ECLI:CZ:US:2019:3.US.3184.16.1
sp. zn. III. ÚS 3184/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Stanislava Týneckého, zastoupeného Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. června 2016 č. j. 84 Co 997/2015-77 a usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 7. října 2015 č. j. 43 EXE 11938/2011-38, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti UNISERVIS-REALITY s. r. o., sídlem Jaroslava Seiferta 2179/9, Most, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel navrhuje zrušení výše označených soudních rozhodnutí, kterými měl být porušen čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Mostě (dále jen "okresní soud") shora uvedeným usnesením zamítl návrh stěžovatele (v procesním postavení povinného) na zastavení exekuce vedené pro vymožení pohledávky vedlejší účastnice v celkové výši 259 978,70 Kč, kterou z větší části představuje poplatek z prodlení za dlužné nájemné a dále náklady nalézacího a exekučního řízení.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením k odvolání stěžovatele usnesení okresního soudu potvrdil.
4. Obecné soudy dospěly k závěru, že ve věci nejsou dány důvody pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Krajský soud se přitom neztotožnil s názorem stěžovatele, že důvodem pro zastavení exekuce může být nepoměr mezi výší jistiny vymáhané pohledávky a jejím příslušenstvím, přičemž zdůraznil, že nárůst kapitalizované výše poplatku z prodlení byl způsoben tím, že stěžovatel dlouhodobě neplnil povinnost uloženou mu exekučním titulem.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká, že z důvodu nepřípustně formalistického přístupu nedostatečně posoudily jeho argumenty, přičemž nepřihlédly k rozhodným okolnostem dané věci, v prvé řadě k enormně vysokému příslušenství vymáhané pohledávky; stěžovatel přitom polemizuje s jejich závěrem, že jeho výše je důsledkem stěžovatelova zavinění. V této souvislosti stěžovatel namítá, že obecné soudy odmítly zohlednit skutečnost, že se vedlejší účastnice nijak aktivně nesnažila domoci po stěžovateli úhrady své pohledávky, o jejíž existenci stěžovatel nevěděl, a z tohoto důvodu potom narostlo příslušenství jistiny do zcela likvidační výše. V návaznosti na to stěžovatel obecným soudům vytýká, že neprovedly důkazy, které navrhoval (zejména výslechy svědků Wollodkové a Coufala), a ze kterých by vyplynulo, že předmětný dluh ve skutečnost nevznikl v důsledku jednání stěžovatele, resp. že se v době doručování exekučního titulu stěžovatel na dané adrese vůbec nezdržoval; takový postup obecných soudů má přitom podle stěžovatele za následek porušení jeho základních procesních práv.
6. Nadto vyjadřuje stěžovatel v ústavní stížnosti zásadní nesouhlas s názorem obecných soudů, že v exekučním řízení nelze uplatnit námitku, kterou by bylo možno uplatnit v řízení nalézacím. Takový závěr je podle stěžovatele vyloučen za situace, kdy byla reálná možnost obrany stěžovateli v nalézacím řízení zcela upřena.
7. Stěžovatel dále soudům vytýká, že vůbec neposuzovaly otázku přiměřenosti výše příslušenství vymáhané jistiny [zde stěžovatel mj. odkazuje na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2009 sp. zn. I. ÚS 998/09 (N 152/53 SbNU 849)], přestože poplatek z prodlení v dané věci mnohonásobně převyšuje vymáhanou jistinu. Příslušenství pohledávky tak již podle mínění stěžovatele, který v ústavní stížnosti cituje rovněž judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se ke smluvní pokutě a úrokům z prodlení, neplní motivační, reparační a sankční funkci, když ho likvidačním a amorálním způsobem zatěžuje a současně pro vedlejší účastnici nemá podstatný přínos. Stěžovatel se proto domnívá, že v předmětné věci je dán důvod pro zastavení exekuce, neboť je zjevně naplněn předpoklad, že vedlejší účastnice v důsledku toho neutrpí významnou majetkovou újmu, a současně je zjevné, že nastaly okolnosti, pro které další provádění exekuce odporuje účelu, jenž se exekucí sleduje, neboť smyslem exekuce nemá být likvidace povinného. Stěžovatel tedy uzavírá, že byly naplněny důvody pro zastavení exekuce dle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jelikož vymáhaná pohledávka představuje sankci likvidačního charakteru, jež dalece přesahuje jeho reálné možnosti ji v úplnosti splatit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a včas podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá obdobné námitky, jež prezentoval v jiné své ústavní stížnosti, již odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 3536/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na internetu v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz). V uvedeném usnesení přijal Ústavní soud do posuzované věci rovněž přiléhavě dopadající závěry, na něž zde postačí odkázat (viz body 7 až 9 jeho odůvodnění).
11. Nad tento rámec Ústavní soud dodává, že v posuzované věci není namístě spatřovat mimořádné okolnosti, jejichž existence je s to odůvodňovat zastavení exekuce za použití §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., tedy okolnosti předestřené např. v nálezech ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2230/16 (N 206/83 SbNU 281) nebo ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18.
12. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena stěžovatelem dovolávaná ustanovení Listiny, resp. že se stěžovateli porušení v nich zakotvených základních práv nepodařilo prokázat; Ústavní soud tak podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu