ECLI:CZ:US:2019:3.US.2964.18.2
sp. zn. III. ÚS 2964/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů V. M., zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, sídlem Krkoškova 748/28, Brno, a nezletilého L. N. R., zastoupeného Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. července 2018 č. j. 18 Co 220/2018-2295 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. června 2018 č. j. 32 P 22/2016-140, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a J. R., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se mimo jiné podává, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 8. 6. 2018 č. j. 32 P 22/2016-140 bylo změněno předchozí předběžné opatření nařízené usnesením obvodního soudu ze dne 2. 2. 2018 č. j. 32 P 22/2016-510, ve znění usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 1. 9. 2017 č. j. 18 Co 279/2018-874 tak, že stěžovatelka jako matka (dále též "matka") je oprávněna stýkat se se stěžovatelem, nezletilým synem (dále též "nezletilý"), každý týden od pondělí 9:00 hodin do čtvrtka 16:30 hodin, asistované předávání se ruší a v ostatním zůstává výše uvedené předběžné opatření v platnosti. Ve zbytku soud návrh matky na vydání předběžného opatření ze dne 4. 6. 2018 zamítl.
3. Proti usnesení obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Usnesením městského soudu ze dne 24. 7. 2018 č. j. 18 Co 220/2018-2295 bylo usnesení obvodního soudu potvrzeno v tomto znění: Předběžné opatření, nařízené usnesením obvodního soudu ze dne 2. 2. 2018 č. j. 32 P 22/2016-510, ve znění usnesení městského soudu ze dne 14. 3. 2018 č. j. 18 Co 79/2018-1965 se mění tak, že matka je oprávněna stýkat se s nezletilým každý týden od pondělí 9:00 hod. do čtvrtka 16:30 hod., asistované předávání se ruší, v ostatním zůstává předběžné opatření nařízené usnesením obvodního soudu ze dne 2. 2. 2018 č. j. 32 P 22/2016-510, ve znění usnesení městského soudu ze dne 14. 3. 2018 č. j. 18 Co 79/2018-1965 v platnosti.
4. Protože v řízení o ústavní stížnosti má nezletilý postavení stěžovatele a jeho zákonnou zástupkyní je matka, která je rovněž účastnicí řízení (druhou stěžovatelkou), a druhý zákonný zástupce - otec je vedlejším účastníkem tohoto řízení (dále též "otec") a mohlo by dojít ke střetu jejich zájmů, Ústavní soud podle §63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s §469 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s."), jakož i §892 odst. 3 a §943 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), usnesením ze dne 12. 3. 2019 nezletilému stěžovateli ustanovil opatrovníkem pro zastupování v řízení o této ústavní stížnosti Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé namítají, že soudy při svém rozhodování nevzaly v úvahu nejlepší zájem rodiny, vazbu matky a dítěte, která je rozhodující pro zdravý vývoj dítěte a upravily velice omezený styk nezletilého s matkou. V současném stavu je nezletilý celé tři dny bez styku s matkou, což je pro takto malé dítě nepřiměřeně dlouhá doba, navíc stresová a nepřiměřeně zátěžová. Stav, v němž je po většinu týdne nezletilý vytržen z péče matky a svěřen do péče vedlejšího účastníka jako otce nepředstavuje vhodné opatření k navázání a udržení vztahu dítěte s matkou, naopak je prostředkem jeho postupného narušení či možného zničení. Celá značně stresující situace, v níž se stěžovatelé v důsledku zásahu orgánů veřejné moci nacházejí, je pak zdrojem špatného psychického stavu nezletilého, který odloučením od stěžovatelky velmi utrpěl. Stěžovatelka poukazuje na právo účastníků řízení uplatnit námitky před soudem, které jsou soudy povinny náležitě přezkoumat a v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat. Stěžovatelé uvádějí, že v předmětném řízení uplatnili obsáhlou argumentaci, v níž poukazovali na řadu okolností, jež vyžadují změnu stávajícího režimu. Soud se nevypořádal se zásadními tvrzeními ohledně špatného psychického a fyzického stavu nezletilého.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud vzal v úvahu, že stěžovatelé napadají předběžné opatření o úpravě styku s nezletilým. Ústavní soud zpravidla nezasahuje do rozhodování o předběžných opatřeních, neboť jde o usnesení, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem a kterými není prejudikováno meritorní rozhodnutí ve věci. Výjimečně i rozhodnutí o předběžném opatření je způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení a lze je podrobit ústavněprávnímu přezkumu v tzv. omezeném testu ústavnosti. Ústavní soud při takovém testu zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole [např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171); ke svévolnému výkladu srov. rovněž nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13 (N 184/75 SbNU 39)].
10. Ústavní soud s ohledem na uvedené přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že nařízení předběžného opatření mělo zákonný podklad v §12 odst. 1 z. ř. s. ve spojení s §888 občanského zákoníku. Bylo vydáno příslušným orgánem - obvodním soudem, nevykazuje znaky svévole, bylo řádně odůvodněno a zohledňuje právo nezletilého na oba rodiče.
11. V posuzované věci městský soud shodně s obvodním soudem nehledal důvody pro stěžovatelkou navrhované snížení týdenní doby, po kterou by se měl otec s nezletilým vídat. Úpravu provedenou obvodním soudem (fakticky pro každého z rodičů polovina týdne) považuje městský soud za spravedlivou pro oba rodiče i odpovídající nejlepšímu zájmu nezletilého. Uvedeným závěrům soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
12. Ústavní soud dále připomíná zatímní charakter předběžného opatření, a proto dodává, že stěžovateli v ústavní stížnosti předkládaná tvrzení ohledně nemožnosti prohlubování citových vazeb stěžovatelky k nezletilému nepochybně budou předmětem řízení ve věci samé před obecnými soudy, v němž bude stěžovatelům dán dostatečný prostor pro uplatnění námitek i důkazních návrhů, jež se pro závěr o svěření nezletilého do péče jeví zcela zásadní. Soudy však budou vždy povinny svá rozhodnutí činit s přihlédnutím k nejlepšímu zájmu nezletilého dítěte [ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte a v souladu se zásadami vyslovenými v nálezu ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629)].
13. Závěrem Ústavní soud znovu poukazuje na to, že stěžovatelé opakovaně tvrdí, že obecné soudy postupují v rozporu s nejlepším zájmem nezletilého, přitom je to konflikt mezi rodiči, který nezletilého může poznamenat na celý život. Stěžovatelka vedením řízení sleduje především zájmy vlastní a nikoliv prospěch svého nezletilého syna, namísto toho, aby usilovala o urovnání poměrů v rodině a zklidnění situace (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3278/17, vydané ve věci téže stěžovatelky, dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz).
14. Odkaz stěžovatelů na nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2018 sp. zn. II. ÚS 725/18 neshledal Ústavní soud případným, když ten řešil očkovací povinnost a práva dítěte ve sporu o jeho očkování. Ústavní soud dále poznamenává, že v případě soudních rozhodnutí v tak individualizovaných věcech, jakými jsou spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, lze stěží závaznost závěrů z rozhodnutí Ústavního soudu generalizovat.
15. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu