ECLI:CZ:US:2019:3.US.3190.19.1
sp. zn. III. ÚS 3190/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. H., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Plzeň, zastoupeného Mgr. Markem Hudlickým, advokátem, sídlem Františkánská 120/7, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. září 2019 č. j. 7 To 337/2019-894 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. srpna 2019 č. j. 5 T 118/2017-858, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 15. 8. 2019 č. j. 5 T 118/2017-858 povolil podle §278 odst. 1 trestního řádu obnovu řízení v trestní věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 5 T 118/2017 a podle §284 odst. 1 trestního řádu zrušil výrok o trestu z rozsudku ze dne 20. 4. 2018 sp. zn. 5 T 118/2017, který nabyl právní moci dne 16. 8. 2018, ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 16. 8. 2018 sp. zn. 7 To 227/2018, jakož i další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
3. Ke stížnosti stěžovatele, jakož i státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň-město (dále jen "státní zástupkyně") krajský soud usnesením ze dne 12. 9. 2019 č. j. 7 To 337/2019-894 rozhodl tak, že zrušil usnesení okresního soudu ze dne 15. 8. 2019 č. j. 5 T 118/2017-858 v bodě II. a znovu sám rozhodl tak, že podle §284 odst. 1 trestního řádu se ruší rozsudek okresního soudu ze dne 20. 4. 2018 sp. zn. 5 T 118/2017, který nabyl právní moci dne 16. 8. 2018, a rozsudek krajského soudu ze dne 16. 8. 2018 sp. zn. 7 To 227/2018. Dále zrušil i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Okresní soud totiž podle krajského soudu - v souladu s názorem státní zástupkyně - formálně pochybil, když ústavní stížností napadeným usnesením zrušil jen výrok o vině, nikoliv o trestu. Stěžovatelovu stížnost pak ústavní stížností napadeným usnesením zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že podmínky pro povolení obnovy řízení nebyly v jeho věci vůbec splněny, neboť orgánům činným v trestním řízení nic nebránilo v tom, aby poškozenou podrobily lékařskému posouzení rozsahu újmy, kterou jí měl stěžovatel trestnou činností způsobit (znásilnění) hned na počátku trestního řízení, nikoliv až v řízení navazujícím, vztahujícím se k posouzení trestní odpovědnosti stěžovatelovy spolupachatelky, jež se na trestné činnosti stěžovatele proti poškozené rovněž podílela.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ve stěžovatelově věci jde o posouzení (ne)existence podmínek pro povolení obnovy trestního řízení. Je notorietou, že podle §278 odst. 1 trestního řádu soud obnovu povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Sám stěžovatel v ústavní stížnosti připouští, že znalecké hodnocení psychického stavu poškozené by patrně mohlo být důkazem soudu dříve neznámým, jak má na zřeteli uvedené ustanovení, kdyby k němu podle jeho názoru nebylo přistoupeno pozdě, tedy až po jeho odsouzení. Nicméně již v usnesení okresního soudu je vysvětleno, že posttraumatická stresová porucha vzniká jako opožděná nebo jako přerušovaná reakce na stresovou životní událost. Tedy i její plné uvědomění může být opožděné, když poškozená svoje obtíže i přes jistý časový odstup popisovala věrohodně. Navíc - vzhledem k sociálním podmínkám poškozené - je pochopitelné, že pro ni nebylo snadné vyhledat odbornou lékařskou pomoc nebo se svěřovat policejnímu orgánu s tak traumatizujícím zážitkem, jako je znásilnění.
8. Trestní řád, jakož i navazující judikatura, pamatuje na omezení časového rozmezí, v jakém k obnově řízení v neprospěch obviněného může dojít [srov. §279 trestního řádu, typicky skutková podstata sub písm. b)], resp. na nutnost totožnosti skutku vymezeného v obžalobě a důkazů a skutečností, které nově vyšly najevo a které se právě skutku vymezeného v obžalobě musejí týkat [srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 1967 sp. zn. 4 Tz 105/67]. Stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí, že by některá z těchto podmínek nebyla v jeho věci dodržena.
9. Namítá-li stěžovatel v závěru ústavní stížnosti, že při veřejném zasedání před krajským soudem bylo projednání stížnosti podle §141 a násl. trestního řádu proti rozhodnutí okresního soudu o povolení obnovy řízení opomenuto a bylo rovnou zahájeno řízení o stěžovatelově vazbě, pak k tomu Ústavní soud uvádí, že i kdyby k takovému stěžovatelem tvrzenému pochybení skutečně došlo, ústavní stížností napadená rozhodnutí z důvodů výše uvedených obstojí; stěžovatel měl možnost své námitky proti rozhodnutí o povolení obnovy řízení vznést právě v ústavní stížnosti. To také učinil a Ústavní soud se s jeho argumentací shora vypořádal. Proto ani tento případně nesprávný procesní postup krajského soudu nemůže vést ke zrušení jeho usnesení, případně usnesení okresního soudu jemu předcházejícího.
10. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu