ECLI:CZ:US:2019:3.US.2945.19.1
sp. zn. III. ÚS 2945/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti REFISTA s. r. o., sídlem Jiráskova 382, Vamberk, zastoupené JUDr. Denisem Mitrovićem, advokátem, sídlem Mírové náměstí 274, Týniště nad Orlicí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2019 č. j. 24 Cdo 275/2019-210, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 11. dubna 2018 č. j. 18 Co 53/2018-164 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 27. listopadu 2017 č. j. 10 C 257/2015-128, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako účastníků řízení, a S. B., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení svých základních práv zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
2. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") sp. zn. 10 C 257/2015 Ústavní soud zjistil, že v záhlaví označeným rozsudkem okresního soudu bylo určeno, že J. B. (právní předchůdce vedlejší účastnice) je vlastníkem nemovitých věcí zapsaných na listu vlastnictví č. X. pro obec a katastrální území Sopotnice (výrok I.). Dále byl zamítnut vzájemný návrh stěžovatelky (žalované) na zaplacení částky 900 000 Kč s příslušenstvím co do částky 750 000 Kč s příslušenstvím (výrok II.) s tím, že co do částky 150 000 Kč bylo vzájemnému návrhu stěžovatelky vyhověno (výrok III.), vzájemný návrh na zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 150 000 Kč byl však zamítnut (výrok IV.). Okresní soud odůvodnil své rozhodnutí primárně tím, že dle §135 občanského soudního řádu (dále jen " o. s. ř.") je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal. V dané věci šlo o rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 24. 9. 2015 č. j. 17 T 70/2014-1091 (potvrzený usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 4. 2016 č. j. 10 To 388/2015-1180 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016 č. j. 3 Tdo 1177/2016-30), kterým byly stěžovatelka spolu s dalšími osobami uznány vinnými ze zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a 4 písm. d) trestního zákoníku, jehož se dopustily tím, že právního předchůdce vedlejší účastnice uvedly omyl a v důsledku tohoto omylu dosáhly převedení vlastnického práva k nemovitým věcem zapsaným na listu vlastnictví č. X. pro obec a katastrální území Sopotnice. Vzhledem k vázanosti skutkovými závěry Okresního soudu v Trutnově ve shora uvedené věci sp. zn. 17 T 70/2014 nezabýval se již okresní soud samostatným hodnocením některých důkazů, jež bylo provedeno již v trestním řízení.
3. V záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") bylo rozhodnutí okresního soudu ve výrocích ve věci samé potvrzeno. Krajský soud přisvědčil právním i skutkovým závěrům okresního soudu a doplnil, že v dané věci nelze dovodit ani omluvitelnost omylu na straně právního předchůdce vedlejší účastnice, neboť mu nelze přičítat nedbalostní spoluzavinění omylu, který vznikl úmyslným trestným činem.
4. Stěžovatelka podala proti rozsudku krajského soudu dne 6. 8. 2018 dovolání s tím, že "závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně jde o otázku, která v rozhodovací praxi dosud nebyla vyřešena". K tomu doplnila, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudili platnost, resp. neplatnost předmětné kupní smlouvy, když si mimo jiné nepřípustným způsobem extenzivně vyložily svou povinnost řídit se rozhodnutím jiných orgánů jako povinnost převzít veškeré závěry rozsudku v trestní věci. Dle názoru stěžovatelky je trestní rozsudek pro občanskoprávní řízení závazný toliko do otázky, že došlo ke spáchání trestného činu a kdo jej spáchal. Dovolání stěžovatelky bylo v záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť stěžovatelka v něm nevymezila předpoklady jeho přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř. a neuvedla v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o některou ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání (podle vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu), kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva. Jelikož stěžovatelka založila své dovolání jen na skutkové nebo právní polemice s rozhodnutím odvolacího soudu, ta sama o sobě přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. K porušení základních práv stěžovatelky mělo podle jejího tvrzení dojít tím, že v důsledku napadených rozhodnutí pozbyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem, když se soudy odchýlily od rozhodovací praxe ve způsobu hodnocení listinných důkazů a v rozporu s judikaturou nesprávně právně posoudily platnost, resp. neplatnost kupní smlouvy.
6. Podle stěžovatelky soudy založily svá rozhodnutí na nekritickém převzetí závěrů Okresního soudu v Trutnově v trestním řízení a nehodnotily ani kupní smlouvu, na jejímž základě mělo dojít k převodu vlastnického práva k nemovitostem ani chování právního předchůdce vedlejší účastnice, čímž porušily §132 o. s. ř., neboť se odchýlily od rozhodovací praxe soudů.
7. Vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka namítá, že "dovolací soud nesprávným způsobem dezinterpretuje dovolací námitku stěžovatele spočívající v tom, že obecné soudy se odchýlily od rozhodovací praxe zejména ve způsobu hodnocení listinných důkazů, když stěžovatel namítal, že obecné soudy v rozporu s judikaturou nesprávně právně posoudily otázku platnosti, resp. neplatnosti předmětné kupní smlouvy".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. S ohledem na předmět řízení je problematika přípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) rozdělena do dvou úrovní, nejprve posouzení její přípustnosti proti usnesení Nejvyššího soudu (body 10. až 12.), posléze posouzení její přípustnosti proti rozsudkům okresního soudu a krajského soudu (body 13. a 14.).
10. Stěžovatelka dovoláním napadla rozsudek krajského soudu, jehož přípustnost vymezila způsobem popsaným výše (bod 4.). Ústavní soud po seznámení se s obsahem dovolání, obsaženého ve spisu okresního soudu, přisvědčuje závěru Nejvyššího soudu, že dovolání trpí vadou, protože nesplňuje obligatorní náležitosti předepsané v §241a odst. 2 o. s. ř.; stěžovatelka přitom žádné námitky proti tomuto závěru v ústavní stížnosti neformuluje.
11. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelčina ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelčina dovolání přitom lze dovodit její nepřípustnou nedůslednost v rozlišení přípustnosti dovolání (podle §237 o. s. ř.) a způsobilého dovolacího důvodu (podle §241a odst. 1 o. s. ř.), jakož i zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.).
12. Ústavní soud připouští, že platná a účinná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že v době podání stěžovatelčina dovolání (tj. v druhém pololetí roku 2018) jak k problematice vymezení přípustnosti dovolání, tak i k důsledkům absence řádného vymezení jeho přípustnosti, existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou stěžovatelka nezohlednila (např. usnesení ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 346/17). Je proto přiléhavý závěr Nejvyššího soudu, že její dovolání neobsahuje obligatorní náležitosti.
13. Odmítnutí stěžovatelčina dovolání Nejvyšším soudem pro absenci vymezení předpokladu jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozsudkům okresního soudu a krajského soudu.
14. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), nebo nikoliv. Bylo-li totiž stěžovatelčino dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (§75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudkům okresního soudu a krajského soudu - považovat za přípustnou.
15. Nad rámec shora uvedeného však považuje Ústavní soud za vhodné uvést následující. Je nesporné, že civilní soudy jsou podle §135 odst. 1 o. s. ř. vázány rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Vázaností civilního soudu rozhodnutím trestního soudu o spáchání trestného činu a o osobě jeho pachatele se přitom rozumí právě a především vázanost skutkovými zjištěními trestního soudu, které vyústily v odsuzující rozsudek; to výslovně konstatuje i stanovisko Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem R 22/79: "V souvislosti s otázkou vázanosti odsuzujícím rozhodnutím ve smyslu ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř. jde zejména o to, které okolnosti rozhodné pro vyřešení sporu o náhradu škody musí soud převzít z trestního rozsudku, aniž by je musel a mohl v občanském soudním řízení znovu zjišťovat." V civilním řízení tedy již nelze provádět dokazování k těm skutkovým okolnostem, z nichž učinil trestní soud v pravomocném odsuzujícím rozsudku závěr o spáchání trestného činu a osobě jeho pachatele. Judikatura Ústavního soudu (viz nález ze dne 8. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1424/09 s odvoláním na citované stanovisko Nejvyššího soudu) pak uvedené pravidlo dále rozvádí takto:
"Soud je vázán pouze výrokem, a nikoli odůvodněním odsuzujícího trestního rozsudku. Z výroku o vině je pak nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele. Rozsah vázanosti civilního soudu rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je tedy dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň okolnostmi významnými pro rozhodnutí soudu v civilním řízení, kupř. pro rozhodnutí o náhradě škody." V kontextu shora uvedeného považuje Ústavní soud stěžovatelkou napadené rozsudky soudů za správné.
16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu