ECLI:CZ:US:2019:3.US.340.19.1
sp. zn. III. ÚS 340/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Z. S., t. č. Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupeného JUDr. Martinem Grubnerem, advokátem, sídlem Washingtonova 1599/17, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2018 sp. zn. 8 To 507/2018 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. listopadu 2018 sp. zn. 20 Nt 1041/2018, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ze dne 8. 11. 2018 sp. zn. 20 Nt 1041/2018 byl stěžovatel dle §73b odst. 1 za použití §68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) a c) trestního řádu.
3. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2018 sp. zn. 8 To 507/2018 byla stěžovatelova stížnost proti usnesení obvodního soudu jako nedůvodná zamítnuta.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel má za to, že vazební důvody nejsou podloženy dostatečně konkrétně. U tzv. vazby předstižné nutno uvážit, že je obviněn z trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, jenž měl mít značně sofistikovaný charakter a být páchán koordinovaně ve spolupráci s vícero osobami. Lze si proto jen obtížně představit, že by se mohl znovu pokusit o zapojení do jakékoli podobné struktury. U vazby útěkové není jasné, z čeho soudy zjistily, že má finanční prostředky, které by mu umožnily skrývání. Úřední záznamy o tom, kdy a jakým způsobem v minulosti trávil dovolenou a kolik stála účast na golfovém turnaji v Dubaji, nemají v tomto směru žádnou vypovídací hodnotu. Naopak přihlédnuto mělo být k tomu, že má vyživovací povinnost ke dvěma dětem. Koluzní důvod vazby již v mezidobí před podáním ústavní stížnosti odpadl, nicméně stěžovatel považuje za potřebné vyjádřit nespokojenost s tím, že důvod koluzní vazby měl spočívat v obavě o ovlivnění patnácti svědků, avšak policejní orgán s výslechy těchto svědku započal až 26. den po vzetí stěžovatele do vazby. Orgány činné v trestním řízení tak nekonaly způsobem, aby práva stěžovatele byla co nejvíce šetřena.
5. Stěžovatel se také cítí být poškozen tím, že mu nebylo před rozhodnutím o vazbě umožněno seznámit se s celým obsahem spisu, když jeho část obsahující vyhodnocení odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a sledování osob a věcí je stále vedena v režimu utajení. Tím nebyla zaručena kontradiktornost řízení a rovnost "zbraní". Nezbytnost kontradiktornosti procesu ve vazebním řízení přitom zdůraznil Evropský soud pro lidská práva ve svém rozhodnutí Delcourt proti Belgii z roku 1970, Garcia Alva proti Německu ze dne z 13. 2. 2001, Schőps proti Německu ze dne 13. 2. 2001, Lami proti Belgii ze dne 30. 3. 1989 a Nikolova proti Bulharsku ze dne 25. 3. 1999.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby není povolán k přezkumu správnosti použití běžného zákona a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje zásadu sebeomezení, která při posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, jsou-li závěry soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo není-li rozhodnutí odůvodněno (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 161/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
8. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví (čl. 91 odst. 1 a čl. 92 Ústavy). Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu podle §67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v §67 trestního řádu (tedy u tzv. vazby útěkové že uprchne nebo se bude skrývat, u tzv. koluzní vazby že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, respektive u tzv. předstižné vazby že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil) a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom nelze pojímat jako rozhodování o vině obviněného a jemu uloženém trestu.
9. Stěžovatel považuje odůvodnění vazebních důvodů za nepřesvědčivé. Ústavní soud však dospěl k závěru, že obecné soudy odůvodnily svá rozhodnutí dostatečně konkrétními skutečnostmi. Namítá-li, že některé soudy uváděné skutečnosti nejsou přesvědčivé či relevantní, pak předkládá polemiku s jejich závěry pohybující se toliko v rovině běžného zákona, kdy je nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení soudů obecných. To pak platí tím spíše, že předmětná odůvodnění rozhodnutí obecných soudů jsou poměrně podrobná. Soudy blíže zjišťovaly mimo jiné právě i majetkové poměry stěžovatele (viz str. 2 usnesení obvodního soudu). Nelze přitom pominout, že rozhodnutí o vazbě nejsou rozhodnutími ve věci samé, a naopak jsou činěna v situaci, kdy veškeré skutečnosti ještě nejsou postaveny najisto; tomu nutně odpovídají požadavky kladené na jejich preciznost, přesnost a podrobnost, jakož i na důkazní prameny, z nichž vycházejí, které jsou mírnější, než je tomu u rozhodnutí o vině a trestu.
10. Co se týče argumentu, že policejní orgán vyslýchal svědky až s určitým časovým odstupem po vzetí stěžovatele do vazby, byť nutností jejich výslechu byl odůvodněn koluzní důvod vazby, a že tedy není konáno způsobem, který by co nejvíce šetřil práva stěžovatele, tato námitka ve své podstatně směřuje až proti následnému postupu Policie České republiky po vydání napadených rozhodnutí, ač pouze tato rozhodnutí samotná mohou být s ohledem na petit ústavní stížnosti předmětem současného přezkumu. Nijak nevyvrací existenci svědků, u kterých v době rozhodování obecných soudů existovala obava, že by na ně mohlo být působeno.
11. K požadavku kontradiktornosti trestního procesu lze připomenout, že zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti stran platí pro trestní řízení jako celek, avšak neuplatňují se ve všech stádiích trestního řízení a při všech procesních úkonech stejně intenzivně. Nejúplněji se prosazují v hlavním líčení, eventuálně ve veřejném zasedání soudu, v nichž se rozhoduje o nejdůležitějších meritorních otázkách trestního řízení, to jest o vině a o trestu. V těchto procesních formách lze vytvořit reálné předpoklady (procesní, organizační i faktické) pro široké uplatnění těchto zásad. Naproti tomu při provádění úkonů v přípravném řízení nelze zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti stran vždy plně uplatnit, byly-li by jimi popřeny jiné legitimní zájmy, zejména zájem státu na efektivitě trestního stíhání. Zákonná možnost odmítnout v přípravném řízení obviněnému a obhajobě právo nahlížení do spisu v případech, kdy by to mohlo ohrozit zájem na vyšetřování, patří k obvyklému standardu v demokratických státech [viz např. rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu z 15. 1. 2004 (BVerfG, 2 BvR 1895/03)]. K podrobnějšímu rozboru této problematiky lze odkázat na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 627/05; obdobně také viz usnesení I. ÚS 2805/18.
12. Co se týče odkazů stěžovatele na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, Ústavní soud neshledává, že by se jevily přiléhavými. Evropský soud pro lidská práva v odkazovaných rozhodnutích sice zdůraznil potřebu kontradiktornosti, nicméně v poněkud obecnější rovině, a není možno z nich dovodit absolutní povinnost zpřístupnit veškeré materiály ve spise obviněnému. V posuzované věci přitom nutno zdůraznit, že odůvodnění napadených rozhodnutí sice zmiňuje, že obvinění proti stěžovateli je podloženo i výsledky odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a sledování osob a věcí, nicméně blíže na nich své závěry obecné soudy nestaví; nejeví se, že by rozhodnutí o vazbě byla na nich založena v podstatné míře.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu