ECLI:CZ:US:2019:3.US.3062.19.1
sp. zn. III. ÚS 3062/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Semrádové, zastoupené Mgr. Petrem Novotným, advokátem, sídlem V Jámě 699/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2019 č. j. 20 Cdo 1177/2019-113, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1) obchodní společnosti Komerční banka, a. s., sídlem Na Příkopě 969/33, Praha 1 - Staré Město, 2) Jiřího Mera a 3) Milana Semráda, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i zásada rovnosti účastníků řízení vyplývající z čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 27. 9. 2018 č. j. 40 Co 136/2018-93 potvrdil usnesení Okresního soudu v Šumperku (dále jen "okresní soud") ze dne 30. 11. 2017 č. j. 4 EXE 1306/2010-74, jímž okresní soud zastavil řízení o návrhu stěžovatelky [manželky třetího vedlejšího účastníka řízení (druhého povinného)] na částečné zastavení exekuce prodejem nemovitých věcí. Důvodem pro zastavení řízení o stěžovatelčině návrhu na částečné zastavení exekuce bylo, že její předchozí žaloba o vyloučení předmětných nemovitých věcí z exekuce byla pravomocně zamítnuta, takže projednání věci brání překážka věci rozsouzené (res iudicata). Krajský soud k tomu uvedl, že není možné, aby stěžovatelka po novelizaci zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), účinné od 1. 7. 2015, která jako prostředek ochrany manžela povinného zakotvila návrh na zastavení exekuce podle §262b odst. 1 o. s. ř., podala úspěšný návrh na zastavení exekuce za stejného skutkového stavu a skutkových tvrzení a navzdory neúspěšné, totožně zdůvodněné vylučovací žalobě podané podle §267 o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2015. Skutečnost, že stěžovatelka a první vedlejší účastnice řízení (oprávněná) měly v exekučním řízení a v řízení o vylučovací žalobě jiné procesní postavení, nebyla významná.
3. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 7. 2019 č. j. 20 Cdo 1177/2019-113 odmítl, jelikož nebylo přípustné, neboť rozhodnutí krajského soudu bylo v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu. K tomu poznamenal, že od 1. 7. 2015 se změnila právní ochrana manžela povinného v tom směru, že na rozdíl od vylučovací žaloby, která sloužila k obraně manžela povinného do 30. 6. 2015 (srov. §267 o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2015), nyní k jeho ochraně slouží výlučně návrh na zastavení výkonu rozhodnutí, popř. exekuce; ochrana v podobě vylučovací žaloby zůstala zachována jen třetím osobám (srov. §267 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 7. 2015). Dále s odkazem na předchozí judikaturu (viz usnesení ze dne 23. 1. 2019 sp. zn. 20 Cdo 5160/2017) zdůraznil, že podá-li po 30. 6. 2015 manžel povinného návrh na částečné zastavení exekuce prodejem věcí s odůvodněním, že exekucí je postižen majetek ve společném jmění manželů nebo majetek manžela povinného ve větším rozsahu, než připouští zvláštní právní předpis (srov. §262b odst. 1 o. s. ř. ve znění od 1. 7. 2015), přestože již dříve byl pravomocně zamítnut jeho návrh na vyloučení týchž věcí z exekuce podle §267 odst. 2 o. s. ř. ve znění do 30. 6. 2015 podaný z téhož důvodu, brání věcnému projednání návrhu na částečné zastavení exekuce překážka věci pravomocně rozhodnuté (§159a odst. 4 o. s. ř.).
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejvyššímu soudu vytýká, že zaujal přepjatě restriktivní přístup a jejím dovoláním se věcně nezabýval, přestože v řízení došlo k řadě procesních vad a nedostatků, čímž jí odepřel právo na přístup k soudu. Stěžovatelka považuje za nesprávné právní posouzení vylučovací žaloby a návrhu na zastavení exekuce, přičemž poukazuje na odlišnost obou institutů. Stěžovatelce bylo zabráněno použití nového, v době podání vylučovací žaloby, neexistujícího způsobu ochrany. Za nesprávné považuje i posouzení skutečnosti, že se domáhala zastavení exekuce ze stejných důvodů jako dříve vylučovací žalobou. Rovněž poukazuje na to, že její vlastnické právo bylo určeno již dříve pravomocnými rozsudky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Stěžovatelka brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo její dovolání odmítnuto, jelikož nebylo přípustné. Stěžovatelka přitom namítá, že jí Nejvyšší soud odepřel přístup k soudu a dopustil se tak denegationis iustitiae. K této námitce Ústavní soud podotýká, že dovolání, jehož přípustnost může být založena podle §237 o. s. ř., je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [srov. usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku představovaná uvážením Nejvyššího soudu vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Nejvyšší soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15 (N 30/80 SbNU 391) či ze dne 17. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 2936/15 (N 153/82 SbNU 431)].
8. Posouzení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. může Ústavní soud hodnotit pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda Nejvyšší soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelkou řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
9. Stěžovatelka namítala, že jí bylo znemožněno postupovat v souladu s novou úpravou občanského soudního řádu a domáhat se zastavení exekuce, a to z důvodu existence předchozího rozhodnutí o vyloučení věci. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že i když se změnila právní úprava ochrany manžela povinného, přesto, bylo-li již dříve rozhodnuto o vylučovací žalobě, má to (za nezměněného skutkového stavu) za následek, že v případě dalšího návrhu na zastavení exekuce jde o res iudicata. Proti tomuto závěru nemá Ústavní soud žádné výhrady.
10. Ústavní soud k tomu dále podotýká, že smyslem nové právní úpravy ochrany manžela povinného (§262b o. s. ř.) byla v prvé řadě snaha o zefektivnění ochrany manžela povinného s tím, že vylučovací žaloba je prostředkem dosti zdlouhavým a relativně nepružným, zatímco rozhodnutí o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí bude zpravidla rychlejší a návrh na zastavení není narozdíl od vylučovací žaloby zatížen soudním poplatkem. To však nic nemění na tom, že by řízení o vylučovací žalobě neposkytovalo dostatečně silnou záruku ochrany práva manžela povinného, když svým způsobem jde o řízení, které má povahu řízení nalézacího se všemi procesními důsledky z toho plynoucími.
11. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatelky vypořádal nedostatečně; z jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly ke shora vysloveným právním závěrům. Ostatně stěžovatelka ani vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu neuvádí žádné konkrétní námitky, z nichž by se dalo usuzovat na vadný postup, když povětšinou pouze brojí proti podle jejího názoru nesprávným závěrům soudů nižších stupňů. Pouhý nesouhlas s právním posouzením věci však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže. Ústavní soud proto uzavírá, že v rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze spatřovat žádné pochybení, které by mělo za následek porušení práva na soudní ochranu, či jiného ústavně zaručeného základního práva.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu