ECLI:CZ:US:2019:3.US.2968.18.1
sp. zn. III. ÚS 2968/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti REALITY - X9 CZ, s. r. o., sídlem nám. 1. máje 1605, Uherský Brod, zastoupené JUDr. Dušanem Ažaltovičem, advokátem, sídlem Potočná 41/109, Trenčín, Slovenská republika, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2018 č. j. 32 Cdo 1440/2018-186, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti HARGITA, s. r. o., sídlem Demandice 325, Slovenská republika, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 12. 1. 2017 č. j. 17/25 Cm 59/2011-116 uložil stěžovatelce (žalované) povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení (žalobkyni) částku 15 000 EUR s příslušenstvím (výrok I.). Žalovanou částku požadovala vedlejší účastnice řízení z titulu vydání bezdůvodného obohacení vzniklého stěžovatelce z důvodu, který odpadl (šlo o vrácení zálohy poskytnuté stěžovatelce podle smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy v situaci, kdy k uzavření vlastní kupní smlouvy nedošlo). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 14. 11. 2017 č. j. 7 Cmo 136/2017-159 rozhodnutí krajského soudu potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Následné dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018 č. j. 32 Cdo 1440/2018-186 odmítnuto podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), pro vady, jelikož stěžovatelka vůbec nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání, když pouze odkázala na §236 a násl. o. s. ř. Vymezení předpokladu přípustnosti dovolání nebylo zjistitelné ani z obsahu její dovolací argumentace. Kromě toho poukázal Nejvyšší soud na to, že dovolací argumentace stěžovatelky byla postavena na polemice se skutkovými závěry vrchního soudu, které učinil z obsahu smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy a podle nichž se vedlejší účastnice řízení zavázala uzavřít ve stanovené lhůtě kupní smlouvu, nikoliv předložit druhé smluvní straně návrh kupní smlouvy. Jestliže tedy součástí smluvního ujednání určitá povinnost nebyla, žádné ze smluvních stran nemohlo vzniknout právo domáhat se majetkové sankce za nesplnění neexistující povinnosti. Stěžovatelka pominula, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění vrchního soudu neměla tudíž stěžovatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve se věnuje popisu skutkového stavu a rekapitulaci obsahu v řízení vydaných rozhodnutí. Podrobně rozebírá relevantní ustanovení smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy. Nejvyššímu soudu pak vytýká, že její dovolání odmítl pro vady. Takový postup považuje za nesprávný. Zdůrazňuje, že přesně vymezila, v čem spočívá nesprávnost rozhodnutí vrchního soudu, přičemž uvedla konkrétní dovolací důvod, kterým bylo nesprávné právní posouzení věci. K tomu podotýká, že vrchnímu soudu vytýkala nesprávné použití §290 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "obch. zák."), a v této souvislosti uvádí, že ve smlouvě o uzavření budoucí kupní smlouvy si smluvní strany sjednaly vlastní postup při sjednání této budoucí smlouvy, který respektuje povinnost určit dobu, v níž má být smlouva uzavřena, ale znění §290 odst. 1 obch. zák. nekopíruje, tedy jinak řečeno, smluvní strany použití tohoto ustanovení vyloučily. Dovozuje, že vůbec nemusela vyzývat vedlejší účastnici řízení k uzavření budoucí smlouvy. V nesprávném použití §290 odst. 1 obch. zák. na daný právní vztah spatřovala stěžovatelka nesprávné právní posouzení, které bylo základem jejího dovolání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jemuž vytýká, že odmítnutím dovolání jí odepřel právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatelka uvádí, že její dovolání nemělo být Nejvyšším soudem odmítnuto, neboť řádně vymezila dovolací důvod, který měl spočívat v nesprávném právním posouzení věci vrchním soudem. K tomu Ústavní soud podotýká, že dovolání stěžovatelky nebylo primárně odmítnuto pro vady kvůli neuvedení dovolacího důvodu, byť ten v něm rovněž nebyl řádně vymezen, když stěžovatelka zpochybňovala správnost zjištěného skutkového stavu, nýbrž proto, že stěžovatelčino dovolání vůbec neobsahovalo tvrzení, v čem jsou spatřovány předpoklady jeho přípustnosti. Tuto skutečnost si Ústavní soud ověřil z dovolání, které stěžovatelka přiložila k ústavní stížnosti, z něhož se skutečně nepodává, že by předpoklady jeho přípustnosti vymezila relevantním způsobem, když pouze odkázala na §236 a násl. o. s. ř.
9. Z toho, jakým způsobem stěžovatelka pojala dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, tak plyne spíše nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně pak nezbytnost naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle §237 o. s. ř.), jakož i zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, spočívajících v respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.; viz Pl. ÚS-st 45/16).
10. V postupu Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť neobsahovalo údaj, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, Ústavní soud porušení ústavnosti neshledal, neboť absence správného vymezení přípustnosti dovolání podle §241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř., které je obligatorní náležitostí dovolání, zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit (§241b odst. 3 o. s. ř.).
11. Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího soudu byl řádně odůvodněn a jeho argumentaci, tak jak je rozvedena v napadeném rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní, srozumitelnou a nikterak nepřiměřenou. Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud tak neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu