ECLI:CZ:US:2019:3.US.3072.18.1
sp. zn. III. ÚS 3072/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti L. K. (zastoupeného opatrovnicí J. K.), zastoupeného Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem, sídlem Komořanská 1900/63, Praha 12 - Modřany, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. července 2018 č. j. 2 As 163/2018-24, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy.
2. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 16. 10. 2017 č. j. 50 Ad 58/2017-24 zamítl návrhy stěžovatele na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení zástupce, neboť dospěl k závěru, že disponuje dostatečnými prostředky, a nejsou tak dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Vycházel přitom ze zjištění, že stěžovatel je plně invalidní a pobírá invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně (ve výši 10 300 Kč), příspěvek na mobilitu (ve výši 550 Kč) a příspěvek na péči (ve výši 4 400 Kč, jehož výše byla předmětem jeho správní žalobou napadeného rozhodnutí vedlejšího účastníka), žije v jedné domácnosti se svými rodiči, kteří pobírají starobní důchod (ve výši 15 799 Kč a 10 938 Kč), přičemž jeho matka je i jeho opatrovnicí. Krajský soud proto uzavřel, že ani s přihlédnutím ke zvýšeným výdajům na péči o stěžovatele a vedení domácnosti by částka potřebná k zajištění právního zastoupení neměla vybočovat z možností stěžovatele a jeho rodičů. Současně krajský soud připomněl, že předmětné řízení je podle §11 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, osvobozeno od soudního poplatku.
3. S ohledem na výše uvedený závěr krajský soud zamítl i stěžovatelův návrh na ustanovení zástupce, když dodal, že nebyla splněna ani druhá podmínka pro ustanovení zástupce, tedy nezbytnost tohoto zastoupení k ochraně stěžovatelových práv. V případě soudního přezkumu rozhodnutí ohledně výše příspěvku na péči by totiž podle krajského soudu měly být v popředí především odborné lékařské otázky (správnost posouzení stěžovatelova zdravotního stavu), nikoliv otázky právní; po právní stránce by proto podle mínění krajského soudu neměla být věc natolik komplikovaná, aby stěžovatelova opatrovnice k formulaci žalobních bodů nezbytně potřebovala odbornou pomoc advokáta.
4. Následnou stěžovatelovu kasační stížnost zamítl Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem, když se ztotožnil s krajským soudem v závěru, že osvobození od soudních poplatků podle §36 odst. 3 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") nemělo být stěžovateli přiznáno, ale nikoliv kvůli tomu, že má dostatek finančních prostředků, nýbrž proto, že na opakovanou výzvu krajského soudu nedoložil potřebné údaje o svých výdajích, resp. výdajích domácnosti, ve které se svými rodiči žije, a proto neunesl břemeno tvrzení ani břemeno důkazní ohledně svých majetkových poměrů. Nejvyšší správní soud tak uzavřel, že v případě stěžovatele nebyly splněny podmínky pro ustanovení zástupce podle §35 odst. 9 s. ř. s., v rozhodném znění.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že již pouhá informace o výši jeho plného invalidního důchodu jako jediného zdroje příjmů by měla být "způsobilým důvodem" pro posouzení jeho osoby jako navrhovatele, jenž má být od soudních poplatků osvobozen. Tvrzení a doložení výše výdajů tak podle stěžovatele nebylo podstatné, pročež napadený rozsudek považuje stěžovatel za důsledek přepjatého formalismu. Současně stěžovatel zdůrazňuje, že skutečnost, že kvůli svému zdravotnímu a sociálnímu znevýhodnění nebyl s to absolvovat ani řízení o osvobození od soudního poplatku a o ustanovení zástupce pro řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, jednoznačně musí vést k závěru, že stěžovatel potřebuje v řízení odbornou právní pomoc.
6. Nadto stěžovatel namítá, že v soudním řádu správním neexistuje obdoba poučovací povinnosti uvedené v §30 odst. 1 věty druhé občanského soudního řádu, podle kterého je soud povinen poučit účastníka řízení o právu podat žádost o ustanovení zástupce, případně mu zástupce ustanovit i bez návrhu. Pakliže toto zákonné ustanovení platí i ve správním soudnictví, stěžovatel namítá, že o tomto právu soudem poučen nebyl; nelze-li naopak toto ustanovení ve správním soudnictví použít, považuje stěžovatel absenci poučovací povinnosti ve správním soudnictví za bezdůvodně diskriminační, a proto "dává podnět k návrhu" podle §64 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, ve kterém byl vydán napadený rozsudek, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
9. Podstatou napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu je závěr, jejž stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak nesporuje, že ani na opakovanou výzvu krajského soudu stěžovatel (resp. jeho opatrovnice) nedoložil výši výdajů domácnosti, ve které žije, čímž neosvědčil splnění jedné ze dvou podmínek pro ustanovení zástupce podle §35 odst. 9 ve spojení s §36 odst. 3 s. ř. s. (body 20 až 24 odůvodnění napadeného rozsudku). Stěžovatel názoru Nejvyššího správního soudu neoponuje (patrně) proto, že se domnívá, že již samotná výše jeho invalidního důchodu musí vést k závěru, že splňuje podmínky pro osvobození od soudního poplatku podle §36 odst. 3 s. ř. s., pročež názor Nejvyššího správního soudu, podle kterého musí každý účastník řízení žádající o osvobození od soudního poplatku nebo o ustanovení zástupce doložit, že nemá dostatečné finanční prostředky, považuje stěžovatel za projev nepřípustného formalismu.
10. Stěžovatel přitom potenciálně nenamítá cokoli relevantního proti závěru, že pro úsudek, zda vskutku naplňuje zákonná kritéria uvedená v §36 odst. 3 s. ř. s., je třeba zjistit celkové měsíční příjmy a výdaje domácnosti, ve které spolu se svými rodiči bydlí.
11. Ústavní soud se proto omezí na konstatování, že se se závěry uvedenými v bodu 23 odůvodnění napadeného rozsudku plně ztotožňuje a v přístupu Nejvyššího správního soudu oproti očekávání stěžovatele nepřípustný formalismus neshledává.
12. Skutečnost, že stěžovatel pobírá invalidní důchod ve výši 10 300 Kč, není - zvláště pak za předpokladu, že žije ve společné domácnosti se svými rodiči - sama o sobě dostatečně vypovídající o tom, že nemá dostatečné finanční prostředky pro to, aby si zajistil kvalifikované právní zastoupení. Stejně tak závěr (který stěžovatel taktéž v ústavní stížnosti nezpochybňuje), že celkový příjem této domácnosti činí zhruba 42 000 Kč měsíčně, bez dalšího nemůže založit dostatečně opodstatněný úsudek, zda stěžovatel potenciálně ne/disponuje finančními prostředky pro obstarání zastoupení z řad advokátů. Za formalistický proto nelze považovat požadavek, aby stěžovatel doložil celkové měsíční příjmy i výdaje celé společné domácnosti, neboť - jak správně poznamenal Nejvyšší správní soud v bodu 26 odůvodnění svého rozsudku - nebylo úlohou krajského soudu domýšlet, jaké výdaje může stěžovatel a další osoby ve společné domácnosti mít.
13. Jinými slovy řečeno: ústavně konformní výklad §35 odst. 9 ve spojení s §36 odst. 3 s. ř. s. nemá zajistit, aby každý z účastníků řízení, jenž má nízký pravidelný měsíční příjem, měl zajištěnou bezplatnou právní pomoc; smyslem těchto zákonných ustanovení je, aby každý účastník řízení, jenž objektivně není s to si z majetkových důvodů právní pomoc sám obstarat, měl tuto právní pomoc k dispozici, a tím bylo naplněno jeho základní právo zaručené v čl. 37 odst. 2 Listiny (srov. bod 21 odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Tuto objektivní neschopnost však stěžovatel (prostřednictvím své opatrovnice) ani na opakovanou výzvu krajského soudu nedoložil, správním soudům proto nelze v tomto ohledu důvodně vytýkat, že porušily stěžovatelova základní práva.
14. Jelikož Ústavní soud neshledal ústavněprávní nedostatky v závěru, že stěžovatel neunesl břemeno tvrzení a důkazní břemeno pro posouzení splnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků, není již v posuzované věci rozhodné, zda potřebuje v řízení odbornou právní pomoc.
15. Za případnou konečně nelze považovat ani stěžovatelovu argumentaci poukazující na skutečnost, že krajským soudem nebyl poučen o možnosti požádat o ustanovení zástupce. Stěžovatel totiž této možnosti zjevně využil (tato žádost je předmětem dané věci), přičemž z ústavní stížnosti nevyplývá, jak měl být stěžovatel na svých právech zasažen v důsledku toho, že se mu tohoto poučení nedostalo. Z tohoto důvodu zde proto není ani hypoteticky prostor pro postup podle §64 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
16. Je tak namístě již pouze uzavřít, že stěžovatel porušení svých základních práv neprokázal; Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu