ECLI:CZ:US:2019:3.US.3180.18.2
sp. zn. III. ÚS 3180/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) T. S., zastoupeného Mgr. Karolinou Kovácsovou, advokátkou, sídlem Václavská 2073/20, Praha 2 - Nové Město a 2) nezletilého M. S., zastoupeného Městským úřadem Znojmo, sídlem Obroková 1/12, Znojmo, proti I. a III. výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. května 2018 č. j. 21 Co 28/2018-821 a I., III., IV. a V. výroku rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 16. listopadu 2017 č. j. Nc 38006/2015-618, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a B. V., zastoupené Mgr. Radkou Palíškovou, advokátkou, sídlem Štěchovice 1356/12, Kroměříž, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených výroků napadených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 32 odst. 4 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, čl. 8 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě a dále čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 5, 7, 12, 16 a 18 Úmluvy o právech dítěte.
2. V ústavní stížnosti stěžovatelé dále navrhli, aby Ústavní soud "vydal nález v našem případě a vyslovil právní názor závazný pro obecné soudy" (návrh byl označen jako "návrh na sjednocení judikatury ve věcech péče o nezletilé a styku").
3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se mimo jiné podává, že rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") ze dne 16. 11. 2017 č. j. Nc 38006/2015-618 bylo rozhodnuto, že stěžovatel 2), nezletilý syn (dále též "nezletilý syn") se svěřuje do péče vedlejší účastnice jako matky (dále též "matka") [výrok I.], stěžovateli 1) jako otci (dále též "otec") bylo uloženo přispívat na jeho výživu k rukám matky 2 500 Kč měsíčně (výrok II.), dále byl upraven styk otce s nezletilým s tím, že soud vyslovil předběžnou vykonatelnost výroku o úpravě styku (výrok III.), určil bydliště nezletilého (výrok IV.) a zamítl návrh otce na výkon rozhodnutí za zmařenou péči otce o nezletilého (výrok V.). Dále soud rozhodl o nákladech řízení (výrok VI.).
4. Proti rozsudku okresního soudu podali otec i matka odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 29. 5. 2018 č. j. 21 Co 28/2018-821 byl rozsudek okresního soudu ve výrocích I., IV. a V. potvrzen. Ve výrocích II. a VI. byl rozsudek okresního soudu zrušen a věc byla okresnímu soudu v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení. Ve výroku III. o úpravě styku byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilým každý lichý týden v roce od středy 9:00 hodin do pátku 9:00 hodin a v sudém týdnu od pátku 9:00 hodin do neděle 18:00 hodin. Dále byl upraven styk otce s nezletilým v červenci a v srpnu a v době vánočních prázdnin.
5. Krajský soud i po doplnění dokazování shledal závěr okresního soudu o svěření nezletilého do péče matky věcně správným. Při svém rozhodování vzal v úvahu především nejlepší zájem nezletilého, kterým za daného skutkového stavu je jeho svěření do péče matky s ohledem na skutečnost, že již od raného věku nezletilého o něj převážně pečovala a jeho potřeby zajišťovala matka. Je proto v jeho zájmu, aby byla zachována stabilita prostředí, na které si nezletilý postupně zvykl, a to za situace, kdy rodiče nejsou schopni se na základních věcech týkajících se péče o něj shodnout. Krajský soud uvedl, že prozatím není v nejlepším zájmu nezletilého rovnoměrná či případně střídavá péče rodičů a poukázal na to, že zásadním negativním faktorem působícím na nezletilého je intenzita sporu rodičů. K odlišné úpravě styku nezletilého s otcem přistoupil krajský soud z toho důvodu, že v zájmu nezletilého je, aby se jeho pravidelný styk s otcem postupně rozšiřoval a byla ověřována reakce nezletilého na delší pobyt u otce.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelé podávají podrobný rozbor problematiky rozhodování soudů ve věcech péče o nezletilé a poukazují na diskriminační přístup soudů podle pohlaví. Stěžovatelé namítají, že soudy odlišně přistupovaly k vedlejší účastnici jako matce a stěžovateli jako otci na základě pohlaví a stereotypů uvažování a rozhodování. Diskriminační přístup a nerovné zacházení spočívá v tom, že ponechání dítěte u matky, jehož se matka zmocnila, nebylo podmiňováno prokázáním, jestli je schopna se o dítě postarat; u matky jako ženy se "automaticky" předpokládá, že je vzorná matka, kdežto stěžovatel jako muž a otec musí teprve prokazovat, zda se umí o dítě postarat. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelé preferují střídavou péči obou rodičů. V této souvislosti stěžovatelé odkázali na nález Ústavního soudu ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629). Stěžovatelé tvrdí, že obecné soudy zasáhly do jejich rodinného života a do jejich vzájemného práva na rodičovskou výchovu a péči tím, že nehodnotily případ z hlediska judikaturou uváděných čtyř kritérií, neformulovaly dostatečně silný legitimní zájem, který by bránil střídavé péči, uvedením důvodu vad v komunikaci. Soudy tak nesplnily povinnost zkoumat zdroj vad v komunikaci, i to, který z rodičů je více nakloněn komunikaci a v péči druhému rodiči nebrání a nepřijaly tak žádná opatření ke zlepšení namítaných vad v komunikaci. Stěžovatelé namítají rozpor zjištěného skutkového stavu s provedenými důkazy, případně nevyvození žádných skutkových závěrů z předložených důkazů, nepřesvědčivé odůvodnění zamítání důkazních návrhů stěžovatele 1) se zásadním dopadem do zjištěného skutkového stavu a tím do rozhodování soudů. Stěžovatelé uvádějí, že nenapadají výroky rozsudků, kterými bylo rozhodnuto o výživě nezletilého, neboť v této části není řízení pravomocně skončeno. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelé předkládají komentář odborové organizace LIBERI k jednotlivým (celkem 22) usnesením Ústavního soudu. Ve druhém doplnění ústavní stížnosti stěžovatelé podávají kritiku nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1921/17 (dostupného v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) a formulují výše uvedený návrh na sjednocení judikatury ve věch péče a styku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
8. Stěžovatel 1) je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V řízení o ústavní stížnosti je stěžovatelem 2) nezletilý a jeho zákonným zástupcem je otec, který je rovněž účastníkem řízení (stěžovatelem), a druhý zákonný zástupce - matka je vedlejší účastnicí v tomto řízení. Protože by mohlo dojít ke střetu jejich zájmů, ustanovil Ústavní soud nezletilému stěžovateli usnesením ze dne 19. 3. 2019 sp. zn. III. ÚS 3180/18 kolizním opatrovníkem Městský úřad Znojmo (§63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s §469 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a §892 odst. 3 a §943 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).
9. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
13. Namítají-li stěžovatelé v ústavní stížnosti vadné hodnocení důkazů obecným soudem (zejména znaleckého posudku), je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde.
14. Dovozují-li stěžovatelé, že v jejich případě byla naplněna kritéria pro svěření nezletilého do střídavé péče, Ústavní soud k tomu poznamenává, že v případě soudních rozhodnutí v tak individualizovaných věcech, jakými jsou spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, lze stěží hovořit o všeobecné závaznosti jejich závěrů, tím méně je možné vymezit obecná kritéria, jejichž naplnění pak vždy, bez ohledu na konkrétní okolnosti projednávaného případu, nutně musí vést k uložení vybraného výchovného opatření. Za taková nelze považovat ani ústavněprávní kritéria a požadavky pro svěřování dětí do péče, neboť ta představují toliko referenční kritéria, jež musí obecný soud, rozhodující o svěření nezletilého dítěte do péče, vždy vzít do úvahy a jejich naplnění zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu. Úkolem Ústavního soudu je pak v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilého dítěte do péče zkoumat, zda byla uvedená ústavněprávní kritéria zohledněna, nikoliv však předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče či dokonce přímo rozhodovat o jeho svěření do střídavé péče [viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14 (U 21/75 SbNU 685)].
15. Tak tomu bylo i v případě nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), v němž sice Ústavní soud mimo jiné vymezil obecná východiska pro rozhodování soudů o střídavé péči, když konstatoval, že "je-li nejlepším zájmem dítěte, aby bylo především v péči obou rodičů, a pokud jsou splněny veškeré zákonné podmínky (tj. oba rodiče jsou stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj a kdy tyto děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah), tak je svěření dětí do střídavé péče pravidlem, nikoliv výjimkou", nicméně i v tomto případě Ústavní soud jejich naplnění hodnotil s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu soudního rozhodování v řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem.
16. V souzené věci se krajský soud ztotožnil se závěrem okresního soudu o svěření nezletilého do péče matky. Při svém rozhodování vzal v úvahu především nejlepší zájem nezletilého, kterým je jeho svěření do péče matky s ohledem na skutečnost, že již od jeho raného věku o něj převážně pečovala a zajišťovala jeho potřeby. Je proto v jeho zájmu, aby byla zachována stabilita prostředí za situace, kdy rodiče nejsou schopni se na základních věcech týkajících se péče o něj shodnout. Podle názoru krajského soudu prozatím není v nejlepším zájmu nezletilého rovnoměrná či případně střídavá péče rodičů, neboť zásadním negativním faktorem působícím na nezletilého je intenzita sporu rodičů. Současně však krajský soud styk nezletilého se stěžovatelem 1) v zájmu nezletilého rozšířil. Uvedeným závěrům nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
17. Výše uvedené závěry krajského soudu nejsou v rozporu se závěry obsaženými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1554/14, na který stěžovatelé v ústavní stížnosti odkazují, když v uvedeném nálezu Ústavní soud mimo jiné vyslovil, že ve výjimečných případech může být důvodem k vyloučení střídavé péče i nevhodná či vůbec neprobíhající komunikace mezi rodiči, avšak nemůže se tak stát, aniž by se soudy pokusily zjistit příčinu stávajícího stavu.
18. Dle názoru Ústavního soudu se stěžovatelům dostalo řádného dvojinstančního řízení, v němž jim žádný z rozhodujících soudů neupřel jejich ústavně zaručená práva. Krajský soud rozsudek okresního soudu ve výroku o svěření nezletilého stěžovatele 2) do výchovy vedlejší účastnice potvrdil. Stěžovatelé se se závěry ve věci rozhodujících soudů neztotožňují, to ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí soudy k právnímu závěru, s nímž některý z účastníků řízení nesouhlasí, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily.
19. V posuzované věci bylo rozhodnutí krajského soudu, resp. obou soudů odůvodněno způsobem, který v žádném případě nevybočuje z mezí ústavnosti. Obecné soudy přihlédly především k zájmům nezletilého. Svým rozhodnutím stěžovatele neomezují v právech rodiče a dítěte, pouze upravují možnost styku stěžovatele 1) s nezletilým jinak, než si stěžovatelé představují. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
20. K návrhu stěžovatelů na sjednocení judikatury ve věcech péče o nezletilé a styku Ústavní soud uvádí, že je při ochraně ústavnosti povolán korigovat jen evidentní excesy (viz nález Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2004 sp. zn. III. ÚS 126/04, N 141/35 SbNU 9).
21. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu