ECLI:CZ:US:2019:3.US.2883.18.1
sp. zn. III. ÚS 2883/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Kostrbové, zastoupené JUDr. Janem Kučerou, advokátem, sídlem Stavitelská 1099/6, Praha 6, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2018 č. j. 27 Cdo 1139/2018-120, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a Stavebního bytového družstva POKROK, sídlem Kollárova 157/18, Praha 8, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto, že rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2017 č. j. 6 Cmo 18/2017-95, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016 č. j. 81 Cm 113/2014-69 se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
2. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
3. Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Zásada subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech zákonných procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat, respektive nahrazovat.
4. V posuzovaném případě stěžovatelka napadla zrušující rozsudek Nejvyššího soudu, s jehož závěry nesouhlasí. Ten však není rozhodnutím konečným, jímž by bylo rozhodnuto o právech a povinnostech stěžovatelky, nýbrž rozhodnutím, jež vrací věc do rozhodovacího procesu k prvostupňovému soudu. Byť je soud nižšího stupně vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v kasačním rozsudku, nelze dopředu presumovat podobu jeho rozhodnutí ani konečný výsledek řízení. Z těchto důvodů nelze považovat napadený rozsudek Nejvyššího soudu za pravomocné rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod osob. Jde o rozhodnutí, které není způsobilé být předmětem ústavněprávního přezkumu (obdobně viz například usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 698/12 či III. ÚS 1529/17, dostupná na internetu v databázi NALUS na adrese http://nalus.usoud.cz).
5. Ústavní soud proto, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k zásadě minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, vyplývající z uvedených ustanovení Ústavy a zákona o Ústavním soudu, předložený návrh odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2019
JUDr. Radovan Suchánek, Ph.D., v.r.
soudce zpravodaj