ECLI:CZ:US:2019:3.US.3193.18.1
sp. zn. III. ÚS 3193/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., t. č. Vazební věznice Brno - Bohunice, zastoupeného JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem, sídlem Šaldova 34/466, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2018 č. j. 6 Tdo 244/2018-I-214, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. června 2017 č. j. 5 To 55/2016-9823 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 22. prosince 2015 č. j. 28 T 16/2013-8860, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť byl přesvědčen, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl trestně stíhán jako jeden z obviněných v rámci kauzy tzv. "lihové mafie". Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") byl následně uznán vinným zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině dle §361 alinea druhá zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, spáchaným ve spolupachatelství, a zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství a ve prospěch organizované zločinecké skupiny. Za uvedené jednání byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let a dvou měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku napadeného rozsudku.
3. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudek krajského soudu zrušil v celém rozsahu a dle §259 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve věci sám nově rozhodl. Ve vztahu ke dvěma obviněným věc vrátil krajskému soudu k novému projednání. Odvolání státního zástupce podaná ohledně stěžovatele (v jeho případě zčásti ve prospěch a zčásti v neprospěch) a dalšího z obviněných zamítl. Pro posuzovanou věc je důležité toliko to, že u stěžovatele se vrchní soud ztotožnil se závěry krajského soudu a nově rozhodl jak o jeho vině, tak o trestu ve shodě s rozsudkem tohoto soudu.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele dle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti závěru soudů, které mu nepřiznaly postavení spolupracujícího obviněného podle §178a trestního řádu, a nepřistoupily tak v jeho případě (na rozdíl od spoluobviněného T. B., kterému toto postavení přiznaly) k mimořádnému snížení trestu podle §58 trestního zákoníku, ačkoliv ho jako spolupracujícího obviněného státní zástupce v obžalobě označil. Závěr soudů, že stěžovatel nesplnil zákonné podmínky pro přiznání tohoto statusu, neboť v řízení před krajským soudem měly být nalezeny rozpory mezi jeho výpovědí a výpovědí ostatních spoluobviněných, je nesprávný a představuje porušení jeho ústavně zaručených práv.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že jde-li o napadený rozsudek krajského soudu, který zrušil vrchní soud, k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný - není povolán eventuálně jej zrušit podruhé. Proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost v části směřující vůči ostatním rozhodnutím (tj. rozsudku vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu) byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána tato rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen podle §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud následně posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost z hlediska jím uplatněných námitek v těchto jejích shora (viz předchozí bod) specifikovaných částech (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele.
10. Předně nutno zdůraznit, že uplatnění procesního institutu spolupracujícího obviněného musí být s ohledem na svou výjimečnost podrobeno velmi přísným nárokům. Hodnocení věrohodnosti výpovědi osoby, jíž má být tento status přiznán, proto musí být mimořádně pečlivé; musí být posouzena mimo jiné motivace dané osoby ke spolupráci s orgány činnými v trestním řízení, jakož i souladnost její výpovědi s ostatními důkazy shromážděnými ve věci [viz usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 859/13 (U 4/72 SbNU 575)].
11. V posuzované věci státní zástupce v obžalobě označil stěžovatele spolu s dalším spoluobviněným za spolupracující obviněné, nicméně krajský soud dospěl k závěru, že u stěžovatele nedošlo k naplnění všech zákonných předpokladů pro udělení tohoto statusu podle §178a odst. 1 trestního řádu, a postavení spolupracujícího obviněného mu nepřiznal. K popsanému postupu krajského soudu Ústavní soud uvádí, že označil-li státní zástupce v obžalobě obviněného za spolupracujícího obviněného, takovéto stanovisko nemůže být pro soud rozhodující ve věci závazné. Dle §58 odst. 4 trestního zákoníku totiž soud sníží trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby pachateli označenému jako spolupracující obviněný, jsou-li splněny zákonem stanovené podmínky. Z citovaného ustanovení trestního zákoníku tedy mimo jakoukoliv pochybnost vyplývá, že soud je povinen zvážit veškeré okolnosti významné pro jeho použití samostatně a nezávisle na předchozím názoru státního zástupce (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2018 sp. zn. II. ÚS 3525/16, resp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015 sp. zn. 8 Tdo 661/2015). Ke shodnému názoru dospěl v posuzované věci též Nejvyšší soud, dle kterého pro závěr o naplnění materiálních podmínek pro uložení trestu pod spodní hranicí trestní sazby je rozhodující posouzení soudu, které se může od posouzení státního zástupce lišit (viz str. 19 usnesení Nejvyššího soudu). V samotné skutečnosti, že soud na rozdíl od státního zástupce nepřiznal stěžovateli status spolupracujícího obviněného, tak nelze spatřovat jakékoliv pochybení vyžadující kasační zásah Ústavního soudu.
12. K závěru, že u stěžovatele nedošlo k naplnění zákonných předpokladů pro přiznání postavení spolupracujícího obviněného, krajský soud dospěl na základě zjištění, že výpověď stěžovatele nebylo možno ve světle ostatních provedených důkazů považovat za úplnou a pravdivou, přičemž zejména jeho doznání k činu, pro který byl stíhán, nebylo úplné. Ačkoliv stěžovatel významným způsobem přispěl k objasnění trestné činnosti, mnoho skutečností zpočátku zamlčel a doznal se k nim až na základě důkazů provedených u hlavního líčení, přičemž především ve vztahu k vlastní osobě měl tendence svou vinu a podíl na trestné činnosti zlehčovat (viz str. 102 - 104 rozsudku krajského soudu). Lze shrnout, že krajský soud se posouzením podmínek pro uplatnění institutu spolupracujícího obviněného pečlivě zabýval, a přesvědčivě vyložil důvody, pro které stěžovateli toto postavení nebylo možno přiznat. Úvahy tohoto soudu byly posléze důkladně přezkoumány vrchním soudem (viz str. 44 - 45 rozsudku vrchního soudu) i Nejvyšším soudem (viz str. 34 - 40 usnesení Nejvyššího soudu), přičemž Ústavní soud neshledává důvod, pro který by měl závěry obsažené v odůvodněních rozhodnutí těchto soudů zpochybňovat.
13. Pro úplnost lze dodat, že při úvaze o druhu a výměře trestu bylo soudy patřičně zohledněno, že ačkoliv stěžovatel nesplnil zákonné podmínky pro přiznání postavení spolupracujícího obviněného, významně přispěl k objasnění trestné činnosti organizované zločinecké skupiny. Trest, jenž byl stěžovateli uložen při samé spodní hranici trestní sazby, proto nelze vnímat jako nespravedlivý.
14. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl ústavní stížnost zčásti (ohledně rozsudku krajského soudu, který již zrušil vrchní soud) jako návrh, k jehož projednání není příslušný; ve zbytku pak - tedy co do ostatních v záhlaví označených rozhodnutí, tj. rozsudku vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu - vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení shora uvedených základních práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu