ECLI:CZ:US:2019:3.US.327.19.1
sp. zn. III. ÚS 327/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, zastoupeného JUDr. Janem Nemanským, advokátem, sídlem Těšnov 1059/1, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. listopadu 2018 č. j. 6 As 280/2018-44, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a 1) Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, 2) obchodní společnosti Dopravní podnik hlavního města Prahy, a. s., sídlem Sokolovská 217/42, Praha 9 - Vysočany, 3) obchodní společnosti Metrostav Vackov, a. s., sídlem Zenklova 2245/29, Praha 8 - Libeň, a 4) obchodní společnosti Pražské služby, a. s., sídlem Pod Šancemi 444/1, Praha 9 - Vysočany, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozhodnutím ze dne 13. 12. 2012 č. j. PÚ 721/12 Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad Praha (dále jen "pozemkový úřad") rozhodlo o úpravě vlastnických vztahů k některým pozemkům na území stěžovatele podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Toto rozhodnutí Státní pozemkový úřad ve zkráceném přezkumném řízení rozhodnutím ze dne 10. 12. 2013 č. j. SPU 526885/2013 zrušil.
3. Rozhodnutím ze dne 27. 12. 2012 č. j. PÚ 1112/12 pozemkový úřad rovněž upravil vlastnické vztahy k některým pozemkům na území stěžovatele. Část tohoto rozhodnutí zrušil Státní pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 11. 12. 2013 č. j. 526943/2013. Zbývající výrok rozhodnutí pozemkového úřadu zrušil rozhodnutím ze dne 6. 1. 2014 č. j. 550678/2013 a věc vrátil pozemkovému úřadu k dalšímu projednání a rozhodnutí. Obě uvedená rozhodnutí vydal Státní pozemkový úřad ve zkráceném přezkumném řízení.
4. Všechna tři rozhodnutí vydaná v přezkumném řízení Ministerstvo zemědělství (dále jen "ministerstvo") na základě odvolání jednoho z účastníků řízení rozhodnutím ze dne 18. 1. 2018 č. j. 318/2018-MZE-12142 zrušilo z důvodu překročení lhůty pro zahájení přezkumného řízení. Ministerstvo respektovalo závazný právní názor vyslovený v rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 29. 9. 2017 č. j. 3 A 75/2014-295 a v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2017 č. j. 10 As 319/2017-99.
5. Státní pozemkový úřad usnesením ze dne 6. 3. 2018 č. j. SPU 112273/2018 přezkumné řízení zastavil z důvodu uplynutí patnáctiměsíční lhůty od právní moci přezkoumávaných rozhodnutí, po němž již rozhodnutí v přezkumném řízení nelze vydat (§97 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "správní řád").
6. Žalobu stěžovatele proti usnesení Státního pozemkového úřadu o zastavení přezkumného řízení městský soud usnesením ze dne 24. 7. 2018 č. j. 10 A 72/2018-64 odmítl, neboť napadené rozhodnutí není rozhodnutím podle §65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Městský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2008 č. j. 9 As 25/2008-81, podle kterého nemůže rozhodnutí o zastavení přezkumného řízení zasáhnout do práv účastníků řízení, neboť nijak nemění přezkoumávané a již pravomocné správní rozhodnutí.
7. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2018 č. j. 6 As 280/2018-44 byla kasační stížnost stěžovatele zamítnuta (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky II. až IV.). Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že městský soud svůj právní názor opřel o rozsudek ze dne 5. 6. 2008 č. j. 9 As 25/2008-81, v němž Nejvyšší správní soud zdůraznil, že účastník řízení, který podá podnět k provedení přezkumného řízení, nemá právní nárok na vydání rozhodnutí v tomto řízení: "Pokud účastníci původního správního řízení nemají nárok na zahájení a provedení přezkumného řízení, pak nemohou být ani zkráceni na svých právech tím, že původně zahájené řízení již neprobíhá". Nejvyšší správní soud dále odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 2000 č. j. 5 A 142/99-16, podle něhož "rozhodnutím správního orgánu o zastavení řízení, zahájeného o přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení [...] se nezakládají, nemění, neruší ani autoritativně nestvrzují práva a povinnosti. Účastník původního řízení před správním orgánem nemohl být proto ve svých právech zastavením řízení zkrácen. Takové rozhodnutí proto je z přezkumu soudem vyloučeno [...]. I kdyby účastník řízení byl původním (přezkoumávaným) rozhodnutím zkrácen na svých právech, nedošlo k tomuto zkrácení zastavením řízení o přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení. K zásahu do existujících hmotných práv fyzických nebo právnických osob dochází jedině tehdy, jestliže původní pravomocné rozhodnutí je v řízení o přezkoumání rozhodnutí zrušeno nebo změněno, a to rovněž pravomocně." Nejvyšší správní soud doplnil, že ve věci sp. zn. 9 As 25/2008 šlo o přezkum rozhodnutí odvolacího orgánu, který zrušil rozhodnutí, jimiž prvostupňový správní orgán v přezkumném řízení zrušil původní rozhodnutí a přezkumné řízení zastavil. Nyní posuzovaná situace je v zásadě shodná s tou výjimkou, že ministerstvo poté, co původní rozhodnutí Státního pozemkového úřadu vydaná v přezkumném řízení zrušilo, samo přezkumné řízení nezastavilo, nýbrž věc vrátilo Státnímu pozemkovému úřadu, který pak řízení zastavil napadeným usnesením. Nejvyšší správní soud pro úplnost poukázal na to, že na názoru, že usnesení o zastavení přezkumného řízení podle §97 odst. 1 správního řádu jsou vyloučena ze soudního přezkumu, neboť nemění právní stav existující před zahájením přezkumného řízení, setrval i v rozsudcích ze dne 9. 9. 2010 č. j. 1 As 55/2010-59, ze dne 9. 1. 2015 č. j. 9 As 106/2015-25 a ze dne 31. 7. 2014 č. j. 5 As 7/2013-28.
8. Nejvyšší správní soud poukázal na to, že určitá odlišnost jím nyní projednávané věci oproti citovaným rozhodnutím spočívá v tom, že tehdy byla přezkumná řízení zastavena podle §97 odst. 1 správního řádu, zatímco nyní Státní pozemkový úřad postupoval podle §97 odst. 2 téhož zákona. Oba způsoby zastavení přezkumného řízení se však shodují v té zásadní okolnosti, že nijak nemění práva a povinnosti účastníků řízení, která jim vyplývají z pravomocného správního rozhodnutí, které bylo předmětem přezkumného řízení. V obou případech nedochází ani k žádné změně dosavadního pohledu správního orgánu na způsob řešení již pravomocně rozhodnuté věci.
II.
Argumentace stěžovatele
9. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s argumentací Nejvyššího správního soudu. Má za to, že zastavením přezkumného řízení k zásahu do jeho práv dojít může, protože tím dojde ke zmaření vydání rozhodnutí v celé věci, které je stěžovatelem očekáváno.
10. Stěžovatel uvádí, že byl-li z jeho strany podán návrh na přezkumné řízení, tento návrh byl poté akceptován a přezkumné řízení bylo zahájeno, pak se lze domnívat, že zde byl shledán důvod k přezkumu a v celé záležitosti tak mělo být konáno. V důsledku zastavení přezkumného řízení může u stěžovatele dojít k situaci, která bude mít zásadní význam pro budoucí určení jeho práv a povinností. Zejména proto stěžovatel vnímá správní akt zastavení přezkumného řízení jako rozhodnutí správního orgánu sui generis, proti kterému je možno legitimním postupem podat správní žalobu podle §65 s. ř. s.
11. Stěžovatel připouští, že na zahájení řízení podle §94 správního řádu sice neměl nárok, nicméně bylo-li již toto řízení zahájeno a následně v rozporu se zákonem zastaveno, došlo tím k zásahu do jeho práv, neboť legitimně očekával, že přezkumné řízení bude vedeno zákonem stanoveným způsobem. Zastavením přezkumného řízení bez zákonem stanovených důvodů bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní a jinou právní ochranu. Stěžovatel uvádí, že v řízení před Státním pozemkovým úřadem s ním bylo jednáno jako s povinnou osobou podle zákona o půdě, a podle §9 odst. 8 zákona o půdě je povinná osoba účastníkem příslušného správního řízení, jelikož je rozhodováno mimo jiné i o jejím vlastnickém právu. Nesprávným postupem spočívajícím v zastavení přezkumných řízení Státním pozemkovým úřadem byl tedy stěžovatel zkrácen na svých právech.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
14. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
16. Ústavní soud považuje závěr Nejvyššího správního soudu, podpořený četnou judikaturou tohoto soudu, že rozhodnutí o zastavení přezkumného řízení podle §97 odst. 2 správního řádu nemůže zasáhnout do práv účastníků řízení, neboť nijak nemění jejich práva a povinnosti, která jim vyplývají z pravomocného správního rozhodnutí, které bylo předmětem přezkumného řízení, za ústavně konformní. Protože zastavení přezkumného řízení nemůže zasáhnout do práv účastníků řízení, neboť nijak nemění přezkoumávané a již pravomocné správní rozhodnutí, nemohla být porušena ani ústavně zaručená práva stěžovatele. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí a na judikaturu Nejvyššího správního soudu v něm citovanou.
17. Pro úplnost Ústavní soud poukazuje na to, že Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku zmínil i odlišnost usnesení o zastavení přezkumného řízení podle §97 správního řádu, která jsou vyloučena ze soudního přezkumu, od usnesení o zastavení přezkumného řízení podle §94 odst. 4 správního řádu, která Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 5. 2011 sp. zn. 1 As 36/2011-79 připustil k přezkumu ve správním soudnictví.
18. Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího správního soudu byl řádně odůvodněn. Jeho argumentaci soudu rozvedenou v napadeném rozhodnutí považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou. Nejvyšší správní soud rozhodoval v souladu s Listinou, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení hmotněprávních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
19. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu