ECLI:CZ:US:2019:3.US.3184.18.1
sp. zn. III. ÚS 3184/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem, sídlem Příkop 843/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2018 č. j. 6 Tdo 209/2018-56, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. září 2017 č. j. 9 To 532/2016-490 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 6. května 2016 č. j. 3 T 158/2015-341, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství ve Znojmě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a byl podle §346 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Dále mu byl podle §67 odst. 1 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výši 500 000 Kč a pro případ nevykonání tohoto trestu mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře osmnácti měsíců. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu u dalších dvou obžalovaných. Podle skutkových zjištění se stěžovatel uvedeného trestného činu dopustil tím, že v rámci hlavního líčení konaného u okresního soudu dne 4. 9. 2012 pod sp. zn. 18 T 29/2011 ve věci obžalovaných M. P. a M. R. ml., v postavení svědka poté, co byl soudem řádně poučen podle §101 odst. 1 tr. řádu, ve snaze pomoci M. R. ml., nepravdivě uvedl, že při sepisování kupní smlouvy na dům V. S. (dále jen "poškozený") dne 1. 12. 2008 v jeho advokátní kanceláři byl přítomen podle předložených občanských průkazů mj. poškozený, ačkoliv ten se žádného sepisu smlouvy osobně nezúčastnil, neboť dům M. P. prodávat nechtěl a nikdy s nikým o takovém prodeji ani nejednal, a současně tím stěžovatel vyloučil, že by u něj v kanceláři byl sepisu smlouvy přítomen M. R. ml., když takto jednal s vědomím, že v důsledku jeho nepravdivé výpovědi by poškozený mohl být připraven o svůj dům podvodným jednáním M. P. a M. R. ml.
3. O odvolání stěžovatele a odvolání státního zástupce v neprospěch stěžovatele bylo rozhodnuto dalším napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), jímž podle §258 odst. 1 písm. b) a odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), bylo rozhodnutí okresního soudu zrušeno ohledně stěžovatele ve výroku o trestu a za splnění podmínek §259 odst. 3 písm. b) a odst. 4 tr. řádu byl stěžovateli podle §346 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Současně mu byl podle §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti, a to výkonu advokacie na dobu dvou roků.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že jeho věc měla být řešena samostatně, nikoliv v kontextu s dalšími obžalovanými, které stěžovatel ani neznal. Namítá též, že nebyly provedeny důkazy navržené obhajobou a provedené důkazy nebyly správně zhodnoceny, čímž došlo k procesním pochybením i k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení celého případu. Výpověď svědka S. označuje s poukazem na její nesrovnalosti za nevěrohodnou, trvá na tom, že tento svědek byl v kritické době přítomen v jeho kanceláři, a že stěžovatel jako svědek ve věci okresního soudu sp. zn. 18 T 29/2011 vypovídal pravdivě. Dovolává se principu presumpce neviny, přičemž odkazuje na právní větu nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16 (N 119/81 SbNU 853).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudních rozhodnutí.
8. Stěžovatel brojí proti provádění a hodnocení důkazů a usiluje tím o revizi skutkových zjištění, na jejichž základě byl uznán vinným zločinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Takto postavenou ústavní stížností pokračuje v polemice se soudy uplatněním námitek, které jim adresoval již dříve a k nimž se soudy ve svých rozhodnutích patřičně vyjádřily, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Takové postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší.
9. Čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 40 odst. 2 Listiny, jichž se stěžovatel dovolává, vyžadují mimo jiné, aby vina obviněného byla prokázána zákonným způsobem, a aby obviněný byl považován za nevinného, dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem není o jeho vině rozhodnuto. Účelem uvedených ustanovení Listiny je i požadavek zákazu svévole nebo libovůle při provádění a hodnocení důkazů. Proto Ústavní soud zaměřil svůj přezkum především na to, zda proces jako celek měl spravedlivý charakter (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk proti Švýcarsku ze dne 12. 7. 1988, A 140). V postupu okresního soudu a v přezkumném odvolacím řízení i v řízení o dovolání však nezjistil žádné pochybení dosahující ústavněprávní roviny.
10. Z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Okresní soud si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Dostál tak požadavkům §2 odst. 5 a 6 tr. řádu. Jeho skutkové závěry jsou důkazně podloženy nejen svědeckou výpovědí poškozeného, ale i dalšími důkazy a skutečnostmi uvedenými v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Výpověď poškozeného nelze hodnotit samostatně, jak činí stěžovatel zejména poukazem na její dílčí rozpory, ale ve vzájemné souvislosti s důkazy, které ji podporují. Okresní soud přitom logickým způsobem vysvětlil a odůvodnil, proč na rozdíl od tvrzení stěžovatele uvěřil svědecké výpovědi poškozeného, který od samého počátku řízení tvrdil, že v žádném případě neměl v úmyslu prodat svůj dům, že byl přesvědčen o tom, že je mu poskytována půjčka 70 000 Kč, k čemuž na úřadě podepsal nějaké papíry, a že rozhodně nebyl přítomen v kanceláři žádného advokáta. Ostatně také ihned poté, co zjistil, že na něm byl spáchán podvod, podal trestní oznámení a žalobu na určení vlastnictví k předmětnému domu. Obsahuje-li jeho výpověď dílčí nepřesnosti, okresní soud logicky vysvětlil jejich původ. Relevantní přitom je, že tyto rozpory nemohou podstatným způsobem výpověď poškozeného znevěrohodnit, a že její pravdivosti nasvědčují i další ve věci provedené důkazy.
11. Okresní soud si byl vědom toho, že zjištěné nepravdy ve výpovědích svědků (včetně stěžovatele) ve věci vedené pod sp. zn. 18 T 29/2011 pro něj nejsou závazné, a že si musí v posuzovaném řízení samostatně jako otázku předběžnou dle §9 odst. 1 tr. řádu vyřešit, zda svědkové v jiné věci uvedli záměrně nepravdu. Dokazování proto zaměřil na srovnání výpovědí svědků a nyní obžalovaných se skutečností. Proto znovu vyslechl stěžovatele, spoluobžalované i poškozeného a provedl další důkazy, včetně těch, které navrhla obhajoba. Dospěl-li po jejich řádném vyhodnocení k závěru, že skutečnosti uváděné obžalovanými v pozici svědků měly podstatný význam pro rozhodnutí v posuzované věci, neboť se týkaly konkrétních skutkových okolností podporujících následně vyvrácenou obhajobu obžalovaných M. P. a M. R. ml., a že šlo o skutečnosti nepravdivé, jeho odůvodněný závěr z ústavněprávního hlediska obstojí.
12. U nevyslyšených návrhů na doplnění dokazování Ústavní soud upozorňuje na zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Nejsou přitom povinny vyhovět všem návrhům účastníků, jejich povinností však je o důkazních návrzích rozhodnout a vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 463/2000, N 122/23 SbNU 191). Dané povinnosti okresní soud a poté i krajský soud dostály, tudíž nejde o opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
13. Krajský soud se se skutkovými závěry okresního soudu ztotožnil, přičemž stejně jako okresní soud nepochyboval o tom, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že stěžovatel i spoluobžalovaní jako svědkové před soudem uvedli úmyslně nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí. Neakceptoval pouze výrok o peněžitém trestu, který byl uložen stěžovateli, avšak na rozdíl od rozhodnutí okresního soudu mu uložil trest zákazu činnosti. Proti výroku o trestu však stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nebrojí.
14. Nejvyšší soud pak při znalosti judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy [srov. nález ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405) nebo usnesení ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 3136/09, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz), shledal, že soudy obou stupňů logicky a přesvědčivě vysvětlily, jak dospěly k daným skutkovým závěrům, a jejich zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti.
15. Lze-li v trestní věci dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, která je pro obviněného nejpříznivější. Nedodržením této povinnosti porušuje soud zásadu in dubio pro reo a tím i zásadu presumpce neviny [srov. nález ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08 (N 247/55 SbNU 377)]. Uplatnění této zásady, které se stěžovatel dovolává, je však namístě až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí [srov. nález ze dne 11. 11. 2002 sp. zn. IV. ÚS 154/2002 (N 37/28 SbNU 448)]. V posuzované věci jsou však soudy učiněné skutkové závěry dostatečně důkazně podloženy, takže není namístě odkaz stěžovatele na závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 520/16.
16. Namítá-li stěžovatel, že nebyly splněny zákonné předpoklady pro společné řízení s dalšími obžalovanými, uvedenou procesní námitkou se zabývaly soudy všech stupňů, přičemž shodně shledaly, že všichni tři obžalovaní vypovídali jako svědkové v téže věci, čímž je dána věcná souvislost jejich trestné činnosti. Podmínky pro konání společného řízení podle §20 tr. řádu tak byly splněny.
17. S ohledem na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí nevede stěžovatelova argumentace Ústavní soud k závěru, že by postupem soudů bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny či další práva, která se obsahově překrývají s komplexní garancí spravedlivého procesu dle hlavy páté Listiny. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z nich soudy učinily, je nutno postup soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
18. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, část rozhodnutí okresního soudu, zrušenou krajským soudem, pak odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu