ECLI:CZ:US:2019:3.US.2876.18.1
sp. zn. III. ÚS 2876/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Jany Ventové, advokátky, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. června 2018 č. j. 21 C 392/2006-653 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. března 2018 č. j. 21 C 392/2006-591, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka - jako advokátka, která v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 ze dne 8. 10. 2015 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.) nemusí být v řízení o ústavní stížnosti zastoupena jiným advokátem - domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
II.
Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i spisového materiálu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 21 C 392/2006, který si vyžádal, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
3. V předmětné věci bylo rozsudkem obvodního soudu ze dne 21. 3. 2017 č. j. 21 C 392/2006-504 zrušeno podílové spoluvlastnictví stěžovatelky a obchodní společnosti PHL - G.E.N. s.r.o. (dále jen "vedlejší účastnice") k v tomto rozsudku blíže specifikovaným nemovitostem (výrok I.), tyto nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice (výrok II.), jíž byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce na vypořádání jejího spoluvlastnického podílu částku ve výši 5 125 000 Kč (výrok III.), a zároveň bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku ve výši 918 204,20 Kč (výrok IV.) a České republice částku ve výši 16 750 Kč (výrok V.).
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") svým rozsudkem ze dne 12. 10. 2017 č. j. 15 Co 291/2017-555 ve znění opravného usnesení ze dne 9. 2. 2018 č. j. 15 Co 291/2017-569 rozhodnutí obvodního soudu v jeho výrocích I. až III. a V. potvrdil a ve výroku IV. změnil tak, že výše těchto nákladů činí 178 870 Kč.
5. Rozhodnutí městského soudu stěžovatelka napadla dovoláním.
6. Usnesením obvodního soudu ze dne 1. 3. 2018 č. j. 21 C 392/2006-591, vydaným Pavlínou Bělíkovou, vyšší soudní úřednicí a doručeným stěžovatelce dne 6. 3. 2018, byla stěžovatelka vyzvána k zaplacení soudního poplatku za podané dovolání ve výši 14 000 Kč, a to do patnácti dnů ode dne doručení tohoto usnesení. Stěžovatelka byla zároveň poučena o tom, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen či uvedeny relevantní důvody, proč výzvě k zaplacení soudního poplatku z dovolání nevyhověla, bude "řízení před soudem prvního stupně zastaveno".
7. Toto rozhodnutí stěžovatelka napadla námitkami podle §9 odst. 2 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o vyšších soudních úřednících"), o nichž bylo rozhodnuto usnesením obvodního soudu, vydaným samosoudkyní JUDr. Annou Vandákovou, ze dne 19. 6. 2018 č. j. 21 C 392/2006-653, tak, že usnesení, jímž byla stěžovatelka vyzvána k zaplacení soudního poplatku za podané dovolání, bylo potvrzeno.
III.
Argumentace stěžovatelky
8. Dvě posledně uvedená rozhodnutí stěžovatelka napadla ústavní stížností. Ve vztahu k usnesení obvodního soudu ze dne 1. 3. 2018 č. j. 21 C 392/2006-591, jímž byla vyzvána k zaplacení soudního poplatku za podané dovolání, uvedla, že originál tohoto rozhodnutí není v soudním spise založen, když je v něm založen pouze jeho stejnopis, v němž je uvedeno, že jej vydala vyšší soudní úřednice Pavlína Bělíková, která však není na usnesení podepsána. Na usnesení je uvedeno toliko to, že jeho shodu s prvopisem potvrzuje Karolína Klímová. Rovněž její podpis však ke stejnopisu není připojen. Stěžovatelka s přihlédnutím k těmto skutečnostem vyslovila přesvědčení, že předmětné usnesení je nicotné a bylo vydáno v rozporu s příslušnými zákonnými ustanoveními. V doplnění ústavní stížnosti se stěžovatelka ohradila rovněž proti obsahu poučení, jehož se jí v rámci napadeného usnesení dostalo a v němž obvodní soud dle stěžovatelky nesprávně uvedl, že "[n]ebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude řízení před soudem prvního stupně zastaveno", a nikoliv, že dojde k zastavení dovolacího řízení.
9. V souvislosti s usnesením obvodního soudu ze dne 19. 6. 2018 č. j. 21 C 392/2006-653 stěžovatelka namítla, že obvodní soud, resp. předsedkyně senátu, v jeho odůvodnění nereagoval na zásadní výhrady, které ve svých námitkách vznesla, příp. na ně reagoval způsobem, s nímž stěžovatelka věcně nesouhlasí.
10. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka konečně uvedla též to, že předmětná rozhodnutí byla vydána nezákonným soudcem, což dovozuje ze skutečnosti, že rozvrh práce obvodního soudu nejméně od roku 2015 do současné doby neobsahuje pravidla pro následné přerozdělování spisů v rámci jednoho soudního oddělení, což je podle názoru stěžovatelky v rozporu jak s judikaturou Ústavního soudu, tak i Evropského soudu pro lidská práva.
IV.
Posouzení Ústavním soudem
11. Předtím, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, musel se vypořádat s otázkou její přípustnosti. Jak totiž plyne z §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. nález ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53)]. To však není případ napadení napadených rozhodnutí, a to z následujících důvodů.
12. Pro posouzení přípustnosti nyní posuzované věci jsou rozhodující závěry pléna Ústavního soudu vyslovené ve stanovisku ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (124/2013 Sb., ST 35/69 SbNU 859). V tomto stanovisku plénum Ústavního soudu dovodilo, že ústavní stížnost směřující proti usnesení, jímž soud podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, vyzývá účastníka řízení k zaplacení soudního poplatku, není přípustná, neboť toto rozhodnutí samo o sobě není způsobilé bezprostředně působit zásah do základních práv a svobod poplatníka, nýbrž takovýto důsledek by bylo možné přičíst až usnesení, kterým se zastavuje řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Usnesení, kterým se poplatník vyzývá k zaplacení soudního poplatku, tak nelze z hlediska žádného z těchto aspektů považovat za rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
13. Tento závěr se plně uplatní i v nyní projednávaném případě, a to přesto, že stěžovatelka svou ústavní stížností nenapadla pouze toto usnesení, ale i usnesení, jímž obvodní soud rozhodl o námitkách proti němu. Usnesení o námitkách podle §9 odst. 2 zákona o vyšších soudních úřednících je sice možno považovat nikoliv toliko za výzvu k zaplacení soudního poplatku, ale za rozhodnutí o opravném prostředku, proti němuž (formálně vzato) není další opravný prostředek přípustný, nicméně podání námitek podle uvedeného ustanovení není ve světle shora specifikovaného stanoviska pléna Ústavního soudu poslední možností, jak se stěžovatelka může domoci ochrany svých práv, jejichž porušení v ústavní stížnosti namítá.
14. Stěžovatelce totiž i v této situaci zůstala možnost brojit proti v ústavní stížnosti namítaným pochybením, k nimž mělo v souvislosti s vydáním výzvy k zaplacení soudního poplatku za podané dovolání ze strany obvodního soudu dojít, když stěžovatelka je oprávněna své výtky uplatnit v řízení před obecnými soudy v reakci na usnesení obvodního soudu o zastavení dovolacího řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Jak bylo Ústavním soudem z vyžádaného spisového materiálu zjištěno, bylo o zastavení předmětného dovolacího řízení rozhodnuto usnesením obvodního soudu ze dne 6. 4. 2018 č. j. 21 C 392/2006-615. Stěžovatelka toto usnesení napadla odvoláním, o němž bylo rozhodnuto usnesením městského soudu ze dne 14. 1. 2019 č. j. 15 Co 322/2018-710. Byť stěžovatelka se svým odvoláním nebyla úspěšná, když městský soud odvoláním napadené rozhodnutí o zastavení dovolacího řízení jako věcně správné potvrdil, byla v tomto rozhodnutí městským soudem poučena o tom, že proti němu lze za podmínek dle §237, §239 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, podat dovolání k Nejvyššímu soudu. To však stěžovatelka dosud neučinila. Za stávající procesní situace proto Ústavní soud nemohl uzavřít, že by již stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Její ústavní stížnost je proto předčasná, a tedy i nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
V.
Závěr
15. Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout pro její nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2019
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu