ECLI:CZ:US:2019:3.US.3336.19.1
sp. zn. III. ÚS 3336/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Šárky Weberové, zastoupené JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem, sídlem Bělocerkevská 1037/38, Praha 10 - Vršovice, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 28. srpna 2019 č. j. 16 Kss 1/2019-56, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala, aby bylo zrušeno rozhodnutí Nejvyššího správního soudu označené v záhlaví, neboť je názoru, že jím byly porušeny její základní práva a svobody zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně navrhla, aby o její ústavní stížnosti Ústavní soud rozhodl přednostně dle §39 zákona o Ústavním soudu.
2. Nejvyšší správní soud rozhodnutím ze dne 28. 8. 2019 č. j. 16 Kss 1/2019-56 jako kárný soud zamítl návrh stěžovatelky na obnovu řízení vedeného u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. Spr 1161/1993, v němž bylo vydáno rozhodnutí kárného senátu městského soudu ze dne 11. 3. 1994 č. j. Spr 1161/93-72, jímž byla stěžovatelka shledána vinnou a jímž jí bylo uloženo kárné opatření spočívající v odvolání z funkce soudkyně. Nejvyšší správní soud odkázal na §22 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o řízení ve věcech soudců"), dle něhož lze návrh na obnovu řízení, jímž bylo rozhodnuto, že je soudce vinen kárným proviněním, podat ve lhůtě tří let od právní moci takového rozhodnutí.
3. Rozhodnutí kárného senátu, jímž byla stěžovatelka zproštěna funkce soudkyně, nabylo právní moci dne 19. 9. 1994. Návrh na obnovu řízení podaný dne 4. 3. 2019 byl proto zjevně podán po lhůtě dle §22 odst. 1 zákona o řízení ve věcech soudců. Úprava kárného řízení v tomto zákoně se dle Nejvyššího správního soudu uplatní i v případě, že návrh směřuje proti rozhodnutí ve věci, v níž bylo vydáno rozhodnutí před účinností tohoto zákona (tj. v roce 1994). Návrh na obnovu řízení je totiž návrhem podaným za účinnosti zákona o řízení ve věcech soudců. Výslovnou úpravu, která by stanovila něco jiného, zákon o řízení ve věcech soudců neobsahuje. Ani důsledné uplatnění zásady retroaktivního použití zákona ve prospěch navrhovatelky by na tomto závěru nic nemohlo změnit, jelikož tříletá lhůta pro podání návrhu na obnovu kárného řízení platila i podle dřívější právní úpravy (§19 odst. 1 zákona č. 412/1991 Sb., o kárné odpovědnosti soudců).
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítla, že Nejvyšší správní soud odmítl její věcí se meritorně zabývat. Formalisticky odkázal na právní moc rozhodnutí o jejím odvolání z funkce soudkyně. Stěžovatelka nenapadá svou stížností princip res iudicata jako takový, ale své odvolání z funkce soudkyně považuje za natolik hrubě nezákonné, že je třeba vzhledem k výjimečným okolnostem analogicky vycházet z nálezu ze dne 8. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 2845/17 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz), který při určování otcovství prolomil překážku věci rozhodnuté. Stěžovatelka se domnívá, že právo každého soudce vykonávat svou funkci a právo na soudní ochranu jsou silnější než obecný zájem na stabilitě právního vztahu založený pravomocným rozhodnutím.
5. Stěžovatelka dále zmínila řadu okolností, které dle jejího mínění svědčí o porušení jejích práv v původním kárném řízení, které skončilo jejím odvoláním z funkce soudkyně. Namítla, že zde předseda městského soudu nezákonně vystupoval ve dvojím postavení kárného žalobce a předsedy kárného soudu. Mezi kárnými soudci byla i JUDr. Píchová, kterou ministr spravedlnosti navrhl odvolat z funkce soudkyně za kárné provinění. Předseda Obvodního soudu pro Prahu 3 dle stěžovatelky v její neprospěch vystupoval ve trojí roli kárného žalobce, svědka obžaloby a kárného soudce. Proti vystupování obou předsedů soudů ve zmíněném vícerém procesním postavení neměl ministr spravedlnosti námitky. Dle stěžovatelky v původním kárném řízení v prvním stupni soudci vystupovali v rozporu s principy spravedlivého procesu a ve druhém stupni původní kárné řízení vedl podjatý soudce. K meritu věci v původním řízení poznamenala, že předseda Obvodního soudu pro Prahu 3 radikálně měnil její náplň soudcovské práce a nutil ji soudit nezodpovědně. Dále zmínila, že v kárném řízení byly opomenuty svědecké výpovědi a že protokol o průběhu kárného řízení byl v její neprospěch zmanipulován.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky.
8. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl stěžovatelčin návrh na obnovu řízení ve věci, v níž byla stěžovatelka shledána vinnou a v níž jí bylo uloženo kárné opatření spočívající v odvolání z funkce soudkyně.
9. Dle §22 odst. 1 zákona o řízení ve věcech soudců lze podat návrh na obnovu řízení, v němž bylo rozhodnuto, že kárně obviněný je vinen, do tří let od právní moci rozhodnutí o kárném provinění. Stěžovatelka tuto lhůtu zmeškala o více než 21 let, což ani nezpochybňuje.
10. Stěžovatelka se dovolávala nálezu sp. zn. I. ÚS 2845/17. Tento nález však pro její věc není relevantní. Jednak se vůbec nezabýval obnovou řízení. Jednak se týkal problematiky určování otcovství a úzce navazoval na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), která se věnovala potřebě existence řízení, v němž by bylo možno uvést právní stav do souladu s biologickou realitou, ve světle práva na soukromý život dle čl. 8 Úmluvy. K závěrům o nutnosti prolomení překážky věci rozhodnuté Ústavní soud dospěl ve věci určování otcovství, jíž se týkal nález sp. zn. I. ÚS 2845/17, pro značný dopad, který má tato otázka do práva na soukromý život, a dále pak vzhledem k respektu k judikatuře ESLP týkající se určování otcovství. Daný nález však nemá takový zobecňující potenciál, aby bylo možno jeho závěry bez dalšího přenést i do jiných oblastí než určování rodičovství a práva na soukromý život.
11. Pro stěžovatelčinu věc je podstatné, že čl. 6 Úmluvy nedopadá na řízení o návrzích na obnovu řízení, a to ani v jeho trestní větvi ani v jeho civilní větvi (rozhodnutí ESLP ve věci Bochan proti Ukrajině ze dne 5. 2. 2015 č. 22251/08, §44; rozhodnutí ESLP jsou dostupná z https://hudoc.echr.coe.int).
12. Dle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Součástí stanoveného postupu domáhání se svého práva je i úprava lhůt, v nichž je třeba se na soud obrátit. Účelem právní úpravy týkající se soudního řízení je zajistit řádný chod spravedlnosti a zejména respektování právní jistoty, která je jedním ze základních prvků výsadního postavení práva. Uplatněná omezení a výklad však nesmějí omezit přístup jednotlivce k soudům takovým způsobem nebo v takové míře, že by uvedené právo bylo zasaženo v samé své podstatě [viz nález ze dne 25. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 281/04 (N 165/38 SbNU 319)].
13. Zejména u zakotvení lhůt v zákonech, které upravují řízení před soudy, se projevuje zájem na zachování právní jistoty. V posuzované věci tento zájem vystupuje do popředí již s ohledem k tomu, že stěžovatelka svůj návrh na obnovu řízení podala po více než 24 letech od právní moci rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o její vině za kárné provinění, a vzhledem k tomu, že zákonnou lhůtu promeškala o více než 21 let. Žádné porušení jejích ústavně zaručených práv proto Ústavní soud v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který pro opožděnost zamítl její návrh na obnovu řízení, neshledal.
14. Ústavní soud se nezabýval stěžovatelčinou argumentací k samotnému kárnému provinění či k původnímu kárnému řízení (srov. bod 5.), jelikož tato argumentace nesměřuje proti důvodům, na nichž stojí napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Jediným důvodem, o který se ústavní stížností napadené rozhodnutí opírá, je závěr o opožděnosti návrhu na obnovu řízení, který je ústavně souladný. Pro opožděnost podaného návrhu se věcí nemohl meritorně zabývat ani Nejvyšší správní soud, v čemž však nelze spatřovat porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl stěžovatelčinu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
16. O stěžovatelčině návrhu na přednostní projednání její věci (§39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud nerozhodoval, nicméně mu vyhověl faktickou cestou, jelikož o ústavní stížnosti rozhodl neprodleně poté, co stěžovatelka odstranila vadu spočívající v absenci právního zastoupení (§30 odst. 1 téhož zákona).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu