ECLI:CZ:US:2019:3.US.3342.18.1
sp. zn. III. ÚS 3342/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti 1) A. B. a 2) V. S., zastoupených JUDr. Terezou Coufalovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Nad Sokolovnou 41/7, Praha 4 - Podolí, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2018 č. j. 25 Cdo 4948/2017-152, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2017 č. j. 21 Co 44/2017-102 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. srpna 2016 č. j. 30 C 52/2015-57, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a 1) obchodní společnosti Česká pojišťovna a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, 2) J. B. a 3) J. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelky navrhly zrušení výše označených rozhodnutí, neboť jimi měl být v jejich neprospěch porušen čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rubrikovaným rozsudkem uložil první vedlejší účastnici povinnost zaplatit první stěžovatelce a druhému vedlejšímu účastníkovi (každému) částku 240 000 Kč, a druhé stěžovatelce a třetímu vedlejšímu účastníkovi (každému) částku 175 000 Kč; současně obvodní soud zamítl žalobu v části týkající se příslušenství žalovaných částek. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že první stěžovatelka a druhý vedlejší účastník jsou rodiče, a druhá stěžovatelka a třetí vedlejší účastník sourozenci J. B., policisty, který zemřel při výkonu služby následkem dopravní nehody způsobené K. Č., jenž byl pravomocným rozsudkem shledán vinným trestným činem zabití z nedbalosti, přičemž poškození byli odkázáni se svými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních, a to s odůvodněním, že policejní vozidlo, které řídil poškozený, nemělo bez použití modrého majáku právo přednostní jízdy, mělo dodržovat povolenou rychlost a nemělo k jízdě použít tramvajový pás. Dne 16. 7. 2011 totiž při jízdě po Hlávkově mostě v Praze se K. . v místě bílé plné čáry otáčel se svým vozidlem do protisměru přes střední tramvajový pás, kde se střetl s přijíždějícím policejním vozidlem, které řídil poškozený jako příslušník ochranné služby Policie České republiky (dále jen "policie"). V důsledku střetu byl policejní vůz vymrštěn, prorazil svodidla a spadl do Vltavy. Poškozený přitom v policejním voze utonul. Obvodní soud ve svém rozhodnutí dovodil, že poškozený byl podle §18 odst. 9 a §41 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), oprávněn při plnění služebních úkolů i bez použití výstražných světel modré barvy překročit nejvyšší povolenou rychlost, a na svém poškození zdraví s následkem smrti nenese žádné spoluzavinění. Pozůstalým proto podle obvodního soudu náleží od pojistitele (první vedlejší účastnice) jednorázové odškodnění podle §444 odst. 3 písm. c) a e) občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013.
3. K odvolání všech účastníků řízení Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví identifikovaným rozsudkem (ve znění opravných usnesení ze dne 15. 3. 2017 č. j. 21 Co 44/2017-106, ze dne 9. 5. 2017 č. j. 21 Co 44/2017-123 a ze dne 19. 7. 2017 č. j. 21 Co 44/2017-146) změnil rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu v polovině nárokovaných částek zamítl (a současně z přiznané částky uložil první vedlejší účastnici povinnost zaplatit úrok z prodlení), neboť neshledal správným závěr obvodního soudu, že poškozený byl oprávněn překročit nejvyšší povolenou rychlost při plnění služebních úkolů i bez použití výstražného světla modré barvy. Městský soud přitom vyložil rozdíl mezi zvláštním výstražným světelným zařízením modré barvy (tzv. majáček) a doplňkovým zvláštním výstražným zařízením (tzv. stroboskop) podle §41 zákona o silničním provozu, jenž upravuje právo přednostní jízdy, a uzavřel, že právo přednosti v jízdě mají podle tohoto ustanovení výhradně vozidla policie se zvláštním výstražným světelným zařízením modré barvy, nikoliv vozidla vybavená pouze stroboskopem. Podle §18 odst. 9 zákona o silničním provozu, jenž se týká rychlosti jízdy, řidič vozidla policie bez zapnutého zvláštního výstražného světelného zařízení nemá právo přednosti v jízdě, a dodržovat nejvyšší povolenou rychlost, případně další dopravní předpisy není povinen pouze, je-li to nezbytně nutné k plnění úkolů policie. Vzhledem k tomu, že bylo zjištěno, že poškozený neměl zapnutý tzv. majáček při jízdě a neplnil ani nezbytně nutné úkoly policie, stanovené zvláštním právním předpisem (např. při bezprostředním ohrožení lidského života, obecného ohrožení nebo při hrozbě závažné újmy), byl podle městského soudu povinen dbát zvýšené opatrnosti, aby neohrozil bezpečnost provozu. Podíl, kterým přispěl sám poškozený ke škodlivému následku, stanovil městský soud ve výši 50 %, protože bez zapnutého modrého majáčku jel nepřiměřenou rychlostí (podle znalců 86 km/h) za minimálního provozu v podvečer, nikoliv při nezbytně nutném zásahu, navíc po středním tramvajovém pásu. Viníkem dopravní nehody byl sice K. Č., její tragické následky ale způsobil podle městského soudu svou neuváženou jízdou sám poškozený, který při dodržení povolené rychlosti a při jízdě v pravém jízdním pruhu měl šanci zabránit pádu vozidla do Vltavy a úmrtí utonutím.
4. Následné dovolání stěžovatelek a vedlejších účastníků proti měnícímu výroku rozsudku městského soudu zamítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem, neboť se plně ztotožnil s právním závěrem městského soudu, že poškozený byl při řízení služebního vozu povinen dodržovat nejvyšší povolenou rychlost, jelikož jím řízené vozidlo nesplňovalo označení pro přiznání statusu vozidla s právem přednosti v jízdě (§41 odst. 1 zákona o silničním provozu), a nenastala situace, že by pro splnění mu zadaného služebního úkolu bylo nezbytně nutné překročení povolené rychlosti (§18 odst. 9 téhož zákona). Podle Nejvyššího soudu je proto jednoznačné, že nelze za jedinou příčinu nehody izolovaně považovat pouze jednání K. Č., který sice svým počínáním celou situaci vyvolal, avšak bez nedovoleného způsobu jízdy poškozeného by ke střetu a zejména k jeho smrtelnému zranění nedošlo.
II.
Argumentace stěžovatelek
5. Stěžovatelky v ústavní stížnosti vyjadřují svůj nesouhlas se závěrem městského soudu, že poškozený v době nehody neplnil služební úkol, přičemž připomínají, že tato skutečnost byla prokázána v předchozím trestním řízení, přičemž shodně na věc pohlížel v posuzované věci i obvodní soud, a proto další důkazní návrhy, které by osvětlily závažnost plněného pracovního úkolu poškozeného, pro nadbytečnost zamítl. Městský soud, aniž by stěžovatelky poučil o tom, že hodlá vyhodnotit dosavadní provedené dokazování skutkově odlišně, a aniž by sám provedl důkazy, na základě kterých hodlal dospět k odlišnému skutkovému závěru, a tedy dal stěžovatelům možnost na uvedenou situaci náležitě procesně reagovat, rozhodl tak, že poškozený služební úkol neplnil, a §18 odst. 9 zákona o silničním provozu se proto na něj nevztahuje. Stěžovatelky dále nesouhlasí se závěrem městského soudu, že chtěl-li poškozený požívat tzv. práva přednostní jízdy, měl mít zapnutý v souladu s §41 zákona o silničním provozu výstražný maják, neboť městský soud podle jejich názoru nesprávně vyloučil možnost plnění služebního úkolu podle §18 odst. 9 zákona o silničním provozu. V této souvislosti se stěžovatelky rovněž neztotožňují s názorem městského soudu, podle kterého je zákonné spojení "nezbytně nutné" služební úkoly třeba vykládat jako úkoly zcela výjimečného charakteru, např. při ohrožení života apod. Takový závěr totiž považují stěžovatelky za spekulativní (dosavadní dokazování pro něj neposkytuje žádný podklad), zvláště když již v trestním řízení bylo prokázáno, že poškozený při dopravní nehodě jel pro zahraničního diplomata, který zůstal v nepojízdném vozidle v centru Prahy. Nakolik byla tato situace závažná a představovala bezpečnostní riziko, se tak podle stěžovatelek lze pouze domnívat, rozhodně však není možno bez dalšího dokazování tvrdit, jak učinil dovolací soud, že by si předmětná situace překročení nejvyšší povolené rychlosti skutečně nevyžádala.
6. Dospěl-li Nejvyšší soud k závěru o přibližně stejné míře zavinění poškozeného a pachatele trestného činu, a o tom, že bez nedovoleného způsobu jízdy poškozeného by ke střetu a zejména k jeho smrtelnému zranění nedošlo, jde podle stěžovatelek o závěr rozporný se skutkovým stavem zjištěným v řízení před obvodním soudem, jenž provedl dokazování listinami a důkazy provedenými v průběhu trestního řízení, tedy mj. pravomocným usnesením městského soudu ve věci sp. zn. 6 To 394/2012, ve kterém bylo na str. 5 konstatováno, že "v doplňujícím výslechu znalce v rámci veřejného zasedání pak odvolací soud zjistil, že v případě, pokud by poškozený dodržel rychlost 50 km/h a došlo by k dopravní nehodě, měla by v podstatě shodný následek, tj. spadnutí vozidla Audi po přeražení zábradlí do řeky Vltavy". Z citované pasáže stěžovatelky dovozují, že inkriminovanou nehodu zavinil výhradně pachatel trestného činu. I v případě, že by poškozený překročil nejvyšší povolenou rychlost neoprávněně, nemohlo by se jeho zavinění podle názoru stěžovatelek ani přiblížit míře zavinění pachatele trestného činu.
7. Porušení svých práv spatřují stěžovatelky také v tom, že Nejvyšší soud nenapravil pochybení městského soudu, který splatnost úroků z prodlení posunul až ke dni 30. 11. 2012, přestože stěžovatelky prokázaly, že již dne 5. 6. 2012 při hlavním líčení zástupce první vedlejší účastnice prohlásil, že pojišťovna má alokovány prostředky na náhradu škody a čeká pouze na závěr trestního soudu, neboť jí škůdce nedal pokyn k úhradě škody. Mimo to stěžovatelky Nejvyššímu soudu vytýkají, že se věcně nezabýval pochybením městského soudu, jenž v opravném usnesení zcela nepochopitelně snížil přiznaný úrok z prodlení ze zákonných 7,75 % ročně na 4,05 % ročně, a to s odkazem na §9 odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 47/2004 Sb., který se podle stěžovatelek netýká výše prodlení se zaplacením již splatné pohledávky. Toto opravné usnesení přitom vydal městský soud na návrh první vedlejší účastnice bez toho, aby stěžovatelkám umožnil se k tomuto návrhu vyjádřit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou zastoupeny v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ve lhůtě podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelky před jejím podáním vyčerpaly veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
10. Za zjevně neopodstatněnou lze považovat mimo jiné takovou ústavní stížnost, jež obsahuje obdobnou argumentaci, jako ústavní stížnost, kterou již Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Téměř identicky formulovanou ústavní stížnost přitom podali první a druhý vedlejší účastník, přičemž tato ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 3265/18.
11. Pro stručnost proto postačí na tomto místě na závěry uvedené v odkazovaném usnesení v úplnosti odkázat, neboť plně dopadají i na posuzovanou věc, a zvláště v bodech 11. až 15. se Ústavní soud již vyčerpávajícím způsobem vypořádal - s níže pojednanou výjimkou - se všemi shora rekapitulovanými námitkami stěžovatelek.
12. Posuzovaná ústavní stížnost nicméně obsahuje námitku, kterou vedlejší účastníci ve své ústavní stížnosti nevznesli, tedy námitku, že městský soud opravným usnesením ze dne 9. 5. 2017 č. j. 21 Co 44/2017-123 nesprávně snížil výši přiznaného úroku z prodlení. Rovněž tuto námitku stěžovatelek je však v řízení před Ústavním soudem třeba označit za zjevně neopodstatněnou, neboť ze stěžovatelkami předložené argumentace není zřejmé, proč by tato tvrzená nesprávnost měla zakládat protiústavnost napadených rozsudků; za této situace pak není bez dalšího rozhodné ani to, že stěžovatelky nedostaly možnost se k návrhu první vedlejší účastnice vyjádřit (ostatně takové vyjádření je možno v případě použití §164 občanského soudního řádu označit za z povahy věci nadbytečné). Vytýkají-li stěžovatelky Nejvyššímu soudu, že se v napadeném rozsudku s touto jejich námitkou vůbec věcně nezabýval, postačí připomenout, že stěžovatelky v ústavní stížnosti nepředkládají žádnou argumentaci, ze které by vyplývalo, proč by v té části (tedy v části směřující proti II. výroku rozsudku městského soudu) mělo být jejich dovolání vůbec přípustné (srov. poslední odstavec na str. 5 rozsudku Nejvyššího soudu). Pouze pro úplnost Ústavní soud připomíná, že ústavností opravným usnesením provedené změny se Ústavní soud již zabýval v řízení, ve kterém odmítl usnesením ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. III. ÚS 2718/17 ústavní stížnost vedlejších účastníků proti inkriminovanému opravnému usnesení.
13. Ústavní soud z výše zaznamenaných důvodů uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelek zaručená v jimi dovolávaných ustanoveních Listiny, a Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu