ECLI:CZ:US:2019:3.US.3347.19.1
sp. zn. III. ÚS 3347/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Martina Litvana, LL.M., Ph.D., insolvenčního správce, sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2 - Nové Město, zastoupeného Mgr. Ing. Vladimírem Mrázem, advokátem, sídlem Konviktská 297/12, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. srpna 2019 č. j. 3 VSPH 808/2019-B-142 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. května 2018 č. j. KSPH 37 INS 17084/2013-B-80, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel - zproštěný insolvenční správce v insolvenčním řízení - domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod, jakož i ústavněprávní principy, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti enumerativně odkazuje.
2. Z ústavní stížnosti se podává, že v záhlaví citovaným usnesením Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zprostil stěžovatele funkce insolvenčního správce v řízení ve vztahu v tomto usnesení identifikovanému dlužníkovi (I. výrok), ustanovil v dané věci novou insolvenční správkyni (II. výrok) a uložil stěžovateli a nové insolvenční správkyni související povinnosti (III. a IV. výrok). K odvolání stěžovatele proti I. a II. výroku usnesení krajského soudu Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") odvoláním napadené výroky prvostupňového usnesení svým v záhlaví citovaným usnesením potvrdil. Zároveň stěžovatele poučil, že při splnění zákonem stanovených podmínek, je proti jeho rozhodnutí přípustné dovolání.
3. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
4. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z §72 odst. 1, 3 a 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Přímo v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. jen tam, kde ostatní prostředky ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
5. Z výše uvedeného vyplývá, že proti usnesení vrchního soudu bylo dovolání přípustné. Z veřejně přístupných zdrojů (www.isir.justice.cz) Ústavní soud zjistil, že stěžovatel této možnosti využil a dovolání podal.
6. Za dané situace Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel nedostál požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svého práva, za který je v nyní projednávané věci nutno považovat i dovolání podle §236 a násl. občanského soudního řádu, byť by šlo o mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že s účinností novely zákona o Ústavním soudu provedené zákonem č. 404/2012 Sb. (od 1. 1. 2013) již pro takové mimořádné opravné prostředky neplatí výjimka z povinnosti vyčerpat všechny dostupné procesní prostředky k ochraně práva stanovená §75 odst. 1 části věty za středníkem zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012. Posledním prostředkem k ochraně práva je zde podané dovolání. Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti začne proto stěžovateli běžet dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, a to jak proti rozhodnutí dovolacího soudu, tak případně i proti předcházejícím rozhodnutím. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování tohoto soudu.
7. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2019
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj