ECLI:CZ:US:2019:3.US.3185.19.1
sp. zn. III. ÚS 3185/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti ALIAMA, s. r. o., sídlem Daliborova 714/7, Praha 10 - Hostivař, zastoupené JUDr. Jiřím Nykodýmem, advokátem, sídlem 17. listopadu 230/19, Říčany, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 4540/2018-356 ze dne 25. 6. 2019, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 383/2017-326 ze dne 15. 5. 2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 52 C 307/2016-265 ze dne 6. 6. 2017, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení a Markéty Hladíkové a Davida Kristeriuse, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatelka (v řízení před obecnými soudy v postavení první žalované) zapůjčila vedlejšímu účastníkovi Davidu Kristeriusovi (v řízení před obecnými soudy v postavení druhého žalovaného) finanční prostředky ve výši celkem 3 500 000 Kč, přičemž k zajištění závazku bylo ve prospěch stěžovatelky sjednáno zástavní právo k blíže specifikovaným nemovitostem. Byly uzavřeny dvě zástavní smlouvy, které byly vkladovány ke dni 24. 4. 2015, resp. 26. 5. 2015.
3. Jako vlastník nemovitostí byl v dané době veden druhý žalovaný, v katastru nemovitostí nicméně byla zapsána poznámka spornosti, jelikož L. P. (právní předchůdce vedlejší účastnice Markéty Hladíkové, v řízení před obecnými soudy v postavení žalobce) podal žalobu na určení svého vlastnického práva. Tuto žalobu vzal následně zpět, podal však novou žalobu a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 40 C 170/2015 ze dne 30. 10. 2015 bylo určeno, že L. P. je vlastníkem daných nemovitostí.
4. V řízení, z něhož vzešla nyní posuzovaná ústavní stížnost, se L. P. (v průběhu řízení před obecnými soudy na jeho místo nastoupila Markéta Hladíková) domáhal určení, že dané nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem dle výše uvedených smluv mezi stěžovatelkou a Davidem Kristeriusem. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 9 žalobě vyhověl. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Nejvyšší soud následně ústavní stížností napadeným rozsudkem stěžovatelčino dovolání zamítl. Svá rozhodnutí soudy postavily na tom, že stěžovatelce vzhledem k okolnostem věci a zejména existenci poznámky spornosti nesvědčila dobrá víra ve smyslu §984 odst. 1 občanského zákoníku.
II.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že byla obětí podvodného jednání Davida Kristeriuse úplně stejně jako L. P., soudy ovšem alespoň podvědomě vzaly v úvahu, že stěžovatelka je obchodní společností, zatímco L. P. byl zranitelnou osobou s omezenou svéprávností. V tomto typu řízení by však tato okolnost neměla hrát roli.
6. Stěžovatelka nepopírá, že existovala skutečnost (poznámka spornosti) vzbuzující pochybnosti o souladu stavu zapsaného se stavem skutečným. Domnívá se však, že případné pochybnosti byly dostatečně rozptýleny zjištěním stěžovatelky, že příslušné řízení o určení vlastnického práva bylo zastaveno a žalobce L. P. se vzdal práva na odvolání. Poznámka spornosti byla totiž vázána na jediné konkrétní řízení a v okamžiku, kdy měla stěžovatelka informaci o tom, že žalobce v daném řízení nechce pokračovat, ji považovala za obsoletní údaj.
7. Stěžovatelka nepovažuje za významné, že v předmětném řízení bylo řízení zastaveno, tedy nebylo rozhodnuto meritorně (a rozhodnutí tak nezaložilo překážku věci rozsouzené). Stěžovatelka nemohla znát budoucí vývoj, a pokud by názor soudů akceptovala, znamenalo by to, že i v případě vymazání poznámky spornosti by měl být každý zájemce stále v podezření, zda zapsaný údaj odpovídá realitě. Nebylo přitom na stěžovatelce, aby si zjišťovala detaily sporu mezi L. P. a Davidem Kristeriusem, neboť to by údajně neodpovídalo výkladu, že nelze po smluvní straně požadovat aktivní prošetřování správnosti zápisu.
III.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu se zákonem o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Otázka nabytí od nevlastníka a spory tomu obdobné sice nepochybně mohou mít ústavněprávní rozměr, přesto však posouzení, zda za konkrétních okolností dané věci byl nabyvatel v dobré víře, náleží zásadně obecným soudům. V nyní napadených rozhodnutích se přitom soudy důkladně zabývaly specifiky posuzované věci a po zvážení všech okolností dospěly k závěru, kterému z ústavněprávního hlediska není co vytknout. Názor soudů, že za situace, kdy byla v katastru zapsána poznámka spornosti a kdy existovaly i další "podezřelé" okolnosti (viz bod 15 rozsudku odvolacího soudu), stěžovatelce nesvědčila dobrá víra, je logický a přesvědčivý.
11. Na tom z ústavněprávního hlediska nic nemění ani skutečnost, že stěžovatelka byla informována, že L. P. vzal svou žalobu (ve vztahu k níž měla být poznámka spornosti zapsána) zpět. V době podpisu smluv a zápisu do katastru totiž poznámka spornosti existovala (ostatně k pravomocnému zastavení řízení došlo až 19. 6. 2015, kdy již probíhalo řízení o další žalobě), přičemž soudy srozumitelně vysvětlily, proč se za dané situace stěžovatelka neměla spokojit pouze s informací o zpětvzetí žaloby (a vzdání se odvolání).
12. Stěžovatelka to odmítá s tvrzením, že po ní nemůže být požadováno aktivní prošetřování správnosti zápisu. To by ale mohla být pravda pouze za situace, kdy by zápis neobsahoval poznámku spornosti. Nelze se ovšem ztotožnit s výkladem, že pochyby plynoucí z poznámky spornosti lze dostatečně odstranit kusými a z kontextu vytrženými informacemi s tím, že jakoukoli další obezřetnost již po stěžovatelce nelze požadovat s ohledem na dobrou víru ve správnost zapsaných údajů. Stěžovatelčino údajné přesvědčení ve skutečnosti neplynulo z údajů v katastru (jelikož ten obsahoval poznámku spornosti), nýbrž z informací obdržených z jiných zdrojů.
13. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2019
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu