ECLI:CZ:US:2019:3.US.319.19.1
sp. zn. III. ÚS 319/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného JUDr. Pěvou Skýbovou, advokátkou, sídlem Nopova 3520/6, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. října 2018 č. j. 16 Co 337/2016-1158, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. června 2016 č. j. 23 Nc 26/2015-666, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a V. Š., zastoupené JUDr. Michalem Ptáčkem, advokátem, sídlem tř. Kpt. Jaroše 1845/26, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6, 8 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu zaslaného spisu Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") sp. zn. 23 Nc 26/2015, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem městského soudu ze dne 10. 6. 2016 č. j. 23 Nc 26/2015-666 byli nezletilí synové stěžovatele a vedlejší účastnice svěřeni do péče vedlejší účastnice, a stěžovateli byla uložena povinnost přispívat na výživu každého z nich částkou 3 500 Kč měsíčně. Stěžovateli byl současně upraven styk s nezletilými, a to v každém sudém kalendářním týdnu v roce vždy od pátku 15.00 hodin do neděle 18.00 hodin, a dále v každém lichém kalendářním týdnu v roce vždy od úterý 15.00 hodin do středy 8.00 hodin, soud dále upravil styk v období jarních prázdnin, Velikonoc, vánočních prázdnin a v době hlavních školních letních prázdnin (výrok I.). Návrh Ch. S., zletilé sestry nezletilých, na úpravu styku s oběma nezletilými soud zamítnul (výrok II.) a stanovil nad nezletilými dohled (výrok III.). Každému z účastníků soud uložil povinnost nahradit na nákladech řízení státu 6 819 Kč na účet městského soudu do tří dnů od právní moci rozsudku s tím, že v částce 6 819 Kč se státu náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok IV.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.). Městský soud vzal zejména v úvahu závěry znaleckého posudku PhDr. Zuzany Lincové, podle kterého je osobnost stěžovatele akcentovaná až poruchová, a pro svou nepředvídatelnost chování je stěžovatel pro výchovu nezletilých rizikový. K návrhu Městského státního zastupitelství městský soud stanovil nad nezletilými dohled, když dlouhodobý konflikt mezi rodiči a jeho projevy mají prokazatelně na nezletilé tíživý vliv, a současně vyslovil v odůvodnění rozsudku stěžovateli napomenutí z důvodu křivého obvinění vedlejší účastnice z týrání nezletilých. V důsledku tohoto tvrzení stěžovatele byli nezletilí předběžným opatřením dočasně odňati z péče vedlejší účastnice, čímž bylo zasaženo do citového pouta mezi ní a nezletilými, u kterých v důsledku toho došlo u nezletilých k projevům separační úzkosti a traumatické stresové poruchy.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 24. 10. 2018 č. j. 19 Co 337/2016-1158 rozsudek městského soudu ve výroku I. ohledně péče o nezletilé a ve výroku IV. potvrdil (výrok I.), ve zbývajících částech napadeného výroku I. týkajících se výživného a úpravy styku rozsudek městského soudu změnil tak, že stěžovatel je povinen s účinností od právní moci tohoto rozsudku přispívat na výživu, každého z nezletilých, částkou 3 000 Kč měsíčně. Soud dále nově upravil styk stěžovatele s nezletilými každý sudý kalendářní týden v roce od pátku 15.00 hodin do neděle 18.00 hodin, a v období jarních prázdnin, o Velikonocích, vánočních prázdninách a v době letních školních prázdnin (výrok II.). Krajský soud uložil každému z účastníků povinnost nahradit na nákladech řízení státu 10 905 Kč (výrok III.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV.). Krajský soud se ztotožnil se závěry městského soudu, a dodal, že ani v době rozhodování krajského soudu nejsou splněny zákonné podmínky pro střídavou péči, neboť jednak oba rodiče nejsou schopni vzájemně racionálně komunikovat, kooperovat a společně se podílet na zásadních i méně podstatných záležitostech týkajících se jejich nezletilých, další překážkou pro střídavou péči je soudní znalkyní opakovaně deklarovaná porucha osobnosti stěžovatele, která významně snižuje jeho výchovnou způsobilost.
II.
Argumentace stěžovatele a vyjádření vedlejší účastnice řízení
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že již ve svém odvolání proti rozsudku městského soudu vyjádřil nesouhlas se svěřením nezletilých do výlučné péče vedlejší účastnice, neboť podle jeho názoru městský soud při svém rozhodování nepřihlédl k tomu, že střídavá péče stanovená předběžným opatřením na základě usnesení městského soudu ze dne 3. 7. 2015 č. j. 23 Nc 26/2015-313 se osvědčila, a vytýkal městskému soudu, že nerespektoval názor krajského soudu vyslovený v usnesení ze dne 14. 3. 2016 č. j. 15 Co 59/2016-546 a přecenil při hodnocení důkazů závěry znaleckého posudku PhDr. Zuzany Lincové, na jehož nedostatky a neúplnost upozorňoval. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že nezletilí neměli potíže se zvládnutím střídavé péče v době, kdy navštěvovali každý týden jinou mateřskou školu, v současné době navštěvují jednu základní školu, proto by střídavá péče nemohla v žádném případě ohrozit jejich vzdělávací proces. Stěžovatel nesouhlasí s postupem krajského soudu, který usnesením ze dne 27. 3. 2018 č. j. 16 Co 337/2016-920 zprostil znalkyni Mgr. Věru Fišerovou povinnosti vypracovat revizní znalecký posudek a ustanovil znalkyni PhDr. Zuzanu Lincovou, a uložil jí, aby doplnila svůj původní znalecký posudek v této věci. Stěžovatel má za to, že nevypracováním revizního znaleckého posudku došlo k porušení jeho základních práv, stejně tak jako zamítnutím jeho návrhů na doplnění dokazování výslechem znalkyně Mgr. et Mgr. Jany Telcové a neprovedením výslechu Z. B., která se stěžovatelem bydlí ve společné domácnosti a podílí se na výchově nezletilých. Stěžovatel spatřuje pochybení soudu také v neprovedení výslechu nezletilých před krajským soudem. Oba nezletilí jsou přes nízký věk na pohovory u různých psychologů nebo v krizových centrech zvyklí, neboť vedlejší účastnice s nimi tato sezení často absolvovala. Stěžovatel je přesvědčen, že soud si měl vyhodnotit postoj nezletilých ke stěžovateli sám objektivně, a to zejména za situace, kdy byla v průběhu řízení prokázána manipulace nezletilých vedlejší účastnicí, která nezletilé naváděla, jak mají odpovídat na otázky opatrovníka při pohovoru na sociálním odboru, ať již o darech od stěžovatele, tak i o fyzickém napadání jejich starším polorodým bratrem. Dle názoru stěžovatele nebyly ani správně zjištěny výdělkové poměry vedlejší účastnice, která má značné příjmy ze své podnikatelské činnosti ve Spolkové republice Německo, kde stále pracuje. Stěžovatel zdůrazňuje, že nezletilí mají vřelý citový vztah ke stěžovateli i k jeho družce a mají u nich klidné rodinné prostředí s aktivitami, o které jsou nyní ochuzeni. V zájmu nezletilých dle stěžovatele je, aby byli v péči obou rodičů, kde každý z nich může přispívat k jejich osobnostnímu vývoji, tím spíše, když oba nezletilí shodně před různými orgány (včetně Policie České republiky) vyslovili přání být u vedlejší účastnice i u stěžovatele. Rozhodnutím o svěření nezletilých do výlučné péče vedlejší účastnice dochází k přetrhání rodinných vazeb, neboť krajský soud navíc zúžil rozsah styku stěžovatele s nezletilými, když přihlédl k závěrům neprofesionálně zpracovaného doplněného znaleckého posudku.
5. K ústavní stížnosti se vyjádřila vedlejší účastnice, která uvedla, že se stěžovatel snaží podsunout Ústavnímu soudu ničím nedoložená a nepravdivá skutková tvrzení o průběhu předchozího řízení před obecnými soudy, případně o jiných okolnostech, které byly předmětem předchozího řízení - mimo jiné stěžovatelovo tvrzení o údajné manipulaci s dětmi. K těmto tvrzením vedlejší účastnice připomíná, že v řízení před obecnými soudy bylo prokázáno (zejm. znaleckými posudky PhDr. Zuzany Lincové, ale i samotnými vyjádřeními stěžovatele), že to byl stěžovatel, kdo intenzivně manipuloval s dětmi a připravoval je na vyšetření soudní znalkyní v červenci 2018. Domáhal-li se stěžovatel vypracování revizního znaleckého posudku, vedlejší účastnice upozorňuje, že odvolací řízení bylo zahájeno v létě 2016, odvolací soud provedl dvě jednání a následně ustanovil od září 2017 do února 2018 postupně tři soudní znalce k doplnění předchozího znaleckého zkoumání, ani jeden z ustanovených znalců však nebyl schopen posudek zpracovat v přiměřené době, a bylo zřejmé, že posudek by byl zpracován nejdříve až za rok od jeho zadání soudem. Podle mínění vedlejší účastnice bylo za této procesní situace zcela na místě (a v souladu s nejlepším zájmem nezletilých), že odvolací soud ustanovil PhDr. Zuzanu Lincovou (u níž předem zjistil, že bude schopna posudek zpracovat) k doplnění (aktualizaci) jejího původního posudku z prosince 2015. Domáhal-li se stěžovatel výslechu Mgr. Jany Telcové, u níž si v řízení před nalézacím soudem nechal sám zpracovat psychologické posouzení své osobnosti (viz znalecký posudek Mgr. et Mgr. Telcové ze dne 6. 4. 2016), je třeba říci, že Mgr. et Mgr. Telcová nevyšetřovala děti ani vedlejší účastnici, nezkoumala ani interakci dětí a rodičů. Zásadní informace pro rozhodnutí soudu v tomto řízení tak v posudku Mgr. et Mgr. Telcové zcela chybí. A. U. není soudní znalkyní a nebyla soudní znalkyní ani v době odvolacího řízení, její výslech proto nemohl být výslechem znalce za účelem doplnění písemně podaného posudku, navíc i v případě A. U. si vyšetření objednal pouze stěžovatel a bylo provedeno bez přítomnosti vedlejší účastnice. Navrhoval-li stěžovatel výslech své přítelkyně, paní Z. B., vedlejší účastnice uvádí, že důkazní hodnota výpovědi svědka, který má jako životní partner stěžovatele vypovídat, je značně omezená, ne-li nulová, neboť lze očekávat, že partnerka stěžovatele bude sdílet skutková tvrzení a procesní pozice stěžovatele v řízení. Jde-li o výslech nezletilých, vedlejší účastnice konstatuje, že jim v době zahájení řízení (jaro 2015) byly 3 roky, v době podání stěžovatelova odvolání (léto 2016) 5 let, v době rozhodování odvolacího soudu (listopad 2018) 7 let. Z obsahu soudního spisu je přitom zřejmé, že názor nezletilých byl v řízení opakovaně ověřován a zjišťován metodami, které odpovídají jejich věku a ustálené soudní praxi. Psychika nezletilých je navíc negativně zatížena opakovanými výslechy a šetřeními Policie České republiky a orgánu péče o dítě v souvislosti s opakovanými nepravdivými trestními oznámeními stěžovatele. K úvahám stěžovatele ohledně střídavé péče vedlejší účastnice uvádí, že soudy obou stupňů dospěly ke shodnému názoru, že vedlejší účastnice má nadstandardní výchovné schopnosti a předpoklady, zatímco stěžovatel v podstatě není schopen děti vychovávat v rovině psychické, citové a sociální, a to z důvodu zásadních nedostatků jeho výchovných předpokladů a z důvodu, že má akcentovanou až poruchovou osobnost, a nezletilí mají podstatně silnější pouto k vedlejší účastnici nežli ke stěžovateli. Názor stěžovatele o prioritě střídavé péče před péčí jednoho z rodičů v dané věci tedy neodpovídá znění zákona, rozhodovací praxi Ústavního soudu, ani konkrétním skutkovým zjištění v této právní věci.
6. Vyjádření vedlejší účastnice bylo zasláno stěžovateli na vědomí a k případné replice, stěžovatel však možnosti vyjádřit se nevyužil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Rozsudky krajského soudu i městského soudu vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry soudů jsou v napadených rozhodnutích vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
10. Městský soud vyšel při svém rozhodování ze zpráv opatrovníka, úředních záznamů a rozhodnutí Policie České republiky, lékařských zpráv praktické lékařky, ze zpráv Krizového centra pro děti a dospívající, z posudku Mgr. et Mgr. Jany Telcové, ze znaleckého posudku PhDr. Zuzany Lincové, z výpovědi účastníků, a dospěl k závěru, že možnost střídavé péče je v důsledku neslučitelnosti výchovných přístupů obou rodičů, jejich vysoké vzájemné konfliktogenosti a též snížené výchovné způsobilosti na straně stěžovatele zcela vyloučena.
11. Ústavní soud nemá shora učiněným závěrům městského soudu, se kterými se ztotožnil po doplnění dokazování i krajský soud, čeho vytknout, neboť jejich skutková zjištění vycházela z řádně provedených důkazů, při svém rozhodování použily platnou právní úpravu a ústavně souladným způsobem odůvodnily svůj závěr, že v dané věci nebyly splněny zákonné podmínky pro svěření nezletilých do střídavé péče rodičů. Namítá-li stěžovatel, že v řízení nebyly provedeny všechny jím navržené důkazy, Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění; to znamená, že soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba. Neplatí pak, že je procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu; oproti tomu je zcela regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani prokázat ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností prokázána nebo vyvrácena jinak [srov. nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239), nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339), nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377), nález sp. zn. II. ÚS 418/03 ze dne 16. 6. 2005 (N 125/37 SbNU 573)].
12. Z vyžádaného soudního spisu nadto vyplývá, že při jednání před městským soudem dne 26. 4. 2016 tehdejší právní zástupce stěžovatele uvedl, že na zadání znaleckého posudku a výslechu svědků (mimo výslechu Mgr. et Mgr. Jany Telcové) již netrvá, poté při jednání dne 31. 5. 2016 opět svůj názor změnil. Z odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu se podává, že soud dokazování znaleckým posudkem Mgr. et Mgr. Jany Telcové provedl, uvedl však, že se k vhodnosti formy péče o nezletilé znalkyně nemohla relevantně vyjádřit, neboť vyšetřila pouze stěžovatele, vedlejší účastnici nikoli, čímž jsou jakékoliv její poznatky co do obsahu a významu sníženy. Stěžovatel v ústavní stížnosti taktéž namítal, že soudy přecenily závěry znaleckého posudku PhDr. Zuzany Lincové, ke kterému měl výhrady. K tomu Ústavní soud nemůže než uvést, že soudy přesvědčivě a podrobně zdůvodnily, jakým způsobem předmětný provedený důkaz zhodnotily, a postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou, podle které soud není oprávněn přehodnocovat závěry znalce po věcné stránce, ale může hodnotit úplnost výchozích skutkových podkladů, logickou souladnost znalcových závěrů a eventuálně též srovnávat obsah znaleckého posudku s ostatními provedenými důkazy.
13. Namítá-li stěžovatel, že nebyly řádně zjištěny výdělkové poměry vedlejší účastnice, konstatuje Ústavní soud, že v případě stanovení výživného není nezbytné ocenit naprosto přesně veškerý majetek rodičů, nýbrž postačí posoudit jejich majetkové poměry tak, aby stanovené výživné odpovídalo odůvodněným potřebám oprávněného a jeho majetkovým poměrům, jakož i schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného.
14. Má-li stěžovatel za to, že nezletilí měli být svěřeni do střídavé péče rodičů, když všechna kritéria pro tento postup byla naplněna, upozorňuje Ústavní soud, že podle §907 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), může soud svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, nebo do střídavé péče, nebo do společné péče; soud může dítě svěřit i do péče jiné osoby než rodiče, je-li to potřebné v zájmu dítěte. Ze zákona tedy nevyplývá žádná priorita přístupu při rozhodování o tom, komu bude dítě svěřeno do péče. Je proto především na civilních soudech, aby v souladu s principem nezávislosti rozhodování soudní moci, s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o svěření nezletilého do péče jednoho nebo obou rodičů. Základním kritériem přitom musí vždy být především zájem dítěte. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", ale jeho úkolem může být pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, který tvrdí, že mu byla soudem upřena jejich ochrana. Při posuzování nejlepšího zájmu dítěte tedy nelze postupovat podle předem daného schématu, přičemž střídavá péče nemůže být paušálně využívána jako forma "spravedlivého" rozdělení péče o dítě mezi oba rodiče. Stejně tak pochopitelně nelze možnost střídavé péče "automaticky" a bez důkladného posouzení případu odmítat. Zájem a potřeby konkrétního dítěte je proto třeba posuzovat v každém jednotlivém případě zvlášť a se snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě, tak jak to přesvědčivým způsobem učinily soudy v jimi projednávané věci.
15. Oproti tvrzení stěžovatele soudy vzaly i v úvahu, že dlouhodobě mezi účastníky probíhá střídavá péče o nezletilé, a že i přes sníženou výchovnou způsobilost stěžovatele je mezi ním a nezletilými vytvořen vzájemně silný citový vztah. Soudy však současně vycházely ze závěrů znaleckého posudku, podle něhož byla osobnost stěžovatele hodnocena jako osobnost s nevyzrálou emocionalitou, zaměřenou egocentricky, projevující se senzitivně vztahovačně, s napětím a úzkostí, bylau něj zjištěna konfliktogenost, intolerance, nezdrženlivé, rezonantní až kverulantní jednání, které se může dekompenzovat do depresivního syndromu či jiné poruchy. Tyto projevy chování měly soudy za prokázané i z jiných důkazů (zpráva mateřské školy) či z chování stěžovatele v průběhu řízení. Při výslechu před krajským soudem znalkyně zdůraznila, že oproti jejímu minulému znaleckému zkoumání z roku 2015 došlo ke změně chování obou nezletilých, kteří se chovali při znaleckém zkoumání v roce 2015 v podstatě stejně, ať již byli přivedeni vedlejší účastnicí či stěžovatelem, zatímco při znaleckém zkoumání v roce 2018 vypozorovala jejich naprosto odlišné chování v případě, kdy se dostavili v doprovodu s vedlejší účastnicí a kdy přišli společně se stěžovatelem. Zřejmá změna oproti předchozímu znaleckému zkoumání nastala dle znalkyně i u stěžovatele, který dříve vystupoval a jednal kooperativně, místy až servilním způsobem, zatímco nyní od počátku působil podezíravým způsobem, byl dráždivý, stavěl se do role jakési oběti a nebyl ochotný ke spolupráci. Lze tedy konstatovat, že došlo k podstatné změně okolností, která vyústila v přehodnocení reálně praktikované (střídavé) péče o nezletilé tak, aby byly chráněny jejich nejlepší zájmy [nález sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014 (N 235/75 SbNU 617)]. To platí i pro stanovení styku stěžovatele s nezletilými, který byl sice krajským soudem oproti styku stanoveným rozsudkem městskému soudu zúžen (o styk v lichém týdnu od úterý 15.00 hodin do středy 8.00 hodin), stalo se tak však s ohledem na školní docházku nezletilých, kterou v mezidobí začali absolvovat.
16. Tvrdí-li stěžovatel, že nezletilí v průběhu řízení vyjádřili přání být v péči stěžovatele i vedlejší účastnice, poukazuje Ústavní soud na své setrvalé stanovisko, podle kterého za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a citově vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů [nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213) či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci C. proti Finsku ze dne 9. 5. 2006 č. 18249/02, body 57-59]. Uvedené platí v dané věci tím spíše s ohledem na nízký věk nezletilých a skutečnost, že dle závěrů znaleckého zkoumání stěžovatel nezletilé v jejich názorech ovlivňoval.
17. Namítá-li stěžovatel, že nezletilí nebyli vyslechnuti přímo soudem, Ústavní soud konstantně judikuje, že výslech dětí před soudem je poměrně značně stresující zážitek, a pokud lze vůli dítěte zjistit jinak, není od věci je této zkušenosti ušetřit (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 528/15 ze dne 16. 4. 2015). Není tedy povinností soudu v každém konkrétním případě vyslechnout nezletilého přímo před soudem. Ústavní soud je toho názoru, že názor nezletilých byl v řízení dostatečně zjištěn, a to zejména prostřednictvím pohovorů s opatrovníkem, kdy se vyjadřovali tak, že nepreferují žádného z rodičů (např. výchovná zpráva opatrovníka ze dne 31. 3. 2016). Postup soudů je tedy v souladu s §100 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého názor dítěte může soud ve výjimečných případech zjistit též prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí.
18. Ústavní soud závěrem připomíná, že odmítnutí této ústavní stížnosti nevylučuje v pozdější době možnost jiného soudního rozhodnutí, když rozhodnutí soudů ve věcech úpravy péče k nezletilým dětem nemají povahu rozhodnutí absolutně konečných a tedy nezměnitelných, jak vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který však změnu rozhodnutí podmiňuje změnou poměrů.
19. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu