ECLI:CZ:US:2019:3.US.3358.18.1
sp. zn. III. ÚS 3358/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Andreje Váradyho, zastoupeného Mgr. Daliborem Šamanem, advokátem, sídlem Fibichova 218, Mělník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2018 č. j. 33 Cdo 1413/2018-653 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. září 2017 č. j. 30 Co 351/2015-575, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, Ireny Tiché a V. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení částky 27 615,6816 EUR.
2. Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Okresní soud v Mělníku (dále jen "okresní soud") po provedeném dokazování rozsudkem ze dne 20. 5. 2015 č. j. 9 C 31/2011-278 zamítl žalobu V. K., kterou se po stěžovateli a Ireně Tiché domáhal zaplacení žalované částky z titulu smluv o půjčkách. V odvolacím řízení Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") dokazování doplnil a ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že žalované zavázal povinností zaplatit žalobci ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozsudku společně a nerozdílně částku 9 447,47 EUR s vyčísleným smluvním úrokem a úrokem z prodlení, stěžovatele samotného zavázal povinností zaplatit žalobci ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozsudku další částku 8 720,74 EUR s vyčísleným smluvním úrokem a úrokem z prodlení (výrok I.). Krajský soud dále rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení před soudy obou stupňů a o náhradě nákladů státu (výroky II. až V.). Podle odůvodnění rozsudku krajského soudu bylo prokázáno, že žalobce vstoupil do práv původního věřitele a byl aktivně legitimován k podání žaloby, unesl důkazní břemeno jak o tom, že jeho právní předchůdce R. K. uzavřel v určité době s žalovanými smlouvy o půjčce peněz, které měly být v dohodnuté době a za dohodnutých podmínek vráceny, tak i o tom, že jim peníze skutečně půjčil, naopak žalovaní neprokázali, že peníze vrátili, svoje tvrzení o zániku dluhu nebyli schopni prokázat a jejich námitka promlčení práva byla vyvrácena.
3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, neboť obecná formulace, že se "odvolací soud při posuzování otázky hmotného a procesního práva odchýlil od dosavadní praxe dovolacího soudu", nemohla založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Údaj, od kterého rozhodnutí dovolacího soudu se odvolací soud při svém rozhodování odchýlil a o kterou otázku hmotného či procesní práva šlo, absentoval, a přípustnost dovolání nebyly schopny založit ani výhrady stěžovatele ke správnosti popř. úplnosti skutkových zjištění.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel stručně shrnul skutková tvrzení obou stran sporu a poté podrobně popsal průběh odvolacího řízení, ve kterém, dle jeho přesvědčení, došlo k porušení rovného přístupu k účastníkům řízení (zvýhodněním postavení žalující strany), porušení zásady přímosti a ústnosti jednání (opakovaným výslechem svědka Lengenfeldera na dožádání u rakouského soudu), porušení práva na spravedlivý proces (prolomením zásady koncentrace, selektivním přístupem při opakování některých důkazů, rezignací na rozpory ve výpovědích svědků, chybnou interpretací obsahu výpovědi svědkyně Drapákové, porušením zásady volného hodnocení důkazů, vyvozením skutkových závěrů v extrémním rozporu s provedenými důkazy, použitím soudního tlumočníka a překladatele pro překlad německy psané listiny), soudní libovůli (přiznáním pohledávky, k níž nebylo kromě její existence nic tvrzeno) a v neposlední řadě i porušení práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě. Stěžovatel též zpochybnil správnost rozhodnutí, jímž mu krajský soud uložil samostatnou povinnost k plnění (bez druhé žalované), námitkou, že krajský soud srozumitelně nevysvětlil, proč mu ukládá zaplatit dluh, který věřitel neprokázal a o jehož vzniku existují důvodné pochybnosti. Pokud právní důvod k žalobě představovalo zaplacení dluhu stěžovatele žalobcem, pak mělo být prokazováno, že existoval primární dluh, jeho výše a splatnost, což se nestalo.
5. Všechny svoje námitky, v řadě ohledů ještě rozvedené, stěžovatel uplatnil v dovolání a Nejvyššímu soudu vytkl, že dovolání odmítl pro nevymezení podmínek přípustnosti dovolání. Stěžovatel je však přesvědčen, že jednotlivé důvody prokazující přípustnost dovolání vyplývaly z obsahu dovolání a slovního popisu, Nejvyšší soud je však přehlédl, protože nebyly vyjádřeny explicitně s odkazy na konkrétní judikaturu. Stěžovatel připomněl, že v dovolání namítl i porušení práva na spravedlivý proces, zahrnující právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, řádné hodnocení důkazů, rovný přístup k účastníkům, ústní projednání věci před soudem včetně přímého výslechu svědků a použití soudního tlumočníka a překladatele. Pokud Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uvedl, že je zjištěným skutkovým stavem vázán a v souvislosti s hodnocením důkazů zmínil i pravidla logického myšlení, pak stěžovatel namítl, že v dovolání poukázal právě na nedostatek logiky v konkrétních úvahách odvolacího soudu. Za této situace měl stěžovatel za to, že napadené skutkové závěry byly z uvedeného důvodu obhajitelným dovolacím důvodem. Stěžovatel je přesvědčen, že Nejvyšší soud postupoval přehnaně formalisticky, a proto i jeho rozhodnutí je rozhodnutím porušujícím právo na projednání věci a přístup k soudu. Na podporu své argumentace poukázal na závěry nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3093/13 ze dne 17. 12. 2014 (N 231/75 SbNU 581) a sp. zn. nález sp. zn. IV. ÚS 1256/14 ze dne 18. 12. 2014 (N 234/75 SbNU 607).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba rozdělit do dvou částí, nejprve posouzení přípustnosti proti usnesení Nejvyššího soudu (body 8. až 11.), posléze posouzení přípustnosti proti rozsudku krajského soudu (body 12. až 13.).
8. Stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy svým dovoláním napadl rozsudek krajského soudu, jehož přípustnost vymezil způsobem popsaným výše (bod 3.).
9. Ustanovení §237 o. s. ř. však zakládá přípustnost dovolání na požadavku identifikace právní otázky (hmotného nebo procesního práva), na níž záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, dovolatelem a jejího posouzení z hlediska souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Jinými slovy vyjádřeno, předmětné ustanovení předpokládá, že dovolatel zpochybní právní posouzení odvolacího soudu s poukazem na to, že vybranou právní otázku již Nejvyšší soud vyřešil, avšak odvolací soud ji posoudil v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nebo že vybranou otázku již Nejvyšší soud vyřešil, odvolací soud ji posoudil v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nicméně stěžovatel je toho názoru, že by otázka přesto měla být posouzena jinak, či že vybranou právní otázku již Nejvyšší soud řešil, avšak jeho judikatura je ve vztahu k této otázce nejednotná, anebo že vybranou právní otázku doposud Nejvyšší soud neřešil.
10. Ústavní soud, po seznámení se s obsahem dovolání (připojeného k ústavní stížnosti), shodně s Nejvyšším soudem konstatuje, že stěžovatel nedostál požadavkům stanovených zákonem na splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a proto Nejvyššímu soudu nelze vytknout, že dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl; neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti, není odmítnutí takového dovolání porušením Listiny [(srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.)].
11. V dovolání stěžovatel namítl porušení práva na spravedlivý proces v důsledku vadného hodnocení důkazů odvolacím soudem a jejich extrémní rozpor s vyvozenými právními závěry. Nejvyšší soud uplatněné dovolací námitky posoudil jako subjektivní hodnocení stěžovatele, kterými hodlá prosadit vlastní úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů, a vyloučil, že by byly způsobilé, jako skutková otázka promítající se do základních práv a svobod, založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Odmítl-li Nejvyšší soud stěžovatelovu polemiku se skutkovými závěry odvolacího soudu a hodnotil-li i jeho ostatní dovolací námitky způsobem jak shora uvedeno, je Ústavní soud přesvědčen, že v jeho postupu nelze spatřovat zásah do práva stěžovatele na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. K totožnému závěru dospěl Ústavní soud i v usnesení ze dne 30. 10. 2018 sp. zn. II. ÚS 3356/18, jímž odmítl ústavní stížnost vedlejší účastnice Ireny Tiché.
12. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku krajského soudu.
13. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatele důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležité vymezení jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku krajského soudu považovat za přípustnou (srov. shora citované stanovisko sp. zn. Pl.ÚS-st.45/16).
14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu