ECLI:CZ:US:2019:3.US.2937.18.1
sp. zn. III. ÚS 2937/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelek H. C. a V. T., zastoupených JUDr. Alanem Korbelem, advokátem, sídlem Rumunská 1798/1, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2018 č. j. 8 Tdo 578/2018-32, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2018 sp. zn. 9 To 371/2017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. června 2017 sp. zn. 37 T 103/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelky napadly v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jsou přesvědčeny, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhují, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 29. 6. 2017 sp. zn. 37 T 103/2014 byly stěžovatelky uznány vinnými přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, za což byly podle §205 odst. 1 trestního zákoníku odsouzeny k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku jim byl také uložen trest propadnutí věci, a to magnetického odčipovače kulatého tvaru o průměru 7 cm. Trestná činnost, pro kterou byly stěžovatelky odsouzeny, spočívala v krádeži oděvů v obchodě s oblečením.
3. Rozsudek obvodního soudu napadly stěžovatelky odvoláními, která byla usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 18. 1. 2018 sp. zn. 9 To 371/2017 podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zamítnuta jako nedůvodná.
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018 č. j. 8 Tdo 578/2018-32 byla odmítnuta jejich dovolání proti unesení městského soudu. Nejvyšší soud neshledal důvodným přesvědčení stěžovatelek, že ve věci je dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy.
II.
Argumentace stěžovatelek
5. Stěžovatelky v prvé řadě namítají, že při shromažďování důkazů na místě činu nebyl zajištěn záznam z bezpečnostních kamer (a posléze to již nebylo možné vzhledem k jeho přemazání). Stejně tak nebyla pořízena fotodokumentace kradeného oblečení ve stavu jeho vložení do zavazadel, ve kterých mělo být odnášeno. Stěžovatelky vyslovují pochybnost, zda se všech 19 kusů oděvů do nich mohlo vůbec vměstnat. I sám Nejvyšší soud tyto nedostatky v obstarávání důkazů ve svém rozhodnutí přiznal. O provedené rekonstrukci pak nebyl pořízen protokol a takový důkaz proto neměl být považován za procesně použitelný. Závěry odvolacího soudu k výsledku rekonstrukce, kterou mělo být ověřeno, zda svědek S. stojící u kabinky mohl mezerou dole pozorovat pohyby osob, které jsou uvnitř kabinky, a oddělování čipů pomocí magnetu, případně slyšet i zvuk, který takové oddělování vydává, jak o tom hovořil ve své výpovědi v hlavním líčení, pak jsou dle stěžovatelek nesprávné. Soud svědkovi uvěřil, ačkoliv jak stěžovatelky při rekonstrukci namítaly, bylo možno vidět pouze to, že v kabince někdo je, nikoliv však již pozorovat jeho činnost. Soudy také měly uvážit, že stěžovatelky byly dosud netrestané. Namísto toho zcela uvěřily svědecké výpovědi T. S., ačkoliv šlo o "tvrzení proti tvrzení". Přitom tento svědek mohl být na věci zainteresován, neboť jako pracovník ostrahy je za odhalování krádeží honorován. Nadto je až podezřelé, jaké detaily si při líčení přes časový odstup vybavoval - je otázkou, zda svoji výpověď nedotvářel podle jiných krádeží, se kterými se při své práci setkává. Pokud jde o svědkyni P., ta vypověděla k věci pouze to, že jí byly stěžovatelky podezřelé z toho důvodu, že si do zkušebních kabinek nosily větší množství ošacení. Co se týče magnetického odstraňovače ochranných čipů, nebyly na něm zjištěny žádné otisky stěžovatelek a nebylo ani jasně prokázáno, kde přesně byl vlastně nalezen. Stěžovatelky jsou přesvědčeny, že nebyla respektována zásada in dubio pro reo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Argumentace stěžovatelek směřuje proti hodnocení důkazů provedenému obecnými soudy, k čemuž Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatelek se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod.
8. I když zajišťování důkazů na místě činu mohlo být o něco důkladnější, jeho rozsah jistě nebyl nijak výrazně nepřiměřený povaze dané trestné činnosti (běžná krádež v obchodě s oblečením), a skutečnosti, že police měla od počátku k dispozici výpovědi osob svědčících proti stěžovatelkám. K uváděné nedostatečnosti protokolace provedené rekonstrukce je pak nutno jednak uvést, že případné námitky vůči ní měly stěžovatelky vznášet jistě dříve, než až v ústavní stížnosti, což však ani netvrdí, že učinily. Navíc tato rekonstrukce byla v každém případě zachycena videozáznamem, následně přehrávaným u hlavního líčení. Obsah rekonstrukce byl následně také předmětem řádného hodnocení (viz str. 5 až 6 rozsudku obvodního soudu). Další polemika stěžovatelek se závěry obecných soudů se pak pohybuje toliko v rovině běžného zákona, k čemuž nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval skutkové či právní hodnocení obecných soudů. I když je třeba svědek S. jako pracovník ostrahy hmotně zainteresován na odhalování krádeží, tato skutečnost "automaticky" nevylučuje, že soudy mohly jeho výpověď posoudit, po řádném hodnocení jejího významu, jako věrohodnou. Ve věci byla provedena řada důkazů, včetně např. výpovědi prodavačky P., jenž mimo jiné popsala, jak stěžovatelky nosily velké množství zboží do kabinek, aniž by jich takové množství vynášely ven, na což upozornila ostrahu. Stejně tak vypovídali policisté k situaci ze zásahu. I kdyby některé z provedených důkazů nemohly podložit závěr o vině samy o sobě, stále je lze chápat jako součást důkazního řetězce, jenž stěžovatelky ve svém souhrnu usvědčuje.
9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu