastoupené Mgr. Davidem Řehákem, advokátem, sídlem Holečkova 100/9, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2018 č. j. 20 Cdo 1702/2017-232 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. prosince 2016 č. j. 61 Co 276/2016-187, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ROLINE INTERNATIONALE SPEDITION, s. r. o., sídlem Boží Dar 129, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 12. 10. 2015 č. j. 27 EXE 2732/2015-51 prohlásil za vykonatelné rozhodnutí Soudu I. stupně pro věci obchodní ve Štrasburku ze dne 18. 12. 2009 č. 03/01008 a rozhodnutí Odvolacího soudu v Colmaru ze dne 14. 11. 2012 č. 1 A 10/04260 a provedením exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Jiřího Komárka, Exekutorský úřad Žďár nad Sázavou. Uvedenými rozhodnutími francouzských soudů byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku v celkové výši 130 585,95 Eur a náhradu nákladů řízení ve výši 10 000 Eur z důvodu, že vedlejší účastnice (solidárně s řidičem vozidla) byla shledána odpovědnou za škodu vzniklou na zásilce při mezinárodní přepravě, k níž došlo krádeží 2 277 kusů dopravovaných mobilních telefonů v noci z 11. na 12. 6. 2002 na nehlídaném parkovišti.
3. Usnesením ze dne 4. 4. 2016 č. j. 27 EXE 2732/2015-133 však okresní soud na návrh vedlejší účastnice exekuci zastavil a uložil stěžovatelce povinnost k náhradě nákladů exekučního řízení, neboť přisvědčil vedlejší účastnici v tom, že vymáhaný nárok je promlčen.
4. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením usnesení okresního soudu ve věci samé potvrdil; odlišně rozhodl toliko o nákladech exekučního řízení a stěžovatelce uložil povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení.
5. Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatelky zamítl, v části směřující proti nákladovému výroku je odmítl a rozhodl o povinnosti stěžovatelky k náhradě nákladů dovolacího řízení.
6. Pro posouzení nároku stěžovatelky, resp. promlčení tohoto nároku bylo v řízení před obecnými soudy zásadní určení rozhodného právního řádu, neboť šlo o mezinárodní závazkový vztah založený smlouvou o mezinárodní přepravě z roku 2002. Obecné soudy vycházely z kolizních norem obsažených v tehdy platném zákoně č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen "zákon č. 97/1963 Sb."), na jehož základě určily jako rozhodné právo České republiky. Jeho součástí je i Úmluva o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (dále jen "Úmluva CMR"), která však upravuje pouze některé aspekty promlčení. Danou věc tak bylo nutno posoudit podle českého práva, zejména dle tehdy platného zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Na jeho základě pak obecné soudy - s odkazem na §408 odst. 2 obchodního zákoníku - dospěly k závěru, že tam uvedená tříměsíční lhůta k podání návrhu na výkon rozhodnutí již uplynula. Exekuční tituly, jimiž byla rozhodnutí francouzských soudů, nabyly právní moci dne 14. 11. 2012, tedy až po uplynutí desetileté promlčecí doby stanovené v §408 obchodního zákoníku, a k uplynutí "dodatečné" tříměsíční lhůty tak došlo dne 14. 2. 2013. Podala-li proto stěžovatelka návrh na nařízení exekuce až dne 8. 9. 2015, bylo její právo již promlčeno.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka především namítá, že se obecné soudy dostatečně nezabývaly aplikací Úmluvy CMR a hraničních určovatelů dle zákona č. 97/1963 Sb., v důsledku čehož došlo k použití nesprávných právních předpisů k vyřešení posuzované věci. Rozhodným právem pro promlčení mělo být dle stěžovatelky právo francouzské, které však obecné soudy bez bližšího vypořádání se s jejími argumenty odmítly použít. Promlčecí lhůta představující podle §408 odst. 2 obchodního zákoníku pouhé tři měsíce je dle stěžovatelky navíc nezvykle a nepřiměřené krátká.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. K takovému závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl.
11. Předně nutno uvést, že stěžovatelka se snaží Ústavní soud přesvědčit o správnosti svých úvah pomocí totožných argumentů, jež uplatňovala již v řízeních před obecnými soudy a s nimiž se tyto soudy náležitě vypořádaly. K námitce stěžovatelky, že Úmluva CMR obsahuje ve svém čl. 32 komplexní úpravu promlčení práv z přeprav, Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, v němž jsou srozumitelně rekapitulovány důvody, pro které soudy dospěly k opačnému závěru a s nimiž se Ústavní soud zcela ztotožňuje, tedy že Úmluva CMR je použitelná pouze pro některé nároky z mezinárodních přepravních závazků, přičemž předmětná ustanovení se standardně týkají jen řízení nalézacího, a nikoliv řízení o výkon rozhodnutí, v němž byla námitka promlčení vznesena v posuzované věci (str. 4 a 5 usnesení Nejvyššího soudu).
12. Pochybení obecných soudů Ústavní soud neshledal ani v souvislosti s další stěžovatelčinou námitkou, jíž brojila proti určení českého práva jako práva rozhodného podle §10 odst. 2 písm. c) zákona č. 97/1963 Sb. Stěžovatelka se mýlí, domnívá-li se, že určením rozhodného práva dle uvedeného ustanovení se obecné soudy nepřípustným způsobem odchýlily od pravidla stanoveného v §10 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb. Jak zcela správně vysvětlily již obecné soudy, určujícím hlediskem pro stanovení rozhodného práva dle §10 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb. je hledisko "rozumného uspořádání daného vztahu", přičemž jde o ustanovení obecné. Na něj pak jako ustanovení zvláštní navazují v odstavci 2 vyjmenované zpravidla aplikovatelné principy, jimiž se řídí nejčastěji používané smluvní typy. Není přitom pravdou, jak naznačuje stěžovatelka, že určí-li soud rozhodné právo na základě některého z pravidel uvedených v §10 odst. 2 zákona č. 97/1963 Sb., pomine tím "automaticky" obecné kritérium "rozumného uspořádání daného vztahu". Zvolený zvláštní hraniční určovatel, jímž bylo v posuzované věci v souladu s §10 odst. 2 písm. c) zákona č. 97/1963 Sb. místo, kde měla vedlejší účastnice jako dopravce v době uzavření smlouvy sídlo, představuje naopak upřesnění obecného hraničního určovatele, přičemž se presumuje, že právo určené na základě zvláštního hraničního určovatele zároveň nejlépe odpovídá s ohledem na specifika toho kterého smluvního typu obecnému požadavku "rozumného uspořádání daného vztahu". Zvolily-li tedy obecné soudy dle §10 odst. 2 písm. c) zákona č. 97/1963 Sb. jako rozhodné české právo a neshledaly-li zároveň okolnosti, pro něž by právo takto určené neodpovídalo "rozumnému uspořádání daného vztahu" ve smyslu §10 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., a tento svůj závěr přesvědčivým způsobem odůvodnily, nespatřuje Ústavní soud důvod jejich úvahy v tomto směru jakkoliv zpochybňovat.
13. Stěžovatelka konečně nesouhlasí též s použitím tehdejšího §408 odst. 2 obchodního zákoníku, přičemž vznáší argumenty směřující fakticky nikoliv proti způsobu, jakým soudy uvedené ustanovení v posuzované věci aplikovaly, nýbrž proti tomu, jakým způsobem zákonodárce promlčecí lhůtu, respektive zvláštní lhůtu tří měsíců na ni navazující do obchodního zákoníku zakotvil. Již jen pro úplnost proto Ústavní soud uvádí, že opakovaná tvrzení stěžovatelky, že "promlčecí doba 3 měsíců je nepřiměřeně krátká a při komparaci se zahraničními právními řády zcela nevídaná", svědčí pouze o nepochopení daného institutu stěžovatelkou. Jde totiž o zvláštní lhůtu v zákonem stanovených případech na všeobecnou desetiletou promlčecí lhůtu navazující. Tuto tříměsíční lhůtu je proto nutno vnímat naopak jako beneficium pro oprávněného, jež představuje "změkčení" důsledků uplynutí (či hrozícího uplynutí) všeobecné promlčecí doby ještě předtím, než mohlo být zahájeno řízení o výkonu rozhodnutí.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu