ECLI:CZ:US:2019:3.US.3228.18.1
sp. zn. III. ÚS 3228/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. Č., 2) nezletilého F. Č. a 3) nezletilé T. Č., zastoupených JUDr. Petrem Doušou, advokátem, sídlem Na Kozině 1438, Mladá Boleslav, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 28. června 2018 č. j. 36 Co 9/2018-557, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, a P. Č., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím byla porušena jejich základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny a práva zaručená v čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") ze dne 4. 1. 2012 č. j. 0 Nc 678/2011-40 byla schválena dohoda stěžovatelky 1) a vedlejšího účastníka jako rodičů stěžovatelů 2) a 3) o výchově dětí a výživném. Vedlejší účastník se zavázal s účinností od 1. 1. 2012 přispívat na výživu stěžovatele 2) částkou 5 000 Kč měsíčně a na výživu stěžovatelky 3) částkou 4 000 Kč měsíčně. Rozsudkem okresního soudu ze dne 7. 9. 2017 č. j. 20 P 33/2012-404 byla za období od 1. 5. 2014 do 31. 3. 2016 snížena vyživovací povinnost ke stěžovateli 2) na 2 000 Kč měsíčně a dále zamítnut návrh vedlejšího účastníka na snížení výživného pro stěžovatele 2) na částku 1 700 Kč a pro stěžovatelku 3) snížena vyživovací povinnost na částku 3 000 Kč.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání stěžovatelka 1) a vedlejší účastník. Vedlejší účastník navrhl změnu rozsudku tak, aby mu za období od měsíce května 2014 do měsíce března 2016 nebyla vyživovací povinnost vůbec uložena a za období od měsíce dubna 2016 mu byla stanovena vyživovací povinnost ve výši 1 700 Kč na stěžovatele 2) a ve výši 1 300 Kč na stěžovatelku 3). Stěžovatelka 1) naopak navrhla změnu rozsudku okresního soudu tak, aby byl návrh vedlejšího účastníka na snížení výživného zamítnut. Dodala, že okresní soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a rovněž nezohlednil změnu v odůvodněných potřebách stěžovatelů 2) a 3), k níž za posledních šest let nepochybně došlo.
4. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 6. 2018 č. j. 36 Co 9/2018-557 byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že výživné pro stěžovatele 2) se za období od 1. 5. 2014 do 31. 3. 2016 snižuje na částku 1 200 Kč měsíčně a za období od 1. 4. 2016 se snižuje na částku 2 500 Kč měsíčně a že výživné pro stěžovatelku 3) se za období od 1. 5. 2014 snižuje na částku 2 000 Kč měsíčně. Tím byl změněn i rozsudek okresního soudu ze dne 4. 1. 2012 č. j. 0 Nc 678/2011-40. Po doplnění dokazování krajský soud v odůvodnění zejména uvedl, že došlo ke změně poměrů, a to jak u stěžovatelů 2) a 3), tak u stěžovatelky 1) a zejména u vedlejšího účastníka. Jde-li o příjmy vedlejšího účastníka, shledal krajský soud, že došlo k jejich podstatnému snížení. Krajský soud se rovněž zaměřil na zpeněžení nemovitého majetku vedlejšího účastníka, přičemž neshledal, že by se bez důležitého důvodu vzdal majetkového prospěchu. Zohlednil také výkon faktické péče o stěžovatele 2) v období od měsíce května 2014 do měsíce března 2016.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v úvodu ústavní stížnosti upozornili, že kolizní opatrovník stěžovatelů 2) a 3) nebyl aktivní a nehájí jejich zájmy. Ke dni sepsání ústavní stížností nečetl ani napadené rozhodnutí. I přes překvapení z výsledku řízení konstatoval, že proti výsledku nehodlá nijak brojit.
6. Další část argumentace se soustředí na stručnost odůvodnění napadeného rozsudku. Úvahy, na nichž soud postavil své rozhodnutí, jsou podle stěžovatelů obsaženy pouze v jediném odstavci.
7. Z ústavní stížnosti dále vyplývá rozsáhlá argumentace stěžovatelů zaměřená na příjmy vedlejšího účastníka. Stěžovatelé v prvé řadě uvádějí, že okresní soud v roce 2012 vycházel z příjmů za rok 2009, nicméně dodávají, že v době schvalování dohody vedlejší účastník své skutečné příjmy znal a i přesto se zavázal k placení výživného v dohodnuté výši. Stěžovatelům ovšem není zřejmé, proč z příjmů za rok 2009 vycházel krajský soud i v napadeném rozhodnutí. Závěry krajského soudu, že vedlejší účastník již na příjmy z roku 2009 nedosáhl, nejsou podle stěžovatelů relevantní. Stěžovatelé rovněž upozorňují, že příjmy vedlejšího účastníka byly násobně vyšší a žádný ze soudů se touto skutečností nezabýval. Pro snazší orientaci stěžovatelé dále vytvořili tabulku vycházející z doporučení Ministerstva spravedlnosti pro výši výživného. Z ní vyplývá, že i při konkrétních zjištěných příjmech vedlejšího účastníka by se výše výživného pohybovala v intervalu (s přihlédnutím k věku) od 3 324,09 Kč do 7 375,23 Kč. V nyní posuzované věci se však přiznané výživné od doporučení výrazně odchyluje, a to opět bez náležitého zdůvodnění krajským soudem. Stěžovatelé v ústavní stížnosti dále poukazují na skutečnost, že vedlejší účastník po dobu, kdy neměl zaměstnání, musel být z něčeho živ, má být proto zjevné, že vedlejší účastník buď lhal, nebo měl značné finanční rezervy. Krajský soud podle stěžovatelů proto měl zohlednit fikci (pozn. nejde o fikci, ale o nevyvratitelnou domněnku) příjmů podle §916 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník").
8. Stěžovatelé krajskému soudu rovněž vytýkají, že některá skutková zjištění vůbec neučinil předmětem svých úvah, resp. že nepopisuje vliv některých zjištění na přiznanou výši výživného. Upozornili rovněž na uzavření smlouvy o prodeji nemovité věci a účelovost tvrzení o placení pojistného pro stěžovatele 2) a 3). Krajský soud měl dále opomenout koupi mobilních telefonů a notebooků vedlejším účastníkem pro stěžovatele 2) a 3), z níž má vyplývat, že vedlejší účastník má k dispozici finanční prostředky.
9. V další části ústavní stížnosti stěžovatelé upozorňují, že krajský soud se neřídí svým vlastním právním názorem, kdy již dříve konstatoval, že při rozhodování o výživném nelze vycházet pouze z příjmů, ale rovněž z celkové hodnoty movitého a nemovitého majetku a způsobu života, resp. životní úrovně. V této souvislosti stěžovatelé poukazují na řadu skutečností, z nichž má vyplývat luxusní životní úroveň vedlejšího účastníka.
10. Krajský soud podle stěžovatelů rovněž nevysvětlil, z jakého důvodu rozhodl o stejné výši výživného nejen po celou dobu zpětně, ale také do budoucna. Sám však uvedl, že vychází z vyššího příjmu vedlejšího účastníka a že se potřeby stěžovatelů 2) a 3) zvýšily. Jde-li o zdůvodnění faktickou střídavou péčí, upozornila stěžovatelka 1), že i přes střídání v péči se na nákladech z převážné části podílela ona. Ani touto skutečností se však krajský soud nezabýval.
11. Stěžovatelé v závěru ústavní stížnosti opakují, že vedlejší účastník se dlouhodobě vyhýbá placení výživného a vypořádání společného jmění manželů. Činí proto takové kroky, aby jeho majetek byl exekučně nepostižitelný, zejména odchází za prací do Německa, kde není exekučně omezen, a jeho příjmy jsou vyšší, než oficiálně deklaruje.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé nemají k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, vyžádaným spisem okresního soudu a napadeným rozsudkem dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
15. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas s výší přiznaného výživného pro stěžovatele 2) a 3). Podle §910 odst. 1 občanského zákoníku platí, že předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost, přičemž z §915 odst. 1 občanského zákoníku vyplývá, že životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů, kdy toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte. Podle §913 odst. 1 občanského zákoníku dále obecně platí, že pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je podle odst. 2 citovaného ustanovení třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. K nyní posuzované věci je dále třeba uvést, že se přihlíží rovněž k osobní péči povinné osoby o oprávněného, resp. k míře, v jaké tak činí. Z citovaných ustanovení je zřejmé, že vznik a trvání vyživovací povinnosti rodičů k dětem a určení konkrétní výše výživného jsou předmětem úpravy běžného zákona, jehož výklad a použití jsou svěřeny výlučně obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních. Žádný z těchto závěrů nelze v nyní posuzované věci učinit.
16. Z odůvodnění napadeného rozsudku i vyžádaného spisu je, navzdory tvrzením stěžovatelů o stručnosti popisu úvah, zřejmé, že jak okresní soud, tak i krajský soud provedly velmi rozsáhlé dokazování, z nějž bylo možné dovodit životní úroveň, ale také možnosti, schopnosti a majetkové poměry vedlejšího účastníka. Na tomto místě Ústavní soud uvádí, že se nemohl zabývat argumentací stěžovatelů vztahující se k hodnocení důkazů, neboť není právní, nýbrž skutkové povahy, stejně tak nelze přihlédnout k indiciím, z nichž stěžovatelé dovozují tvrzenou luxusní životní úroveň vedlejšího účastníka, či jeho snahy vyhnout se placení výživného, exekucím a vypořádání společného jmění manželů. Všechna tato skutková tvrzení podpořena důkazy měla být učiněna v řízení před okresním soudem, příp. krajským soudem, do jejichž výlučné rozhodovací pravomoci spadají. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší bez dalšího přehodnocovat správnost výše přiznaného výživného, a to ani v souvislosti s doporučujícími tabulkami, na něž stěžovatelé odkazují. Krajský soud se vypořádal rovněž s případným použitím nevyvratitelné domněnky výše příjmu vedlejšího účastníka, kdy uvedl, že k ní z důvodu doložení příjmu v odvolacím řízení nedošlo, a zkoumal také jeho širší majetkové poměry, zejména ohledně nemovitého majetku. Stěžovatelé dále napadají nezdůvodnění stejné výše výživného po celou dobu zpětně a do budoucna, z odůvodnění napadeného rozsudku je však zřejmé, že krajský soud se s ohledem na minulý vývoj příjmu vedlejšího účastníka zaměřil i na jeho potenciální příjmy. Nelze proto konstatovat, že by krajský soud při určení výše výživného pro stěžovatele 2) a 3) zasáhl do jejich ústavních práv nebo svobod, příp. do práv či svobod stěžovatelky 1).
17. Argumentují-li stěžovatelé pasivitou kolizního opatrovníka stěžovatelů 2) a 3) v soudním řízení, je třeba uvést, že kolizní opatrovník v odvolacím řízení navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu (srov. č. l. 513 spisu vedeného okresním soudem pod sp. zn. 20 P 33/2012). Byť jde o stručný a blíže nezdůvodněný návrh zástupce, je třeba uvést, že řízení ve věcech výživného nezletilého dítěte je ovládáno vyšetřovacím principem, odpovědnost za zjištění skutkového stavu proto leží na soudu (srov. §21 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních).
18. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem krajského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelů, a proto byla jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu