ECLI:CZ:US:2019:3.US.335.19.1
sp. zn. III. ÚS 335/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Morávka, zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem, sídlem Sladkovského 13, Kolín, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2018 č. j. 23 Co 20/2018-222 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 13. září 2017 č. j. 13 C 167/2013-129, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a obchodní společností Toyota Peugeot Citroën Automobile Czech, s. r. o., sídlem Na Hradbách 126, Kolín, a Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozsudky s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že soudy řízení vedly tak, že nerespektovaly ustanovení o rovnosti účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny).
2. Z ústavní stížnosti a přiložených listin se podává, že Okresní soud v Kolíně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 13. 9. 2017 č. j. 13 C 167/2013-129 zamítl stěžovatelovu žalobu, kterou se domáhal zaplacení specifikovaných částek jako náhrady újmy způsobené nemocí z povolání, a to po zjištění, že stěžovatel nemocí z povolání netrpí. Proti rozsudku okresního soudu stěžovatel podal odvolání, které Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") neshledal důvodným, a proto rozsudkem ze dne 13. 11. 2018 č. j. 23 Co 20/2018 potvrdil rozsudek okresního soudu a stěžovatele poučil, že proti rozsudku je přípustné dovolání. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl (str. 8), že i přes podané dovolání, jehož úspěšnost sice může s jiným stupněm pravděpodobnosti předvídat, nicméně o výsledku dovolacího řízení nemá jistotu, podává z procesní opatrnosti ústavní stížnost (pozn. z veřejně přístupným zdrojů - www.infosoud.cz - Ústavní soud zjistil, že stěžovatel dovolání podal).
3. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti zkoumá, zda jsou splněny předpoklady jejího meritorního projednání (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že ve stěžovatelově věci tomu tak není.
4. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Za procesní prostředek k ochraně práva považuje jak řádný a mimořádný prostředek s výjimkou obnovy řízení, tak jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítané vady řízení či vady rozhodnutí (srov. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
5. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
6. Podal-li stěžovatel proti rozsudku krajského soudu dovolání, je třeba tento opravný prostředek považovat za tzv. poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Z uvedeného pak lze dovodit, že podaná ústavní stížnost je nepřípustným návrhem podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud v této souvislosti dodává, že současné podávání dovolání a ústavní stížnosti není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci. Navíc je třeba poznamenat, že opačný postup soudce zpravodaje (spočívající např. ve vyčkávání na rozhodnutí dovolacího soudu) by mohl být považován za zásah do ústavního práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Neodmítnutím ústavní stížnosti pro nepřípustnost by si totiž soudce zpravodaj ponechával ve své agendě i případ, který by rozvrhem práce při podání ústavní stížnosti až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku mohl být (a se značnou pravděpodobností by také byl) přidělen jinému soudci zpravodaji.
8. Z uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2019
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj