ECLI:CZ:US:2019:3.US.3416.19.1
sp. zn. III. ÚS 3416/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky I. Š., zastoupené Mgr. Barbarou Wilczkovou, advokátkou, sídlem Masná 1324/1 Ostrava, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. července 2019 č. j. 70 Co 196/2019-170 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. dubna 2019 č. j. 31 C 41/2018-146, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 10. 4. 2019 č. j. 31 C 41/2018-146 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala po vedlejší účastnici jako žalované zaplacení částky 50 000 Kč (výrok I.), a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok II.).
3. V posuzované věci se stěžovatelka domáhala náhrady nemajetkové újmy ve výši
50 000 Kč, která jí měla být způsobena nezákonným trestním stíháním. Stěžovatelka byla stíhána pro organizátorství trestného činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) k §250b odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Řízení bylo zahájeno usnesením Policie České republiky ze dne 20. 6. 2011 č. j. KRPT-7241-115/TČ-2010-070781. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. 70 T 129/2011 byla stěžovatelka uznána vinnou, rozsudek nabyl právní moci, jelikož se stěžovatelka i státní zástupce vzdali práva na odvolání. Dne 18. 11. 2015 podala stěžovatelka návrh na obnovu řízení, jemuž bylo vyhověno, odsuzující rozsudek byl zrušen a stěžovatelka byla rozsudkem ze dne 28. 2. 2017 č. j. 70 T 129/2011-1094 podle §226 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, obžaloby zproštěna.
4. Obvodní soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že odpovědnostní titul (nezákonné rozhodnutí) je v dané věci dán, stěžovatelka byla nezákonně trestně stíhána pro jednání, v němž orgány činné v trestním řízení spatřovaly trestný čin. Neshledal však, že by stěžovatelce v důsledku nezákonně vedeného trestního stíhání vznikla nemajetková újma. Stěžovatelka byla totiž trestně stíhána pro dva další trestné činy, přičemž v jednom případě byla obžaloby zproštěna, ve druhém případě vedeném u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 45 T 2/2011 jí však byl uložen vysoký trest odnětí svobody v trvání osmi let. Obvodní soud stěžovatelku poučil o nutnosti prokázat, že tvrzená újma jí byla způsobena toliko předmětným trestním řízením sp. zn. 70 T 129/2011. Z účastnického výslechu stěžovatelky, který stěžovatelka k prokázání svého tvrzení navrhla, pak obvodní soud zjistil, že stěžovatelku nejvíce stresovaly skutečnosti odvíjející se od výkonu trestu odnětí svobody, který jí byl uložen v řízení vedeném pod sp. zn. 45 T 2/2011. S výkonem trestu souvisely i eskorty, které musela stěžovatelka podstupovat, aby se mohla účastnit jednání ve věci sp. zn. 70 T 129/2011, o nichž uváděla, že ji zatěžovaly. Stejně tak reakce sociálního okolí stěžovatelky souvisela s výkonem trestu odnětí svobody, nikoli s předmětným trestním stíháním. Obvodní soud proto uzavřel, že stěžovatelka neunesla břemeno důkazní ohledně vzniku nemajetkové újmy v důsledku nezákonného trestního stíhání, přičemž neshledal ani příčinnou souvislost mezi nezákonným trestným stíháním a tvrzenou újmou.
5. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 18. 7. 2019 č. j. 70 Co 196/2019-170 byl rozsudek obvodního soudu potvrzen (výrok I.) a bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici 600 Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
6. Městský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil s obvodním soudem, že z žádného ze stěžovatelkou označených důkazů nelze dovodit, že jí vznikla nemajetková újma právě v souvislosti s předmětným trestním řízením. Takový závěr nelze učinit ani z jejího účastnického výslechu. Z něj je zřejmé, že zásadní dopad na stěžovatelku mělo jiné trestní stíhání vedené u krajského soudu pod sp. zn. 45 T 2/2011, jež probíhalo souběžně a v němž byl stěžovatelce uložen vysoký trest odnětí svobody v délce osmi let. Právě s tímto trestním řízením a následným výkonem trestu odnětí svobody souvisí stěžovatelkou tvrzená nemožnost věnovat se výchově mladší dcery, stejně tak jako nutnost absolvovat eskorty z věznice, aby se mohla účastnit hlavních líčení v trestním řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 70 T 129/2011. Městský soud se tak plně ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že nebyl prokázán vznik nemajetkové újmy, ani vztah příčinné souvislosti mezi nezákonným trestným stíháním a tvrzenou újmou. Na správnosti tohoto závěru podle městského soudu nemění nic ani námitky stěžovatelky uvedené v odvolání. Městský soud poukázal na to, že sama stěžovatelka v odvolání potvrdila, že na její psychiku a osobní život mělo největší dopad trestní stíhání u krajského soudu vedené pod sp. zn. 45 T 2/2011, v němž byla odsouzena k nepodmíněnému trestu, zatímco v posuzovaném trestním řízení jí ze všech třech souběžných stíhání hrozil nejnižší trest. Stěžovatelka své tvrzení, že posuzované stíhání bylo jedno z více trestních řízení, což ji stavělo pro její okolí do role osoby notoricky páchající trestnou činnost, nijak neprokázala, ač byla obvodním soudem poučena o nutnosti unést důkazní břemeno. Totéž platí pro tvrzení stěžovatelky, že jí budou zaměstnanci obchodní společnosti Česká spořitelna, a. s. vnímat jako úvěrovou podvodnici - tento svůj subjektivní dojem rovněž nepodložila žádným konkrétním důkazem. Ani skutečnost, že se stěžovatelka v posuzovaném trestním řízení zúčastňovala hlavních líčení a bránila svá práva, není důkazem vzniku nemajetkové újmy. Délka trestního stíhání, na kterou stěžovatelka poukazovala, tj. 3 roky a dalších 15 měsíců řízení o obnově řízení, není sama o sobě důvodem pro přiznání nároku na nemajetkovou újmu, stěžovatelka nikdy v průběhu řízení netvrdila, že by délka řízení byla nepřiměřená, a ani nemajetkovou újmu nepožadovala z důvodu nepřiměřené délky řízení. Městský soud proto dospěl k témuž závěru jako obvodní soud, že nebyly naplněny dva z nezbytných předpokladů vzniku odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), kterými jsou vznik nemajetkové újmy a příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím (zrušeným rozsudkem okresního soudu) a vznikem tvrzené nemajetkové újmy.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že proti ní byla vedena tři trestní řízení, avšak pouze v jednom byla uznána vinnou a odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Je přesvědčena, že napadenými rozsudky bylo porušeno její právo na soudní ochranu, neboť nabývá dojmu, že byla-li uznána vinnou a odsouzena v jednom trestním řízení, pak tedy "automaticky" nemohla doznat újmy v jiném trestním řízení, které bylo vedeno ve stejnou dobu. Stěžovatelka uvádí, že jako bezúhonná osoba byla najednou nucena čelit třem trestním stíháním, což byla velká zátěž na její osobní život. Musela vyvinout velkou aktivitu, aby dosáhla zprošťujícího rozhodnutí.
8. Stěžovatelka poukazuje na to, že městský soud jí vytkl, že nemajetkovou újmu neuplatňovala z důvodu nepřiměřené délky řízení, pročež délka trestního řízení je pro tuto věc tudíž nepodstatnou skutečností. K tomu stěžovatelka namítá, že právě délka trestního řízení má podstatný vliv na rozsah způsobené nemajetkové újmy, když je podstatný rozdíl v osobním životě jedince, jestliže čelí neoprávněnému trestnímu stíhání v řádech několika měsíců, anebo naopak několika let, jak tomu bylo v tomto případě. Stěžovatelka má za to, že napadenými rozsudky bylo porušeno její právo na soudní ochranu a právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, když oba soudy se odmítly zabývat nemajetkovou újmou, která jí vznikla nezákonným trestním stíháním, respektive dospěly k závěru o její neexistenci, a to zejména z důvodu významnějšího zásahu do jejího osobního života odsouzením v jiném trestním řízení. Stěžovatelka je toho názoru, že nemohl být shledán vznik nemajetkové újmy v předmětném trestním řízení, ve kterém byla obžaloby zproštěna, a to pouze z důvodu jejího odsouzení v jiném trestním řízení. Soudy jí tedy odepřely právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
13. Zadostiučiněním za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem se Ústavní soud v minulosti opakovaně zabýval [srov. např. nález ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (N 45/64 SbNU 551)]. V této souvislosti vyslovil závěr, že rozhodování o přiznání zadostiučinění sestává z povahy věci ze tří kroků. Prvním je zodpovězení otázky, zda bylo vydáno nezákonné rozhodnutí nebo zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Bylo-li tomu tak, je nutno posoudit, zda v jeho důsledku vznikla určité osobě nemajetková újma. Jsou-li oba tyto předpoklady splněny, v posledním kroku zbývá rozhodnout o formě zadostiučinění a o výši kompenzace v případě, že se přiměřenou formou zadostiučinění jeví přiznání finanční náhrady nemajetkové újmy. Kritéria pro stanovení výše zadostiučinění stanoví §31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. Platí přitom, že posouzení relevantních zákonných hledisek pro náhradu nemajetkové újmy je primárně otázkou použití podústavního práva, k níž je povolán v první řadě příslušný správní úřad, který po uplatnění nároku na zadostiučinění jedná za stát, a následně obecné soudy při rozhodování o žalobě na náhradu škody proti státu, nebyl-li poškozený s formou zadostiučinění spokojen (viz např. usnesení ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. II. ÚS 5/13 nebo ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3404/14; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz).
14. V posuzované věci Ústavní soud neshledal žádné pochybení, jež by otevíralo prostor pro jeho kasační zásah. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy posoudily nárok stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 82/1998 Sb. a dospěly ke shodnému závěru, že nebyly naplněny dvě z nezbytných podmínek odpovědnosti státu podle uvedeného zákona, kterými jsou vznik nemajetkové újmy a příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím (odsuzujícím rozsudkem okresního soudu) a vznikem tvrzené nemajetkové újmy. Městský soud rovněž výstižně reagoval na námitku stěžovatelky vztahující se k délce předmětného řízení s tím, že délka řízení 3 roky a dalších 15 měsíců řízení o obnově řízení není sama o sobě důvodem pro přiznání nároku na nemajetkovou újmu, ostatně stěžovatelka nikdy v průběhu řízení netvrdila, že by délka řízení byla nepřiměřená a ani nemajetkovou újmu z tohoto důvodu nepožadovala.
15. Ústavní soud konstatuje, že soudy v posuzované věci rozhodly v mezích zákona a své právní závěry dostatečně a přesvědčivým způsobem odůvodnily. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou. Soudy rozhodovaly v souladu s čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny, jejich rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. Samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením věci není s to bez dalšího založit opodstatněnost tvrzení o porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod.
16. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu