ECLI:CZ:US:2019:3.US.3245.19.1
sp. zn. III. ÚS 3245/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti X, zastoupené Mgr. Oldřichem Nejdlem, advokátem, sídlem Valentinská 56/11, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. srpna 2019 sp. zn. 8 To 70/2019 a usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 15. července 2019 č. j. VZV 2/2016-6894, za účasti Vrchního soudu v Praze a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená zejména v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že usnesením Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, ze dne 15. 1. 2016 č. j. OKFK-1378-100/TČ-2014-251001 bylo zahájeno trestní stíhání 14 osob v souvislosti s insolvenčním řízením obchodních společností Via Chem Group, a. s., a Falkonida, a. s. V této souvislosti bylo usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, ze dne 12. 2. 2018 č. j. KRPH-33051-1466/TČ-2016-050080 zahájeno také trestní stíhání stěžovatelky, která je tak obviněna ze spáchání zvlášť závažného zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1 a 2, odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku, zvlášť závažného zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 alinea 1, písm. a), odst. 3 písm. a), b), c) a d) tr. zákoníku spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, to vše v jednočinném souběhu se zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku.
3. Napadeným usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") byly stěžovatelce podle §47 odst. 1 a 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zajištěny peněžní prostředky na bankovním účtu (specifikovaném ve výroku I.) pro účely možné náhrady škody dvěma poškozeným obchodním společnostem s tím, že peněžní prostředky jsou zajištěny do výše připojení se těchto společností s nárokem na náhradu škody.
4. Stížnost stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavních práv zejména v tom, že v případě nároku poškozené obchodní společnosti VISCONTIA, a. s., v likvidaci, ve výši 1 000 000 Kč nemají napadená rozhodnutí zákonný podklad, neboť tato společnost neuplatnila návrh na zajištění majetku obviněných, včetně stěžovatelky, přičemž nehrozí nebezpečí z prodlení. V případě nároku poškozené obchodní společnosti ODESMERA s. r. o. ve výši 23 688 776,05 Kč jsou pak tato rozhodnutí projevem svévole orgánů činných v trestním řízení, neboť i přes pokročilé stádium přípravného řízení neexistují žádné důkazy svědčící o vědomosti stěžovatelky (resp. fyzických osob, jejichž jednání je stěžovatelce přičítáno) o jednání dalších obviněných, jímž měla vzniknout škoda této společnosti. Zajištění majetku stěžovatelky je tak ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi.
6. Stěžovatelka dále vyslovuje přesvědčení, že napadená rozhodnutí porušují zásadu subsidiarity a přiměřenosti s ohledem na rozsah jejího majetku, dobu, po kterou trestní řízení probíhá a její dosavadní chování, takže není dána důvodná obava, že by nemohlo dojít k uspokojení nároku poškozené obchodní společnosti VISCONTIA, a. s., v likvidaci, když nadto v téže věci došlo k zajištění majetku obviněné J. V. v hodnotě cca 43 mil. Kč.
7. Stěžovatelka též namítá, že v napadeném usnesení vrchního soudu nejsou věcně vypořádány všechny její relevantní námitky uplatněné ve stížnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud v prvé řadě připomíná závěry své ustálené judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do neskončeného řízení v trestním procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti takto koriguje pouze největší excesy, jež jsou výrazem libovůle orgánů činných v trestním řízení. Nepřísluší mu proto, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů či dokonce orgánů činných v trestním řízení ve stejném rozsahu, jako v nyní posuzovaném případě činil vrchní soud v řízení o stěžovatelkou podané stížnosti proti rozhodnutí vrchního státního zastupitelství. Je tak primárně na orgánech činných v trestním řízení, a nikoliv na Ústavním soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda použití některého ze zákonem předvídaných zajišťovacích institutů je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak.
10. Maximální zdrženlivost Ústavní soud zachovává i vůči rozhodování orgánů činných v trestním řízení dočasného zajištění majetku obviněného pro účely uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody, nemajetkové újmy či bezdůvodného obohacení podle §47 trestního řádu. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do zákonem vymezené pravomoci orgánů činných v trestním řízení, nedošlo-li jejich postupem k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ve své judikaturní praxi nicméně formuloval určité požadavky, jimž by měly orgány činné v trestním řízení při svém rozhodování o použití majetkových zajišťovacích institutů dostát. Jejich rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydána příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny), nemohou být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) a musí být přezkoumatelným způsobem odůvodněna [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429)]. Krom toho je vyžadováno, aby zajištění bylo přiměřené cíli sledovanému právní úpravou (trestním řádem), kterým je nejen náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, ale i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat a nahradit škodu způsobenou trestnou činností (srov. odkazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2485/13).
11. Maje na zřeteli výše naznačená ústavněprávní kritéria, Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení a dospěl k závěru, že obě tato rozhodnutí, posuzovaná jako celek, z ústavněprávního hlediska i z hlediska konfrontace s judikaturou, na niž v ústavní stížnosti odkazuje stěžovatelka, obstojí.
12. Z napadených rozhodnutí se podává, že proti stěžovatelce je nadále vedeno trestní stíhání zahájené podle §160 odst. 1 tr. řádu, přičemž z dosud provedeného vyšetřování vyplývá důvodné podezření, že společně s dalšími obviněnými způsobila trestním jednáním v souvislosti s insolvenčním řízením dvěma poškozeným obchodním společnostem škodu v celkové výši 24 688 776,05 Kč. Stěžovatelka sice namítá, že zajištění jejího majetku je ve zjevném nesouladu se zjištěnými skutečnostmi, neboť ve věci obchodní společnosti ODESMERA s. r. o. nebyla prokázána její vědomost o trestné činnosti páchané dalšími obviněnými, zákonný podklad pro rozhodnutí o zajištění však vyplývá jak ze samotného rozhodnutí o zahájení jejího trestního stíhání, tak z napadeného usnesení vrchního státního zastupitelství, které se její rolí (resp. rolí fyzických osob, jejichž jednání je stěžovatelce přičítáno) v posuzované trestní věci dostatečně podrobně zabývalo. V samotné skutečnosti, že vrchní soud k obdobné námitce odkázal především na důvodně vedené trestní stíhání a odmítl se v této fázi řízení podrobně zabývat vinou stěžovatelky či námitkou promlčení nároků poškozených na náhradu škody, nelze spatřovat porušení jejího práva na soudní ochranu, neboť tyto věcné námitky bude moci uplatňovat v průběhu celého trestního řízení, které se nachází teprve v přípravném stádiu. Ani Ústavní soud není oprávněn se v této fázi obdobnými argumenty zabývat, neboť by fakticky nerespektoval zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, vycházející z předpokladu, že se dostává "na řadu" až poté, co byly marně využity všechny ostatní procesní prostředky k ochraně práva stěžovatele. Nadto Ústavní soud zdůrazňuje, že v tomto řízení není přezkoumáváno usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatelky, nýbrž rozhodnutí o zajištění nároku poškozených, což samozřejmě omezuje i rámec přezkumu, který v této věci může provádět.
13. Při řešení námitky, že ve věci nároku obchodní společnosti VISCONTIA, a. s., v likvidaci, ve výši 1 000 000 Kč neuplatnila tato společnost návrh na zajištění věcí obviněných, včetně majetku stěžovatelky a nehrozí nebezpečí z prodlení, soudy případně poukázaly na §47 odst. 2 tr. řádu, podle něhož není nutnou podmínkou návrh poškozeného na zajištění majetku obviněného. V přípravném řízení může státní zástupce nárok zajistit i bez návrhu poškozeného, vyžaduje-li to ochrana jeho zájmů, zejména hrozí-li nebezpečí z prodlení. Shledal-li státní zástupce za splněné podmínky pro zajištění nároku poškozené společnosti ODESMERA s. r. o. (stěžovatelka je stíhána mimo jiné pro zločiny, u nichž je dáno důvodné podezření, že jimi byla způsobena škoda této společnosti), stejné důvody pro zajištění nároku na náhradu škody svědčí i druhé poškozené společnosti, neboť oba nároky vznikly v důsledku stejného skutku, pro nějž je vedeno i trestní stíhání stěžovatelky. Zajištění nároku této poškozené, která je v likvidaci, tak nepochybně vyžaduje ochrana jejích zájmů.
14. K námitce směřující proti odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu je vhodné připomenout, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na soudní ochranu a promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, pakliže vrchní soud na některé stížnostní námitky stěžovatelky reagoval explicitním příklonem ke skutkovým a právním závěrům vrchního státního zastupitelství, jež odpovídají požadavkům ústavně souladného odůvodnění. Podstatnými námitkami se však vrchní soud zabýval, byť si lze představit i podrobnější odůvodnění jeho rozhodnutí. V souvislosti s výkladem §47 tr. řádu tak neshledal důvodnou ani námitku o porušení zásady subsidiarity trestní represe a přiměřenosti. Tvrdí-li stěžovatelka, že nárok jedné z poškozených je dostatečně zajištěn majetkem dalších obviněných, vrchní soud případě poukázal na to, že v této fázi řízení nelze předjímat, který z obviněných bude uznán vinným a kdo bude zavázán k náhradě škody a v jaké výši. Proto není v rozporu s účelem §47 tr. řádu zajištění majetku více obviněných. Relevantní je, že zajištěné finanční prostředky stěžovatelky (v rozhodné době ve výši 478 366,51 Kč) nepřesahují výši škody, způsobené skutkem, z něhož je stěžovatelka obviněna.
15. Lze uzavřít, že napadená rozhodnutí splňují požadavky kladené na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot, vytyčené judikaturou Ústavního soudu. Mají zákonný podklad, byla vydána k tomu příslušným orgánem a nejsou projevem svévole. Rozhodující orgány dostály své povinnosti vykládat a používat příslušná zákonná ustanovení způsobem nevybočujícím z mezí ústavnosti. V jejich procesním postupu nebyla zjištěna výkladová ani aplikační libovůle, která by svědčila o dotčení stěžovatelčina práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny. Jde o legitimní výluku z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je mimo jiné i snaha v co nejvyšší míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností. Nadto jde o opatření dočasné, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Dosavadní procesní úkony orgánů činných v trestním řízení tedy nepředstavují neodčinitelné zásahy do základního práva stěžovatelky vlastnit majetek.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu