ECLI:CZ:US:2019:3.US.3308.18.1
sp. zn. III. ÚS 3308/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Karla Schustera a 2) Marie Schusterové, zastoupených JUDr. Janem Nemanským, advokátem sídlem Těšnov 1059/1, Praha 1 -Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. srpna 2018 č. j. 3 As 127/2017-57, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 21. února 2017 č. j. 65 A 17/2016-40, rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 8. února 2016 č. j. KUOK 14778/2016, a rozhodnutí Obecního úřadu Hlubočky ze dne 19. října 2015 č. j. StÚ/225/07-30/K, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, Krajského úřadu Olomouckého kraje a Obecního úřadu Hlubočky, jako účastníků řízení, a 1) Elenky Demelové, 2) Marcely Dřímalkové, 3) Roberta Šamu, 4) Vojenských lesů a statků ČR, s. p., sídlem Pod Juliskou 1621/5, Praha 6 - Dejvice, a 7) Květoslavy Rakové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívají, že jimi došlo k porušení jejich základních práv zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelé podali k Obecnímu úřadu Hlubočky, jako silničnímu správnímu úřadu, žádost o určení, že se na specifikovaných pozemcích v katastrálním území Hlubočky nachází veřejně přístupná účelová komunikace, kterou stěžovatelé ale již nemohou využívat jako příjezdovou cestu ke svým chatám v chatové oblasti, neboť předmětné pozemky byly jejich vlastníky oploceny.
Silniční správní úřad v záhlaví uvedeným rozhodnutím deklaroval, že na předmětných pozemcích se veřejně přístupná účelová komunikace nenachází. Krajský úřad Olomouckého kraje následné odvolání stěžovatelů v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí silničního správního úřadu potvrdil.
Žalobu stěžovatelů Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Kasační stížnost stěžovatelů byla v záhlaví uvedeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu rovněž zamítnuta. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že o veřejně přístupnou účelovou komunikaci nejde, neboť nejsou splněny všechny znaky požadované zákonem o č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. V případě posuzované příjezdové cesty nebyl vlastníkem udělen souhlas s jejím obecným užíváním a nejde ani o cestu naplňující nezbytnou komunikační potřebu, neboť zde existuje alternativní cesta na jiném pozemku (p. č. X1 v k. ú. Hlubočky) a vyloučen není ani přístup stěžovatelů přes další pozemek (p. č. X2 v k. ú. Velká Střelná).
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti vyjadřují přesvědčení, že předmětná příjezdová cesta naplňuje zákonnou definici veřejně přístupné účelové komunikace. V této souvislosti zejména namítají, že příjezdová cesta je užívána veřejností dlouhodobě, nepřetržitě a se souhlasem všech vlastníků dotčených nemovitostí. Zdůrazňují, že příjezdová cesta je podmínkou bezpečného přístupu s nákupem, včetně možnosti dopravy vody, neboť na pozemcích stěžovatelů není studna. Zamezení přístupu na příjezdovou cestu znamená podstatné ztížení běžného užívání chat, provedení nezbytných oprav a přepravy objemnějších věcí. Cesta na pozemku p. č. X1 nepředstavuje alternativní přístup, neboť neumožňuje z hlediska svého reálného stavu bezpečný průchod a zcela vylučuje např. donášku kbelíku vody, průjezd dětského kočárku nebo výměnu hmotnějších předmětů vybavení chat. Přístup není podle stěžovatelů možný ani přes pozemek p. č. X2, neboť použití na něm se nacházející lesní cesty jako veřejně přístupné komunikace by bylo v rozporu se zákonem č. 289/1995 Sb., lesní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a navíc se zde nachází vojenský výcvikový prostor. Uvedené stěžovatelé namítali již v předchozích řízeních, ale správní orgány ani soudy se s těmito námitkami ke skutkovým zjištěním nevypořádaly a nevypořádaly se ani se stěžovateli předloženými čestnými prohlášeními, a tím bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces. Stěžovatelé dále poukázali na to, že řízení před silničním správním úřadem bylo bezdůvodně protahováno.
II.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a nejde-li o námitku průtahů ve správním řízení (jak je vysvětleno níže), je ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé v tomto rozsahu ústavní stížnosti vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu" a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
V nyní posuzované věci se Nejvyšší správní soud neztotožnil s námitkami stěžovatelů a přisvědčil závěrům krajského soudu, resp. správních orgánů, že na předmětných pozemcích se nenachází veřejně přístupná účelová komunikace. Nejvyšší správní soud k podmínce souhlasu vlastníka s obecným užíváním - s odkazem na svoji předchozí judikaturu - konstatoval, že o takový souhlas jde v případě, kdy je vlastník srozuměn s tím, že jeho pozemek bude užívat kdokoliv, jinak by šlo o pouhou výprosu, kterou může vlastník kdykoliv odvolat. Při posouzení okruhu uživatelů z pohledu vlastníka cesty Nejvyšší správní soud uvedl, že jde o cestu, která se nachází uvnitř chatové osady na pozemcích vlastněných soukromými osobami a okruh případných uživatelů tvrzené cesty se tak skládá především z osob, které potřebují přístup ke své nemovitosti. Jiné osoby pak nemají důvod cestu užívat, neboť nevede k žádnému atraktivnímu cíli. Dále Nejvyšší správní soud poukázal na svědecké výpovědi, ze kterých vyplynulo, že se po cestě jezdilo jen se souhlasem jednotlivých vlastníků pozemků, po nichž měla cesta vést, a také, že se před vjezdem do chatové osady nacházela dopravní značka "zákaz vjezdu", která povolovala vjezd pouze vlastníkům nemovitostí v chatové osadě. S ohledem na uvedené Nejvyšší správní soud uzavřel, že podmínka souhlasu vlastníka pozemku s obecným užíváním v posuzovaném případě splněna není. V této souvislosti Nejvyšší správní soud také poukázal na svoji předchozí judikaturu, podle které v případě pochybností o existenci souhlasu je třeba rozhodnout ve prospěch vlastníka pozemků dotčených tvrzenou účelovou komunikací, protože v opačném případě by šlo o nepřiměřený zásah do jeho vlastnického práva.
Směřují-li stěžovatelé v ústavní stížnosti převážně své námitky proti těm závěrům Nejvyššího správního soudu, které se týkají přístupových alternativ přes pozemky p. č. X1 a p. č. X2, Ústavní soud předně upozorňuje, že za situace, kdy není splněna podmínka souhlasu vlastníka s obecným užíváním, nemůže jít o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, a není v tomto směru potřeba zkoumat existenci další podmínky - nevyhnutelnost komunikační potřeby stěžovatelů, resp. zda je nutná komunikační potřeba dostatečně naplněna skrze jiné cesty. I přes to se Nejvyšší správní soud splněním i této podmínky zabýval a dospěl k závěru, že předmětná cesta nenaplňuje ani nutnou komunikační potřebu, neboť alternativní cesta, nacházející se na pozemku č. X1, je pro pěší přístup dostačující a nadto přístup k předmětným chatám není vyloučen ani přes pozemek č. X2 (viz body 19 až 21 odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu).
K námitkám stěžovatelů, že se správní orgány ani soudy nevypořádaly s předloženými čestnými prohlášeními, krajský soud i Nejvyšší správní soud zdůraznily, že k nim nemohly správní orgány přihlédnout, neboť čestným prohlášením může být nahrazeno pouze předložení listiny, a to za podmínek stanovených zvláštním zákonem. Není ale možné učinit čestné prohlášení namísto důkazu svědeckou výpovědí. Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukázal na to, že silniční správní úřad v průběhu správního řízení předvolal k ústnímu jednání všechny známé účastníky řízení a přizval i osoby, které poskytly čestná prohlášení. Na tomto jednání byly podány svědecké výpovědi a pořízena fotodokumentace předmětných pozemků a přístupových pozemků k nim. Osoby, které poskytly čestná prohlášení, se vyslechnout nepodařilo, nicméně svědeckou výpověď podalo několik účastníků řízení a svědků a k dispozici byl také dostatek dalších důkazů, na základě kterých mohly správní orgány dostatečně zjistit skutkový stav věci (bod 11 odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu).
Konečně napadají-li stěžovatelé ve své ústavní stížnosti průtahy v řízení před silničním správním úřadem poté, co řízení před ním již skončilo, mají předtím, než se obrátí na Ústavní soud, možnost domoci se odškodnění za průtahy v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Jelikož stěžovatelé netvrdí ani neprokazují, že by těchto prostředků využili, nemůže Ústavní soud v rozsahu této námitky považovat jejich ústavní stížnost za přípustnou.
Po přezkumu napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, i jemu předcházejících rozhodnutí krajského soudu a správních orgánů, tak Ústavní soud dospěl k závěru, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jejich úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Stěžovatelé ve své podstatě pouze polemizují se závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost zčásti odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a v rozsahu námitky týkající se průtahů správního řízení jako návrh nepřípustný dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu