ECLI:CZ:US:2019:3.US.3424.16.2
sp. zn. III. ÚS 3424/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti obchodní společnosti Rašínova vysoká škola, s. r. o., sídlem Šámalova 1477/60, Brno, zastoupené JUDr. Petrem Valdhansem, advokátem, sídlem Veslařská 347/250, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. srpna 2016 č. j. 5 As 239/2015-60, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2015 č. j. 5 A 103/2011-295, rozhodnutí ministra školství mládeže a tělovýchovy ze dne 29. dubna 2011 č. j. 6 925/2011-80 a rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 3. ledna 2011 č. j. 32866/2010-30/1, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, ministra školství mládeže a tělovýchovy a Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení výše označených rozhodnutí orgánů veřejné moci, kterými měl být porušen čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost proti v záhlaví uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), kterým byla jako nedůvodná zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti rubrikovanému rozhodnutí ministra školství, mládeže a tělovýchovy, jímž byl zamítnut rozklad stěžovatelky proti ústavní stížností taktéž napadenému rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (dále též jen "ministerstvo"), kterým byla stěžovatelce na návrh Akreditační komise a) odňata akreditace magisterského studijního programu "Ekonomika a insolvence" se studijním oborem "Revitalizace ekonomických subjektů a řízení zdrojů" se standardní dobou studia 2 roky a prezenční formou studia, b) omezena akreditace bakalářského studijního programu "Ekonomika a insolvence" se studijním oborem "Krizový management" se standardní dobou studia 3 roky a prezenční formou studia, a c) omezena akreditace bakalářského studijního programu "Ekonomika a management" se studijním oborem "Řízení sociálních služeb" se standardní dobou studia 3 roky a prezenční formou studia.
3. Městský soud zamítl stěžovatelčinu žalobu poté, co dospěl k závěru, že žádná z jí vznesených námitek není důvodná, přičemž zdůraznil, že ministerstvo správně přihlédlo k nízkému počtu přednášejících s titulem docent nebo profesor s vyšším pracovním úvazkem u stěžovatelky. Povinné a povinně volitelné profilující předměty nebyly zajišťovány všemi habilitovanými vyučujícími, značná část habilitovaných pedagogů byla vytížena vysokými pracovními úvazky u jiných institucí, proto nebyla řádně vykonávána zákonem předpokládaná vědecká a další tvůrčí činnost těchto přednášejících u stěžovatelky. Z hlediska perspektivy rozvoje dotčených studijních programů a jejich zajištění po dobu platnosti udělené akreditace ministerstvo podle městského soudu správně zohlednilo i věkovou skladbu přednášejících. Městský soud se ztotožnil rovněž se závěry ministerstva v případě hodnocení odborné a publikační činnosti vyučujících stěžovatelky, která byla nedostatečná, množství publikací v impaktovaných a recenzovaných odborných časopisech bylo mizivé, publikační činnost byla realizována zejména formou anotací a učebnicových skript, resp. se nevztahovala k profilujícím studijním programům. Městský soud odmítl stěžovatelčinu námitku, že se správní orgány vůči ní "dopustily nepřiměřeného zneužití práva a tvrdosti výkladu". Jako nedůvodnou posoudil městský soud taktéž námitku proti závěru, že výuka probíhala jen jeden den v týdnu, a to v sobotu. Dotčené studijní programy byly akreditovány pro prezenční formu studia, ale z předložených rozvrhů školního roku 2010/2011 vyplynulo, že rozvrh hodin byl přizpůsoben tak, aby bylo možno docházet do školy pouze v sobotu. Důvodnou dále neshledal městský soud ani stěžovatelčinu námitku, že ministerstvo rozhodovalo po uplynutí prekluzivní lhůty, když zdůraznil, že lhůta uvedená v §85 odst. 6 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, je lhůtou pořádkovou. Mimo výše uvedené městský soud sice shledal pochybení v postupu prvoinstančního správního orgánu, jenž před vydáním rozhodnutí neumožnil stěžovatelce seznámit se se stanoviskem Akreditační komise ze dne 8. 12. 2010, ve kterém odmítla námitky stěžovatelky a rekapitulovala své předchozí argumenty, dospěl však současně k závěru, že toto stanovisko neobsahovalo nové podstatné skutečnosti, a proto uzavřel, že dané pochybení nemělo vliv na zákonnost napadeného správního rozhodnutí. Ve shodě se stanoviskem ministerstva pak městský soud konstatoval, že procesní pochybení, spočívající v chybějícím rozhodnutí o stěžovatelčině námitce podjatosti směřující proti doc. Ing. Václavu Vinšovi, CSc., nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí, a jako nedůvodnou rovněž odmítl stěžovatelčinu námitku, že předsedkyně Akreditační komise prof. PhDr. Vladimíra Dvořáková, CSc. byla v dané věci podjatá a porušila povinnost mlčenlivosti.
4. Nejvyšší správní soud se v napadeném rozsudku ztotožnil se skutkovými i právními závěry městského soudu, a proto stěžovatelčinu kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. Nejvyšší správní soud tak přisvědčil i závěru městského soudu, že neseznámení stěžovatelky se stanoviskem Akreditační komise i nerozhodnutí o stěžovatelkou vznesené námitce podjatosti doc. Ing. Václava Vinše, CSc. představují procesní pochybení, jež však nemají za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí ministerstva.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se městský soud v napadeném rozsudku s jejími námitkami vypořádal "povrchně, nerespektoval realitu habilitace profesorů a docentů daného oboru", včetně otázky nutnosti publikovat v neexistujících impaktovaných časopisech, a současně městský soud podle názoru stěžovatelky "nedokázal rozpoznat nuance obsahu tvůrčí činnosti" jednotlivých pedagogických pracovníků. Dále stěžovatelka městskému soudu vytýká, že řádně nezohlednil namítanou podjatost úřední osoby (když ji fakticky přešel s poukazem na okrajový vliv tohoto pochybení na samotné meritorní rozhodnutí), a stejně tak řádně nezohlednil ani skutečnost, že stěžovatelka neměla možnost se vyjádřit k podkladům rozhodnutí před jeho vydáním; v této souvislosti navíc stěžovatelka městskému soudu vytýká, že "arogantně zkreslil i obsah výroků předsedkyně Akreditační komise", jež široké veřejnosti sdělila výsledek řízení o rozkladu dříve, než bylo rozhodnutí ministra oznámeno stěžovatelce.
6. V návaznosti na výše uvedené stěžovatelka namítá, že zjevné porušení §14 a §36 odst. 3 správního řádu nelze bagatelizovat, neboť obojí procesní pochybení mělo nezpochybnitelné důsledky, zvláště za situace, kdy ministerstvo "pouze slepě přejímalo stanovisko Akreditační komise" (jež navíc vycházela ze Standardů Akreditační komise, které však nemají žádnou oporu v obecně závazných právních předpisech), aniž by se náležitě vypořádalo se všemi důkazy, stanovisky a vyjádřeními. Správními soudy uplatněný výklad proto považuje stěžovatelka za "degradaci práva", v jehož důsledku se z předmětného řízení vytrácí atribut spravedlnosti; v této souvislosti poukazuje též na stanovisko zástupce Veřejného ochránce práv JUDr. Stanislava Křečka, který shledal postup správních orgánů v této věci nezákonným.
7. Stěžovatelka přitom připomíná, že v důsledku shora uvedených pochybení orgánů veřejné moci jí byla "odňata a omezena příslušná akreditace, přičemž tento postup nezvratitelně poškodil studenty příslušných oborů, a to v případě magisterského studijního oboru v jejich posledním semestru a v konečném důsledku vyústil ze strany Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy v zahájení řízení o odnětí státního souhlasu k oprávnění působit jako soukromá vysoká škola", což ji výrazně poškozuje.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a včas podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Není-li zjevné již prima facie, že došlo k porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
10. Již ze shora rekapitulovaného obsahu napadených rozsudků městského soudu a Nejvyššího správního soudu - v konfrontaci se stěžovatelkou v ústavní stížnosti vznesenými námitkami - je zřejmé, že posuzovanou ústavní stížnost nelze vnímat primárně jako zcela mimořádný opravný prostředek, ke kterému se stěžovatelka uchýlila proto, že byla porušena její ústavně zaručená základní práva, nýbrž jako její nesouhlas s pro ni nepříznivým rozhodnutím správního orgánu, přičemž jí jiný opravný prostředek již není k dispozici.
11. Z výše uvedeného je totiž zjevné, že stěžovatelka předkládá Ústavnímu soudu toliko totožné námitky, jež vznesla již v řízení před městským soudem i v řízení před Nejvyšším správním soudem, a přestože se tyto soudy s jí vznesenými námitkami v úplnosti vypořádaly, stěžovatelka vznáší tyto námitky opětovně i v ústavní stížnosti, aniž však předkládá nějakou relevantní oponenturu vůči závěrům, jež tyto soudy v souvislosti se stěžovatelčinými námitkami přijaly. Jinými slovy, stěžovatelka sice vyjadřuje v ústavní stížnosti srozumitelný nesouhlas se způsobem, jakým se správní soudy vypořádaly s jejími námitkami, z ústavní stížnosti však již není zřejmé, z jakého konkrétního důvodu by rozhodnutí správních soudů nemělo být ústavně souladné, tedy z ní nevyplývá žádný přesvědčivý důvod, pro který by odůvodnění napadených rozsudků mělo být nedostatečné (kterážto vada by případně způsobovala jejich nepřezkoumatelnost).
12. Nepředkládá-li tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti žádné konkrétní argumenty, na jejichž základě by byl na místě závěr, že se správní soudy řádně nevypořádaly s námitkami, jež v žalobě a kasační stížnosti uplatnila, nelze než hodnotit ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
13. V konkrétní rovině je tak možno uvést, že ze stěžovatelkou v ústavní stížnosti vznesených námitek lze za potenciálně - ústavněprávně - relevantní považovat toliko tvrzení, že ve věci rozhodovala vyloučená (podjatá) osoba, resp. že správní orgán o podjatosti takové osoby nerozhodl, a rovněž tvrzení, že stěžovatelka neměla možnost se s podklady pro rozhodnutí ministerstva, tedy se stanoviskem Akreditační komise, seznámit před jeho rozhodnutím.
14. Jak však vyplývá z výše uvedeného, Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem sice označil obě vytýkané vady za procesní pochybení správního orgánu, na základě přezkoumatelných, srozumitelných a obecně hájitelných důvodů však došel k závěru, že tato pochybení nebyla s to způsobit nesprávnost, tím méně pak nezákonnost napadeného rozhodnutí ministerstva (srov. str. 8 rozsudku Nejvyššího správního soudu).
15. Bez dalšího proto nemá relevanci ani poukaz stěžovatelky na skutečnost, že nesoulad s právními předpisy v dané věci konstatoval rovněž zástupce Veřejného ochránce práv, upozorňující na porušení §36 odst. 3 správního řádu, neboť platí zásada, že ne každý nesoulad se zákonem musí nutně vyústit v nezákonnost (tím méně pak protiústavnost) předmětného správního rozhodnutí. V posuzované věci přitom správní soudy dospěly k závěru, že inkriminované podklady Akreditační komise, se kterými se stěžovatelka neměla možnost seznámit, neobsahovaly žádné nové skutečnosti, což ostatně stěžovatelka ani v ústavní stížnosti nikterak nerozporuje.
16. Pouze pro úplnost je možno dodat, že namítá-li stěžovatelka, že městský soud nerespektoval dosažené hodnosti profesorů a docentů pro daný obor, včetně splnitelnosti požadavku publikovat v neexistujících impaktovaných časopisech, pak i s touto námitkou se vypořádal Nejvyšší správní soud na str. 6 a 7 napadeného rozsudku, pročež postačí na tuto pasáž v úplnosti odkázat. Obdobný závěr současně platí pro stěžovatelčiny námitky poukazující na tvrzená pochybení předsedkyně Akreditační komise prof. PhDr. Vladimíry Dvořákové, CSc. (srov. str. 8 a 9 rozsudku Nejvyššího správního soudu), a taktéž pro námitku poukazující na problémy studentů posledního ročníku (semestru) studia tímto zásahem způsobené (srov. poslední odstavec na str. 7 rozsudku Nejvyššího správního soudu).
17. Závěrem proto Ústavnímu soudu nezbývá než opětovně zdůraznit, že se všemi stěžovatelkou vznesenými námitkami se řádně vypořádal Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku, a Ústavní soud tak pro stručnost na jeho odůvodnění v úplnosti odkazuje, přičemž tak činí nejen proto, že na tam přijatých závěrech nespatřuje žádné ústavněprávní nedostatky, ale taktéž proto, že se s tam uvedenými závěry ztotožňuje.
18. Ústavní soud z uvedených důvodů již pouze konstatuje, že napadená rozhodnutí zjevně nevybočují z mezí ústavnosti; Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2019
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu