ECLI:CZ:US:2019:3.US.3174.19.1
sp. zn. III. ÚS 3174/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele RSDr. Pavla Nádvorníka, zastoupeného Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem, sídlem Pavelčákova 14, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2019 č. j. 20 Cdo 1526/2019-949 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. listopadu 2018 č. j. 40 Co 161/2018-947, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a 1) obchodní společnosti CERBER, a. s., sídlem 28. října 2663/150, Ostrava a 2) Mgr. Milana Březiny, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 29. 11. 2018 č. j. 40 Co 161/2018-947 potvrdil - v rámci exekuce vedené pro pohledávku ve výši 43 296,80 Kč s příslušenstvím na spoluvlastnický podíl stěžovatele (povinného) k nemovitosti (v rozhodnutí blíže specifikované) - usnesení soudního exekutora JUDr. Jiřího Petruně, Exekutorský úřad v Šumperku (dále jen "soudní exekutor"), ze dne 15. 3. 2018 č. j. 065 EX 00065/05-877, jímž byl udělen příklep na vydražený spoluvlastnický podíl stěžovatele druhému vedlejšímu účastníkovi řízení.
3. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019 č. j. 20 Cdo 1526/2019-949 odmítnuto podle §238 odst. 1 písm. c) a písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť směřovalo jednak proti výroku krajského soudu vydanému v řízení, jehož předmětem bylo peněžité plnění nepřevyšující částku 50 000 Kč, jednak proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. V prvé řadě nesouhlasí s rozhodnutím Nejvyššího soudu, který při odmítnutí jeho dovolání nevzal v potaz, že i když bylo exekuční řízení vedeno pro částku 43 296,80 Kč s příslušenstvím, tak samotný předmět sporu (udělení příklepu soudního exekutora druhému vedlejšímu účastníkovi řízení) přesahoval částku rozhodnou z hlediska §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Kromě tohoto přehnaně formalistického postupu Nejvyššího soudu stěžovatel poukazuje i na další vady řízení (v ústavní stížnosti blíže rozvedené), jichž se dopustil krajský soud. Především namítá, že soudní exekutor provedl dražbu, i když mu muselo být zřejmé a měl mít vědomost o tom, že pohledávka první vedlejší účastnice řízení (oprávněné) bude uspokojena v jiném exekučním řízení (exekuční řízení vedené u soudní exekutorky JUDr. Aleny Blažkové, Ph.D. pod sp. zn. 006 EX 647/14). Tímto postupem porušil soudní exekutor podle stěžovatele zásadu přiměřenosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
7. Stěžovatel v prvé řadě nesouhlasí s rozhodnutím Nejvyššího soudu, jímž bylo jeho dovolání odmítnuto, neboť předmět řízení nepřesahoval částku 50 000 Kč. Stěžovatel v této souvislosti namítá, že Nejvyšší soud měl zohlednit skutečnost, že předmětem dražby, resp. příklepem uděleným v dražbě, bylo rozhodnuto o částce vyšší, než je limit pro podání dovolání. K tomu Ústavní soud podotýká, že pro posouzení přípustnosti dovolání z pohledu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není v exekučním řízení vedeném pro pohledávku 43 296,80 Kč s příslušenstvím rozhodující to, za jakou částku byla nemovitost, resp. v nyní posuzované věci spoluvlastnický podíl k nemovitosti, vydražena, nýbrž to, co bylo předmětem exekučního řízení, což ve stávajícím případě byla částka nepřesahující 50 000 Kč. V tomto směru nelze považovat rozhodnutí Nejvyššího soudu za nesouladné s procesními předpisy.
8. Stěžovatel dále svou ústavní stížností brojil proti rozhodnutí krajského soudu, kterou by Ústavní soud jinak mohl odmítnout pro opožděnost (nepřípustnost), neboť stěžovatel řádně nevyčerpal mimořádný opravný prostředek, který mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (srov. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), když jeho dovolání bylo odmítnuto nikoliv na základě uvážení Nejvyššího soudu (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), nýbrž ex lege podle §238 odst. 1 písm. c) a písm. h) o. s. ř. Ústavní soud nicméně vzal v potaz, že stěžovatel se při podání dovolání řídil nesprávným (byť obecně formulovaným) poučením obsaženým v usnesení krajského soudu, kterážto skutečnost by mu neměla jít k tíži (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Gajtani proti Švýcarsku ze dne 9. 9. 2014 č. 43730/07, body 61 - 77 odůvodnění, včetně konkurenčního stanoviska soudců Lemmense, Kurise a Spana). Odmítnutí stěžovatelovy ústavní stížnosti by tak znamenalo porušení jeho práva na přístup k soudu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. Námitky, jimiž stěžovatel brojí proti rozhodnutí krajského soudu, ovšem nedosahují ústavněprávní roviny. K jeho námitce, že soudní exekutor provedl dražbu, i když mu muselo být zřejmé, že pohledávka první vedlejší účastnice řízení bude uspokojena v jiném exekučním řízení, se dostatečně jasně a srozumitelně vyjádřil krajský soud s tím, že tato námitka je bez vlivu na zákonnost usnesení o příklepu, nicméně může nalézt své uplatnění v řízení o zastavení exekuce, stejně jako případná námitka nepřiměřenosti a neúčelnosti exekuce. Jak krajský soud ovšem uvedl, soudní exekutor musí každopádně výsledky rozvrhového usnesení vydaného v jiném soudním řízení (usnesení soudní exekutorky JUDr. Aleny Blažkové, Ph.D. ze dne 20. 7. 2018 č. j. 006 EX 647/14-349) zohlednit ve své další rozhodovací činnosti. V tomto postupu krajského soudu nespatřuje Ústavní soud žádné pochybení a bude na stěžovateli, jak s informacemi obsaženými v odůvodnění tohoto rozhodnutí dále naloží.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. prosince 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu