ECLI:CZ:US:2019:3.US.3333.18.1
sp. zn. III. ÚS 3333/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti ATOMSTROJEXPORT CZ a. s., sídlem Třída 5. května 166, Pečky, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem, sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2018 č. j. 21 Cdo 2363/2018-345, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 6. září 2017 č. j. 27 Co 23/2017-279 a rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 24. listopadu 2016 č. j. 8 C 42/2016-179, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Chrudimi, jako účastníků řízení, a Ing. Pavla Formánka, sídlem Palackého 432, Slatiňany, insolvenčního správce dlužnice TRANZA Strojírny a. s., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), resp. bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 6. 9. 2017 č. j. 27 Co 23/2017-279 ve výroku I. potvrdil rozsudek Okresního soudu v Chrudimi (dále jen "okresní soud") ze dne 24. 11. 2016 č. j. 8 C 42/2016-179, jímž byla stěžovatelce (žalované) uložena povinnost souhlasit s vydáním částky ze soudní úschovy ve výši 1 127 200 Kč vedlejšímu účastníkovi řízení (žalobci) do majetkové podstaty dlužnice a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Výrokem II. krajský soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Žalovaná částka byla složena do soudní úschovy Pavlem Tilšerem s tím, že na její úhradu uplatnili nárok jak vedlejší účastník řízení, tak i stěžovatelka. Stěžovatelka s vydáním úschovy nesouhlasila, přičemž tvrdila, že ve veřejné dražbě vydražila podnik dlužnice TRANZA Strojírny, a. s. jako celek, tedy včetně pohledávek. Krajský soud ve shodě s okresním soudem považoval dražbu majetku dlužnice za platnou, když žaloba na neplatnost dražby nebyla podána a posouzení její platnosti v jiném řízení je vyloučeno. Krajský soud nesouhlasil s názorem stěžovatelky, že předmětem dražby byl celý podnik, neboť účastníkům dražby bylo zřejmé, co bylo a nebylo předmětem dražby. Námitky stěžovatelky týkající se dražby samotné měly být uplatněny právě v řízení o neplatnosti dražby, avšak nelze jimi argumentovat v jiných řízeních, konkrétně v tomto řízení o uložení povinnosti souhlasit s vydáním částky 1 127 200 Kč ze soudní úschovy.
3. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 7. 2018 č. j. 21 Cdo 2363/2018-345 odmítl, neboť námitky, kterými stěžovatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a ze kterých nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu §237 o. s. ř., nebyly způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Z obsahu dovolání vyplynulo, že stěžovatelka prostřednictvím uvedených otázek a jejich řešení v dovolání nezpochybňuje právní posouzení věci krajským soudem, nýbrž že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek krajského soudu vychází [a sice že předmětem dražby konané dne 27. 7. 2011 nebyl - jak bylo soudy zjištěno z dražební vyhlášky, ze znaleckého posudku, na který tato vyhláška odkazuje, z protokolu o dražbě, z potvrzení o nabytí předmětu dražby a ze záznamu dražebního jednání na DVD - podnik dlužnice TRANZA Strojírny, a. s. jako celek, nýbrž jen jeho část (některé jeho součásti), a že předmětem dražby nebyly pohledávky dlužnice, a tedy ani pohledávka ve výši 1 127 200 Kč], a v jí nabízeném řešení kladených právních otázek předestírá vlastní (opačné) skutkové závěry (že předmětem dražby byl podnik dlužnice TRANZA Strojírny, a. s. jako celek), na nichž pak buduje své vlastní a od krajského soudu odlišné právní posouzení věci (že na stěžovatelku přešly s nabytím podniku i pohledávky dlužnice), které ústí v závěr o opodstatněnosti jí uplatněného nároku.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nesouhlasí se závěry Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatelky odmítl, neboť uplatnila nezpůsobilý dovolací důvod. Namítá, že postupem soudu (extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry) byla porušena její ústavně zaručená práva. Poukazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 3643/15 (N 7/84 SbNU 111; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), který byl vydán v její věci a řešil obdobnou problematiku. Podle stěžovatelky je závěr Nejvyššího soudu o tom, že jí předestřené otázky nejsou otázkami právními, nýbrž skutkovými, nesprávný. I pokud by však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelkou položená otázka je otázkou skutkovou, nemohl by její dovolání odmítnout [k tomu poukazuje na nález ze dne 14. 1. 2015 sp. zn. I. ÚS 3093/13 (N 231/75 SbNU 581)]. Uvádí, že v dovolání argumentovala, že je dán extrémní rozpor mezi skutkovými závěry krajského soudu a provedenými důkazy. Tento rozpor vychází z listinného důkazu Prohlášení v souvislosti se zpeněžením podniku ze dne 13. 9. 2011 (který však není totožný s Potvrzením o nabytí vlastnictví předmětu dražby ze dne 29. 8. 2011), v němž bylo obsaženo jednoznačné ujištění, že předmětem dražby je podnik dlužnice jako celek. Podle stěžovatelky nelze její argumentaci odmítnout s pouhým sdělením, že Nejvyšší soud neshledal extrémní rozpor, aniž by se Nejvyšší soud jakkoliv vyjádřil k obsahu uváděného listinného důkazu. Tím bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu. Stěžovatelka dále blíže vysvětluje, co svými dovolacími otázkami přesně zamýšlela, přičemž vyslovuje přesvědčení, že Nejvyšší soud její argumentaci zcela nepochopil. Podle názoru stěžovatelky nešlo v případě závěru o rozsahu dražby o skutkové zjištění, nýbrž o její jiný právní názor, který je pro rozhodnutí o věci samé zásadní. Nejvyššímu soudu konečně vytýká, že části odůvodnění téměř doslova opsal z jiného jeho rozhodnutí, což považuje rovněž za nepřípustné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, který její dovolání odmítl, neboť v něm neuplatnila způsobilý dovolací důvod, když jí předložené otázky se týkaly pouze skutkových zjištění. Poukazuje přitom na nález vydaný v její věci pod sp. zn. II. ÚS 3643/15, který se týkal v podstatě shodné problematiky a který vychází z dřívějšího nálezu sp. zn. I. ÚS 3093/13. K tomu Ústavní soud uvádí, že stávající věc je oproti situaci řešené v nálezu sp. zn. II. ÚS 3643/15 odlišná. V tehdejší věci bylo ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověno, neboť její dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto předsedou senátu pro existenci vad. To bylo také hlavní pochybení, v němž spatřoval Ústavní soud důvod pro zrušení tohoto rozhodnutí. V nyní posuzované věci však nebylo dovolání stěžovatelky odmítnuto pro existenci vad, nýbrž pro nevymezení způsobilého dovolacího důvodu, což je ovšem, i přes shodný výsledek (dovolání bylo odmítnuto), situace poněkud odlišná, a to i v tom směru, že nyní o odmítnutí dovolání rozhodoval tříčlenný senát Nejvyššího soudu (a nikoliv pouze jeho předseda, jako tomu bylo ve věci sp. zn. II. ÚS 3643/15).
8. Stěžovatelka Nejvyššímu soudu vytýká, že jí uplatněné námitky, které považovala za právní, posoudil jako skutkové. Ústavní soud se z příslušného spisu, který si vyžádal od okresního soudu (sp. zn. 8 C 42/2016), seznámil s obsahem stěžovatelčina dovolání a musí dát za pravdu Nejvyššímu soudu, že stěžovatelka skutečně způsobilý dovolací důvod neuplatnila. I když se snaží Ústavní soud přesvědčit o tom, že její argumentace je právní, ve skutečnosti tomu tak není.
9. Obecné soudy vystavěly svá rozhodnutí na skutkovém zjištění, že předmětem dražby byla pouze část podniku, přičemž pohledávky ve výši 1 127 200 Kč součástí dražby nebyly. V této souvislosti nelze přehlédnout, že stěžovatelka se poukazem na jediný konkrétní listinný důkaz (Prohlášení v souvislosti se zpeněžením podniku), z něhož dovozuje pro ni příznivé závěry (tj. že součástí dražby byly i pohledávky dlužnice), snaží zpochybnit a vyvrátit výsledky celého dokazování, tedy závěry vyplývající z řetězce všech ostatních důkazů (dražební vyhlášky a jejího dodatku, protokolu o dražbě, potvrzení o nabytí předmětu dražby, protokolu o předání předmětu dražby, záznamu z dražebního jednání). Existovaly-li přitom nějaké rozpory v tom, co bylo předmětem dražby, krajský soud se s nimi náležitě vypořádal (viz str. 4 a 5 rozsudku krajského soudu). Navíc obdobná otázka týkající se rozsahu předmětu dražby byla také řešena ve sporu vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 8 C 197/2013, v němž byla ústavní stížnost stěžovatelky proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1640/2015 usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. III. ÚS 2409/15 odmítnuta. Nynějšími námitkami a argumentací obsaženou v ústavní stížnosti se tak stěžovatelka snaží opětovně zpochybnit odpovědi na již jednou vyřešené otázky.
10. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že jde-li o hodnocení důkazů učiněné obecnými soudy, z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada jejich volného hodnocení, která je obsažena v §132 o. s. ř. Postupují-li soudy ve své činnosti ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané v §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Stěžovatelkou namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními pak pramení pouze z toho, že stěžovatelka provedeným důkazům přikládá jiný význam, jinak je hodnotí a z tohoto odlišného hodnocení důkazů pak nutně dospívá i k jiným skutkovým zjištěním, než k jakým dospěly obecné soudy.
11. Závěrem Ústavní soud podotýká, že je povinností každého dovolatele podat takové dovolání, které splňuje všechny náležitosti stanovené občanským soudním řádem (viz §241a odst. 2 o. s. ř.), k nimž vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) patří i vymezení důvodu dovolání a toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Neučiní-li tak v plném rozsahu, nelze v postupu Nejvyššího soudu a odmítnutí takového dovolání spatřovat porušení práva na soudní ochranu.
12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu