ECLI:CZ:US:2019:3.US.3321.16.1
sp. zn. III. ÚS 3321/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti PhDr. Mgr. Martiny Roučkové, zastoupené JUDr. Vlastimilem Trojanem, advokátem, sídlem Daliborova 648/10, Praha 15 - Hostivař, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2016 č. j. 21 Cdo 1514/2016-576, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2015 č. j. 62 Co 111/2014-452 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. června 2013 č. j. 23 C 281/2009-193, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva zahraničních věcí, sídlem Loretánské náměstí 101/5, Praha 1 - Hradčany, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, kterými měl být porušen čl. 26 odst. 3, čl. 28, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 4 Ústavy; současně mělo být porušeno její právo na spravedlivou odměnu za práci, zakotvené ve Všeobecné deklaraci lidských práv, v Mezinárodním paktu o hospodářských, kulturních a sociálních právech, Evropské sociální chartě, v úmluvách Mezinárodní organizace práce, jakož i v primárním a sekundárním právu Evropské unie a Listině základních práv Evropské unie.
2. Stěžovatelka se žalobou na vedlejší účastnici domáhala zaplacení částky 631 540 Kč z titulu náhrady mzdy za období od 1. 1. 2007 do 28. 2. 2009 (26 měsíců x 24 290 Kč) z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 10. 10. 2006 podle §46 odst. 1 písm. e) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce. Současně stěžovatelka požadovala náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou ve výši 65 583 Kč za období od 1. 1. 2007 do 28. 2. 2009 a rovněž částku 1 000 000 Kč z titulu přiměřeného zadostiučinění z důvodu diskriminace. Uplatněné nároky se odvíjejí od druhé z celkem tří výpovědí, jež vedlejší účastnice stěžovatelce dala (a již stěžovatelka převzala dne 16. 10. 2006), přičemž o její neplatnosti bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 23. 10. 2007 sp. zn. 27 C 45/2007 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 17. 6. 2008 sp. zn. 17 Co 129/2008; třetí výpovědí ze dne 22. 12. 2008 potom měl být ukončen pracovní poměr stěžovatelky k vedlejší účastnici ke dni 28. 2. 2009.
3. Obvodní soud rubrikovaným rozsudkem uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 485 800 Kč s příslušenstvím, a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl; současně uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení v rozsahu 71 %, tedy ve výši 252 523,57 Kč. Obvodní soud zamítl žalobu v rozsahu částky 143 810 Kč (6 měsíců x potenciální mzda ve výši 24 290 Kč), již vedlejší účastnice stěžovatelce v průběhu řízení zaplatila, v rozsahu částky 485 800 Kč s příslušenstvím žalobě vyhověl, když dospěl k závěru, že stěžovatelce náleží náhrada mzdy, neboť se během předmětného období zúčastnila řady výběrových řízení a reagovala na mnoho pracovních nabídek, přesto do žádného zaměstnání přijata nebyla. Náhradu mzdy za dovolenou za roky 2007, 2008 a dva měsíce roku 2009 stěžovatelce obvodní soud nepřiznal, jelikož s ohledem na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2343/2003 přihlédl k námitce, že stěžovatelce měla náležet náhrada nevyčerpané dovolené až za období po pravomocném rozhodnutí soudu o určení neplatnosti výpovědi, resp. že tento svůj nárok uplatnila až po uplynutí promlčecí doby. Současně obvodní soud nedospěl k závěru, že by vedlejší účastnice stěžovatelku nějakým způsobem diskriminovala, pročež zamítl rovněž žalobu v části, v níž požadovala přiměřené zadostiučinění.
4. K odvolání obou procesních stran městský soud v záhlaví identifikovaným rozsudkem změnil vyhovující výrok rozsudku obvodního soudu tak, že se žaloba na zaplacení částky 485 800 Kč s příslušenstvím zamítá, a ve zbývajícím rozsahu meritorní výroky rozsudku obvodního soudu potvrdil; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou instancí, nicméně rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit soudní poplatek z odvolání vedlejší účastnice ve výši 24 290 Kč (podle §2 odst. 3 věta prvá zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích). Městský soud přikročil k odvolání vedlejší účastnice k měnícímu výroku, když z provedených důkazů dovodil, že stěžovatelka v předmětném období nesplňovala předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce, ani požadavek vedlejší účastnice stanovený jejím vnitřním předpisem (jmenovitě bezpečnostní prověrku na požadovaný stupeň utajení); náhrada mzdy za toto období jí proto podle městského soudu nepřísluší. Ve zbytku se městský soud ztotožnil s právními závěry obvodního soudu, přičemž zdůraznil, že vedlejší účastnicí uplatněná námitka promlčení nebyla v rozporu s dobrými mravy. Změněný nákladový výrok konečně městský soud odůvodnil tím, že podle judikatury Ústavního soudu nelze náklady právního zastoupení vedlejší účastnice advokátem považovat za účelně vynaložené.
5. Následné stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné, neboť rozhodnutí městského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti namítá, že napadená rozhodnutí městského soudu a Nejvyššího soudu jsou extrémně nespravedlivá a vnitřně rozporná, nadto jimi přijaté právní závěry nejsou v souladu s předchozími skutkovými zjištěními.
7. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že o jejím více než dvacetistránkovém dovolání rozhodl nedostatečně a nesrozumitelně odůvodněným usnesením, ze kterého je zřejmé, že se obsahem dovolání v úplnosti nezabýval a ve věci postupoval zcela formalisticky, když primárně odkázal pouze na judikáty, jež do dané věci buď vůbec nedopadají, nebo naopak potvrzují důvodnost stěžovatelčina dovolání (v prvé řadě rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 246/2008). Dovolacímu soudu dále stěžovatelka vytýká, že ve věci rozhodoval podjatý tříčlenný senát, který akceptoval nesprávné použití §133a občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), ke kterému přistoupil městský soud. Navíc stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud měl přerušit řízení o jejím dovolání a předložit Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") předběžnou otázku; stěžovatelka je totiž přesvědčena, že její nárok na placenou dovolenou byl posouzen v rozporu s evropským právem, a v této souvislosti odkazuje na rozsudek velkého senátu Soudního dvora ze dne 26. 2. 2013 ve věci Aklagaren v. Hans Akerberg Fransson, sp. zn. C-617/10.
8. Vůči napadenému rozsudku městského soudu stěžovatelka namítá, že jde o překvapivé rozhodnutí, jehož vydání předcházelo porušení procesních předpisů [stěžovatelka odkazuje na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 129/06 (N 179/51 SbNU 217)], a navíc jde o rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto odlišně, než o prvních dvou (neplatných) výpovědích. Stěžovatelka rovněž namítá, že jí nebyla poskytnuta adekvátní ochrana jako slabší smluvní straně a že o věci nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě, bez zbytečných průtahů.
9. Stěžovatelka je přesvědčena, že předložila dostatečná tvrzení (a k nim označila odpovídající důkazy), že jí za předmětné období náleží náhrada mzdy, Nejvyšší soud ani městský soud však právně relevantním způsobem nevysvětlily, proč tomu tak - na rozdíl od skutkově obdobných případů - v případě stěžovatelky v období od 1. 1. 2007 není. Nadto obecné soudy podle stěžovatelky své rozhodnutí nepřiznat jí náhradu mzdy opřely toliko o jediný judikát (sp. zn. 21 Cdo 3573/2012), jenž do posuzované věci ani nedopadá, neboť vychází z odlišných skutkových okolností (primárně z nesplnění předpokladů pro výkon práce pro členství v Lidových milicích).
10. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 24. 3. 2017 stěžovatelka poukázala na existenci nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 129/16 (N 41/84 SbNU 469), ve kterém byla podle stěžovatelky zpochybněna dosavadní judikatura Nejvyššího soudu (jmenovitě i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2955/2012, ve kterém dovolací soud rozhodoval o stěžovatelčině věci), a ve kterém Ústavní soud konstatoval, že Nejvyšší soud posuzuje otázku výkonu práv v rozporu s dobrými mravy nedůvodně rozdílně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
13. Podstatou dané věci je otázka, zda stěžovatelce vznikl nárok na náhradu mzdy (platu) za situace, kdy v rozhodné době nesplňovala zákonné předpoklady pro výkon práce, na niž byla sjednána pracovní smlouva, jež zanikla neplatnou výpovědí, kterou stěžovatelce dala vedlejší účastnice.
14. Nejvyšší soud v klíčové pasáži odůvodnění napadeného usnesení k této otázce navázal na závěry přijaté v rozsudku ze dne 15. 1. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2955/2012, jímž bylo zamítnuto stěžovatelčino dovolání proti rozsudku městského soudu ze dne 2. 11. 2011 č. j. 62 Co 165/2011-120, kterým změnil rozsudek obvodního soudu tak, že stěžovatelčinu žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 22. 12. 2008 zamítl. Nejvyšší soud ve shodě s městským soudem totiž dospěl k závěru, že stěžovatelka přes výzvy vedlejší účastnice ze dne 18. 6. 2008, 27. 6. 2008 a 26. 11. 2008 - tedy již v době, kdy bylo pravomocně rozhodnuto o neplatnosti "druhé" výpovědi - nepředložila zaměstnavateli potřebné osvědčení vystavené Národním bezpečnostním úřadem (dále jen "NBÚ"), a tedy nesplňovala předpoklady nebo podmínky pro sjednaný druh práce.
15. Městský soud v napadeném rozsudku vyšel ze skutkového zjištění, že stěžovatelka prokazatelně ke dni 1. 7. 2006 - na základě rozhodnutí NBÚ, kterým byla zrušena platnost stěžovatelčina osvědčení pro stupeň utajení "tajné" - zjevně nesplňovala předpoklad stanovený v §4 písm. b) zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve spojení s Přehledem míst a funkcí, na které je nezbytné mít přístup k utajovaným informacím, vydaným vedlejší účastnicí. Městský soud proto uzavřel, že stěžovatelka v rozhodné době nesplňovala předpoklady a požadavky stanovené pro sjednaný druh práce, a vedlejší účastnice tak důvodně uplatnila moderační právo podle §61 odst. 2 zákoníku práce (srov. str. 9 a 10 napadeného rozsudku městského soudu).
16. Vůči řešení této stěžejní právní otázky přitom stěžovatelka žádnou relevantní oponenturu nepředkládá; již z tohoto důvodu je její ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
17. Namítá-li stěžovatelka, že jí jako slabší smluvní straně nebyla poskytnuta zvýšená právní ochrana, přehlíží, že jí dovolávaný nález ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 1774/14 (N 221/75 SbNU 485) řeší otázku použitelnosti (přípustnosti) konkrétního navrhovaného důkazu, tedy otázku, jež v posuzované věci vůbec nerezonuje.
18. Případným není ani tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy nesprávně aplikovaly §133a o. s. ř., neboť tzv. obrácené důkazní břemeno by bylo možno použít pouze za předpokladu, že by stěžovatelka předložila dostatečně validní argumenty pro možný úsudek, že vedlejší účastnice vskutku postupovala (nedůvodně) diskriminačně; to se však zjevně nestalo.
19. Oproti tvrzení stěžovatelky nepovažuje Ústavní soud napadený rozsudek městského soudu ani za překvapivý (byť jej tak stěžovatelka v návaznosti na předchozí rozsudek indikující neplatnost předmětné "druhé" výpovědi dozajista mohla pociťovat), a to právě proto, že v něm městský soud vyšel ze skutečností a právního hodnocení, jež bylo v dané době stěžovatelce již známo, a to právě i z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2955/2012.
20. Tvrdí-li dále stěžovatelka, že závěry judikátu sp. zn. 21 Cdo 3573/2012 do její věci nemohou dopadat, neboť šlo o skutkově odlišnou věc, postačí připomenout, že použitelnost právního závěru, přijatého v tomto judikátu, tedy závěru, že náhradu mzdy nelze přiznat tehdy, když daný zaměstnanec v rozhodné době nesplňoval zákonné předpoklady výkonu sjednané práce, není vyloučena pouze proto, že daná věc vykazuje jisté skutkové odlišnosti.
21. Pakliže stěžovatelka namítá, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě, je namístě zdůraznit, že takové případné pochybení obecných soudů nemá bez dalšího vliv na ústavní konformitu meritorních rozhodnutí, jež jsou v takovém řízení vydána. Jinak řečeno, v řízení, ve kterém se stěžovatelka domáhá zrušení napadených rozhodnutí, nemůže být otázka tvrzených průtahů jakkoli relevantní, důvodná by mohla být pouze v případném řízení, ve kterém by stěžovatelka usilovala o vyplacení náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem.
22. Důvodným není ani tvrzení, že ve věci rozhodovali vyloučení (podjatí) členové senátu Nejvyššího soudu; jednak stěžovatelka na podporu tohoto svého tvrzení nepředkládá žádné relevantní argumenty, jednak je třeba odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013 č. j. 22 Nd 283/2013-152, ve kterém se dovolací soud k otázce podjatosti inkriminované trojice již vyjádřil.
23. Za důvodné nelze označit ani tvrzení, že Nejvyšší soud měl předložit Soudnímu dvoru předběžnou otázku, neboť stěžovatelka vůbec neuvádí, o jakou (jak formulovanou) právní otázku by mělo jít, ani nepředkládá srozumitelnou argumentaci, ze které by bylo zřejmé, proč by Nejvyšším soudem přijaté řešení mělo být v rozporu s právem Evropské unie; odkazuje-li stěžovatelka v této souvislosti na rozhodnutí Soudního dvora ve věci Aklagaren v. Hans Akerberg Fransson, sp. zn. C-617/10, postačí připomenout, že tento judikát vychází z daňové věci, pročež není vůbec zřejmé, jaký dopad by měly mít jeho závěry do posuzované věci.
24. Pro úplnost je konečně nutno zdůraznit, že na výše uvedeném nic nemění ani závěry přijaté ve stěžovatelkou dovolávaném nálezu sp. zn. II. ÚS 129/16, neboť na řešení klíčové právní otázky (viz výše) neměla otázka dobrých mravů žádný relevantní vliv. Jinými slovy, skutečnost, že v předmětném nálezu je v přehledu rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve kterých je problematickým způsobem koncipován výklad dobrých mravů v pracovněprávních věcech, uveden rovněž výše uvedený rozsudek sp. zn. 21 Cdo 2955/2012, bez dalšího nemůže vést k úsudku, že v něm přijaté závěry nejsou ústavně konformní; tím méně pak bez další argumentace nelze mít za to, že v posuzované věci převzaté závěry (viz výše) trpí nějakými ústavněprávními deficity. V této souvislosti je nadto nutno připomenout, že ústavní stížnost směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2955/2012 odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1151/14 jako zjevně neopodstatněnou.
25. Je proto namístě uzavřít, že oproti očekávání stěžovatelky považuje Ústavní soud napadená rozhodnutí (s drobnými výhradami k rozsudku obvodního soudu, jež však zhojil již městský soud) za řádně a srozumitelně odůvodněná a souhrnně řečeno za rozhodnutí, jež bez důvodných pochybností nejsou ústavně nesouladná.
26. Ústavní soud z uvedených důvodů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, přičemž návrh podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí sdílí osud věcně neprojednatelné ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu