ECLI:CZ:US:2019:3.US.3463.18.1
sp. zn. III. ÚS 3463/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti 1) nezletilé L. R., 2) nezletilé L. R., obou zastoupených zákonnými zástupci - Š. S. a H. U. R. a 3) K. S., společně zastoupených Mgr. Pavlou Kotolovou, advokátkou, sídlem Zelený pruh 1294/52, Praha 4 - Krč, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2018 č. j. 29 ICdo 59/2018-303 a č. j. 29 ICdo 55/2018-300 a rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 26. února 2018 č. j. 188 ICm 2690/2014, 104 VSPH 3/2018-286 (MSPH 88 INS 29332/2012) a ze dne 5. září 2016 č. j. 188 ICm 2690/2014, 104 VSPH 209/2016-169 (MSPH 88 INS 29332/2012), za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a JUDr. Jana Kubálka, sídlem Opatovická 159/7, Praha 1 - Nové Město, insolvenčního správce dlužnice XX, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelky navrhly zrušení výše označených rozhodnutí, neboť jimi měl být porušen čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelky současně navrhly odložit vykonatelnost napadených soudních rozhodnutí.
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 7. 6. 2017 č. j. 188 ICm 2690/2014-242 zamítl žalobu, jíž se první dvě stěžovatelky domáhaly vyloučení ideálních spoluvlastnických podílů (každá ve výši jedné šestiny) na tam specifikovaných nemovitostech, které vedlejší účastník zahrnul do majetkové podstaty dlužnice. Městský soud tak rozhodl poté, co jeho první (taktéž zamítavý) rozsudek ze dne 8. 2. 2016 č. j. 188 ICm 2690/2014-89 Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rubrikovaným rozsudkem ze dne 5. 9. 2016 ve vztahu k prvním dvěma stěžovatelkám zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
3. K odvolání prvních dvou stěžovatelek vrchní soud v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 26. 2. 2018 rozsudek městského soudu ze dne 7. 6. 2017 potvrdil. Vrchní soud se ztotožnil s městským soudem, že se právní předchůdkyně stěžovatelek nikdy nestala (spolu)vlastnicí předmětných nemovitostí, resp. že ke dni, kdy městský soud zjistil úpadek dlužnice a prohlásil na její majetek konkurs, byla jediným vlastníkem předmětných nemovitostí nadále dlužnice.
4. Následné dovolání prvních dvou stěžovatelek proti rozsudku vrchního soudu ze dne 26. 2. 2018 odmítl Nejvyšší soud shora označeným usnesením č. j. 29 ICdo 59/2018-303, neboť dovodil, že stěžovatelky nepředložily k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí vrchního soudu spočívalo.
5. Téhož dne odmítl Nejvyšší soud usnesením č. j. 29 ICdo 55/2018-300 dovolání třetí stěžovatelky proti rozsudku vrchního soudu ze dne 5. 9. 2016, neboť vykazuje vady, jež nebyly v zákonné lhůtě odstraněny a pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
II.
Argumentace stěžovatelek
6. Stěžovatelky v ústavní stížnosti, ve které mimo jiné označují celé insolvenční řízení za účelové a nestandardní, přičemž poukazují i na dřívější procesní pochybení, namítají, že napadená soudní rozhodnutí spočívají na zcela formalistickém hodnocení skutkového a právního stavu věci, a tedy přehlížejí, že mezi stranami inkriminované kupní smlouvy nebyla nikdy sporná vůle k převodu předmětných nemovitostí na jejich právní předchůdkyni, pouze z důvodu její smrti a skutečnosti, že její podpis na kupní smlouvě nebyl úředně ověřen, nedošlo k zápisu převodu vlastnického práva v katastru nemovitostí. Stěžovatelky se proto domnívají, že v daném případě by měl přepjatý formalismus ustoupit zásadě autonomie vůle účastníků daného smluvního vztahu. Stěžovatelky přitom v této souvislosti jednak poukazují na tehdejší zdravotní stav jejich právní předchůdkyně, jednak zdůrazňují, že účastníci kupní smlouvy měli za to, že jejich podpisy - vzhledem k tomu, že jde o právní vztah mezi rodinnými příslušníky - nemusí být úředně ověřeny. Stěžovatelky stejně jako účastníci kupní smlouvy tak byli v dobré víře, že k převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem došlo. Nadto stěžovatelky namítají, že v důsledku formalistického přístupu obecných soudů v dané věci došlo u vedlejšího účastníka k bezdůvodnému obohacení ve výši kupní ceny - tedy ve výši 8 100 000 Kč. Stěžovatelky proto odkazují na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 165/11 (N 88/61 SbNU 359), podle kterých musejí obecné soudy postupovat tak, aby byl výsledek slučitelný s obecnou představou spravedlnosti, přičemž zdůrazňují, že v dané věci obecné soudy daly přednost formálnímu výkladu práva před výkladem spravedlivým - v návaznosti na to je v ústavní stížnosti uvedeno, že první dvě stěžovatelky jsou nezletilé a v předmětných nemovitostech dlouhodobě žijí. Navíc obecné soudy podle mínění stěžovatelek zcela pominuly skutečnost, že právní předchůdkyně stěžovatelek i jejich rodina do rekonstrukce předmětných nemovitostí investovali finanční prostředky přesahující částku 15 000 000 Kč.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou zastoupeny v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost proti napadeným usnesením Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatelky před jejím podáním vyčerpaly veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Proti napadenému rozhodnutí vrchního soudu ze dne 5. 9. 2016 však ústavní stížnost z níže uvedených důvodů (viz body 11 a 12) přípustná není.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
9. Přestože stěžovatelky napadají petitem ústavní stížnosti obě usnesení Nejvyššího soudu, v ústavní stížnosti vůči nim nevznášejí žádné konkrétní námitky. Za této procesní situace - zvláště když Ústavní soud sua sponte na napadených usneseních dovolacího soudu žádné ústavněprávní nedostatky neshledává - tak nevyhnutelně nezbývá než hodnotit v tomto rozsahu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
10. Uvedený závěr s sebou navíc nese procesní důsledky, které se odvíjejí od důvodu, pro který Nejvyšší soud dané dovolání odmítl.
11. Dovolání třetí stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud usnesením č. j. 29 ICdo 55/2018-300 pro vady, jež nebyly v zákonné lhůtě odstraněny; v tomto rozsahu je proto třeba konstatovat, že třetí stěžovatelka řádně nevyužila mimořádný opravný prostředek, který jí byl k dispozici, a na její dovolání je proto třeba hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno.
12. Při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti - v části směřující proti rozhodnutí vrchního soudu ze dne 5. 9. 2016 - totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Jelikož dovolání třetí stěžovatelky bylo odmítnuto jako vadné, tato stěžovatelka řádně nevyčerpala tento mimořádný opravný prostředek, pročež je třeba ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí vrchního soudu ze dne 5. 9. 2016 označit za nepřípustnou.
13. Pro dovolání prvních dvou stěžovatelek pak platí, že je Nejvyšší soud napadeným usnesením č. j. 29 ICdo 59/2018-303 odmítl proto, že v něm tyto stěžovatelky neoznačily žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí vrchního soudu závisí, čemuž stěžovatelky v ústavní stížnosti nikterak neoponují; stěžovatelky tedy fakticky nedaly Nejvyššímu soudu procesní prostor pro to, aby přípustnost jejich dovolání vůbec uvážil.
14. Přestože tedy dovolání prvních dvou stěžovatelek nebylo odmítnuto pro vady, nýbrž pro nepřípustnost, nelze současně přehlížet, že z hlediska funkčního systému opravných prostředků jako celku by bylo naprosto nevhodné, aby se Ústavní soud mohl meritorně vyjádřit k otázkám, k jejichž zodpovězení nebyl - v důsledku procesního postupu stěžovatelek, jež důvod přípustnosti dovolání spatřovaly v řešení právní otázky, na níž napadené rozhodnutí vrchního soudu nespočívá - dán prostor Nejvyššímu soudu.
15. Ve vztahu k napadenému rozsudku vrchního soudu ze dne 26. 2. 2018 se proto Ústavní soud - v rámci limitovaného ústavněprávního přezkumu - omezí na konstatování, že závěr obecných soudů, že se právní předchůdkyně stěžovatelek (spolu)vlastnicí předmětných nemovitostí nestala, jelikož převod vlastnického práva nebyl završen zápisem do katastru nemovitostí, nelze považovat za "přepjatý formalismus", neboť v daném řízení (o vylučovací žalobě) jsou obecné soudy stavem tohoto zápisu vázány; podstatná část argumentace obsažené v ústavní stížnosti, včetně tvrzené dobré víry stěžovatelek, se tak nejeví opodstatněnou, a na této skutečnosti nic nemění ani - nepřiléhavý - odkaz na závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 165/11. V daném procesním kontextu bez dalšího není relevantní ani poukaz na případné bezdůvodné obohacení úpadce, resp. skutečnost, že do předmětných nemovitostí byly v minulosti investovány podstatné finanční prostředky. Pro zhojení těchto tvrzených nesprávností totiž slouží jiné procesní instituty než stěžovatelkami uplatněná vylučovací žaloba.
16. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že dovolávají-li se stěžovatelky porušení čl. 36 odst. 4 Listiny v neprospěch dlužnice, jde o námitku, jež v řízení, ve kterém mají být případně ochráněna základní práva a svobody stěžovatelek, z povahy věci nemůže být důvodná [a to i proto, že právní úprava řízení o ústavní stížnosti v §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu zřetelně vylučuje, aby byla ústavní stížnost podána jménem či ve prospěch jiné osoby].
17. Ústavní soud z výše uvedených důvodů uzavírá, že ústavní stížnost v části směřující proti napadeným usnesením Nejvyššího soudu a rozsudku vrchního soudu ze dne 26. 2. 2018 odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
18. Odmítnout musel současně i návrh stěžovatelek na odklad vykonatelnosti napadených soudních rozhodnutí, neboť takový návrh sdílí osud věcně neprojednatelné ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu