ECLI:CZ:US:2019:3.US.296.19.1
sp. zn. III. ÚS 296/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Pavlíny Tipplové, zastoupené JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinkem, advokátem, sídlem Jičínská 2348/10, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2018 č. j. 28 Co 311/2018-82 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. června 2018 č. j. 54 EXE 5199/2017-46, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 5, sídlem Evropská 663/132, Praha 6 - Dejvice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny a v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že dne 13. 10. 2017 byl Mgr. Dušan Šnaider, soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha-západ (dále jen "exekutor"), Obvodním soudem pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") pod č. j. 54 EXE 5199/2017-10 pověřen vedením exekuce usnesení vedlejšího účastníka ze dne 9. 6. 2016 č. j. 067 EX 2570/11-21. Dne 2. 5. 2018 byl exekutorovi doručen návrh stěžovatelky na odklad a zastavení exekuce, v němž uvedla, že exekuce byla nařízena pro náhradu nákladů, které měly vedlejšímu účastníkovi vzniknout v souvislosti s jiným exekučním řízením vedeným proti ní jako povinné. K tomu doplnila, že usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 23. 7. 2012 č. j. MPSH 88 INS 16181/2012-A-11 byl zjištěn její úpadek a povoleno jeho řešení oddlužením. Městský soud současně vyzval věřitele k přihlášení pohledávek v lhůtě třiceti dnů. Vedlejší účastník svoji pohledávku ve výši 7 865 Kč nepřihlásil. Stěžovatelka zdůrazňovala, že ke dni schválení oddlužení pohledávka vedlejšího účastníka existovala, proto se na ni vztahuje osvobození od dosud nezaplacených pohledávek vyplývající z usnesení městského soudu ze dne 18. 4. 2016 č. j. MSPH 88 INS 16181/2012-B34.
3. Usnesením obvodního soudu ze dne 18. 6. 2018 č. j. 54 EXE 5199/2017-46 byl návrh na odklad exekuce zamítnut a současně zastaveno řízení o návrhu na zastavení exekuce. Z odůvodnění vyplývá, že již dne 26. 3. 2018 bylo vydáno usnesení obvodního soudu č. j. 54 EXE 5199/2017-33, jímž byl zamítnut dřívější návrh stěžovatelky na zastavení exekuce. Z tohoto dřívějšího usnesení vyplývá, že i původním návrhem se stěžovatelka domáhala zastavení exekuce z důvodu nepřihlášení pohledávky vedlejšího účastníka v insolvenčním řízení. Řízení proto muselo být zastaveno podle §104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť již bylo rozhodnuto o obsahově totožném návrhu.
4. Proti usnesení obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. V něm uvedla, že obvodní soud se nedostatečně vypořádal s její argumentací a že dřívějším usnesením nebylo rozhodnuto o obsahově totožném návrhu. Trvala na tom, že pohledávka vedlejšího účastníka existovala v době schválení oddlužení, proto nyní vedená exekuce spočívá na nezákonném rozhodnutí. Svoji argumentaci považovala za zcela odlišnou od původního návrhu na zastavení exekuce. Stěžovatelka dále zopakovala, že v rámci oddlužení uspokojila přihlášené pohledávky v plném rozsahu.
5. Usnesením městského soudu ze dne 15. 10. 2018 č. j. 28 Co 311/2018-82 bylo usnesení obvodního soudu potvrzeno. Městský soud v odůvodnění uvedl, že tvrzení stěžovatelky o argumentaci odlišné od původního návrhu na zastavení exekuce jsou v rozporu s obsahem spisu a že zastavením řízení se obvodní soud nedopustil žádného pochybení. Městský soud v odůvodnění doplnil, že nárok na náhradu nákladů exekuce má svůj základ v procesním právu a vzniká teprve pravomocným rozhodnutím soudu konstitutivní povahy. Pohledávka vedlejšího účastníka proto vznikla až po skončení insolvenčního řízení, a nemohla tak v něm být uplatněna.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje argumentaci, která byla obsažena již v návrhu na odklad a zastavení exekuce a následném odvolání proti usnesení obvodního soudu. Zdůrazňuje, že v průběhu exekučního řízení vedeného vedlejším účastníkem byl zjištěn její úpadek a následně povoleno oddlužení s tím, že věřitelé, kteří dosud neuplatnili své pohledávky, byli vyzvání k jejich uplatnění ve třicetidenní lhůtě. To však vedlejší účastník neučinil. V této souvislosti stěžovatelka upozorňuje, že v době schválení oddlužení pohledávka vedlejšího účastníka již existovala. Podle stěžovatelky se následné osvobození od dosud nesplacených pohledávek vztahuje i na pohledávku vedlejšího účastníka. Své závěry opírá o dřívější rozhodnutí Ústavního soudu [např. nález ze dne 1. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3250/14 (N 123/82 SbNU 25)].
7. Usnesení obvodního soudu stěžovatelka vytýká, že se nezabývá její argumentací, resp. vyjadřuje nesouhlas se závěrem, že o obsahově totožném návrhu již bylo rozhodnuto. Zdůrazňuje zejména, že exekuce byla vedena na základě nezákonného rozhodnutí, resp. že i z dřívějších rozhodnutí Ústavního soudu plyne závěr o nepřípustnosti vedení exekuce podle exekučního titulu ukládajícího plnění, které je v rozporu s hmotným právem (srov. nález ze dne 1. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3250/14). Podle stěžovatelky je třeba rovněž přihlédnout ke skutečnosti, že v insolvenčním řízení uspokojila všechny přihlášené pohledávky v plné výši. Jde-li o argumentaci zaměřenou na usnesení městského soudu, stěžovatelka uvádí, že ani jeho odůvodnění se nevypořádává s tvrzeními obsaženými v odvolání. Stěžovatelka závěrem poukazuje na smysl a podstatu oddlužení, resp. účelovost postupu soudních exekutorů postupujících obdobným způsobem, aby v rámci insolvenčního řízení nebyly jejich pohledávky kráceny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými usneseními dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy,
jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však nelze v nyní posuzované věci učinit.
11. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka brojí proti exekuci vedené pro vymožení nákladů vedlejšího účastníka vzniklých v souvislosti s jinou, jím vedenou exekucí. Z obsahu napadených usnesení, zejména z výroků o zastavení řízení o návrhu na zastavení exekuce, však vyplývá, že obecné soudy se argumentací stěžovatelky ani nemohly zabývat, neboť stěžovatelka podala návrh obsahově totožný s jiným návrhem, o němž již dříve bylo rozhodnuto. Podle §104 odst. 1 o. s. ř. platí, že jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Toto pravidlo se subsidiárně uplatní rovněž na exekuční řízení vedené podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Z citovaného ustanovení je zřejmé, že posouzení naplnění podmínek řízení, včetně negativních podmínek v podobě překážek věci zahájené a věci rozhodnuté, a následné zastavení řízení jsou předmětem běžného zákona, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění zcela extrémních závěrů, které by vybočovaly z metod právního výkladu, nebo vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
12. Argumentace stěžovatelky je téměř výhradně zaměřena na neuplatnění pohledávky vedlejšího účastníka v insolvenčním řízení a otázku, zda pohledávka na nákladech exekuce v době schválení oddlužení již existovala, nicméně důvodem pro zastavení řízení obvodním soudem, resp. potvrzení tohoto rozhodnutí městským soudem byla překážka věci rozhodnuté. Jediným tvrzením, jímž se v nyní posuzované věci může Ústavní soud zabývat, je nesouhlas stěžovatelky se závěry obecných soudů o totožnosti návrhů na zastavení exekuce. Z odůvodnění napadených usnesení, zejména z bodu 6. odůvodnění usnesení obvodního soudu však vyplývá rovněž hodnocení této otázky. Nesouhlas s tímto závěrem, který se neopírá o žádné konkrétní podklady, je proto pouhou polemikou s hodnocením skutkového stavu, což však nezakládá důvodnost ústavní stížnosti.
13. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem městského soudu ani obvodního soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu