ECLI:CZ:US:2019:3.US.3504.19.1
sp. zn. III. ÚS 3504/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti nezletilého stěžovatele T. F. P., zastoupeného JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou, sídlem Horní Lán 1328/6, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. listopadu 2018 č. j. 13 Co 368/2018-1235 a usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 31. července 2018 č. j. 14 P 214/2015-1153, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, a H. P. a Okresního státního zastupitelství v Opavě, jako vedlejších účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 10. 2019 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že podal proti napadenému usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") dne 27. 1. 2019 žalobu pro zmatečnost. Dne 21. 3. 2019 podal stěžovatel proti napadenému usnesení krajského soudu také ústavní stížnost, ve které žádal, aby po něm Ústavní soud nepožadoval povinnost vyčerpání mimořádného opravného prostředku - žaloby pro zmatečnost z důvodu jeho ,,neefektivity", Ústavní soud však usnesením sp. zn. III. ÚS 1001/19 ze dne 3. 4. 2019 ústavní stížnost odmítl z důvodu její předčasnosti spočívající v nevyčerpání mimořádného opravného prostředku žaloby pro zmatečnost. Žaloba pro zmatečnost byla poté usnesením krajského soudu ze dne 14. 5. 2019 č. j. 13 Co 368/2018-1370 zamítnuta a toto rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 8. 2019 č. j. 7 Co 21/2019-1380.
3. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
4. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
5. V posuzované věci se stěžovatel opakovaně domáhá přezkumu napadených usnesení vydaných v opatrovnickém řízení, aniž by současně napadl následně vydané pravomocné rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), kterým bylo potvrzeno usnesení krajského soudu o zamítnutí žaloby pro zmatečnost.
6. Stěžovateli přitom bylo již v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 1001/19 sděleno, že žaloba pro zmatečnost zásadně představuje opravný prostředek k ochraně práva svobod, jehož nevyčerpání vede k nepřípustnosti ústavní stížnosti. Ústavní soud v citovaném usnesení výslovně uvedl, že tyto prostředky vyčerpány nebyly, resp. stěžovatel rozhodnutí o nich ústavní stížností nenapadl.
7. Trvá-li tedy stěžovatel na tom, aby Ústavní soud bez ohledu na zamítavé rozhodnutí krajského soudu (potvrzené usnesením vrchního soudu) o jeho žalobě pro zmatečnost, jejichž zrušení by mu údajně nepřineslo efektivní ochranu jeho práv a prodloužilo řízení, přistoupil bez dalšího ke zrušení usnesení krajského soudu ze dne 9. 11. 2018 č. j. 13 Co 368/2018-1235 a usnesení okresního soudu ze dne 31. 7. 2018 č. j. 14 P 214/2015-1153, nelze než i v nyní posuzované věci konstatovat, že ústavní stížnost není přípustná, neboť nesměřuje proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. To platí za situace, kdy stěžovatel napadl žalobou pro zmatečnost oba výroky usnesení krajského soudu ze dne 9. 11. 2018 č. j. 13 Co 368/2018-1235 (tedy výrok odmítavý i potvrzující), i pro II. výrok citovaného usnesení, proti kterému nebyla žaloba pro zmatečnost shledána přípustná.
8. Všeobecně přístupné závěry doktrinární i judikatorní (srovnej usnesení sp. zn. IV. ÚS 1517/12 ze dne 3. 9. 2012, dostupné na http://nalus.usoud.cz) totiž jednoznačně vycházejí z toho, že je vyloučeno, aby přezkumu ústavnosti podrobil Ústavní soud jen některá z rozhodnutí, jež byla v jím projednávaném případu orgány veřejné moci vydána. Již z hlediska souladnosti rozhodování v té či oné věci, jakož i z hlediska zachování principu právní jistoty není možné přivodit (např. v důsledku kasačního nálezu Ústavního soudu) situaci, v níž by rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost dál existovala, zatímco jimi přezkoumávaná usnesení by svoji právní existenci zrušením ztratila.
9. Ústavní soud k výše uvedenému, a to i s přihlédnutím k rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004 č. 57567/00, dodává, že obecně považuje vzhledem k povinnému zastoupení stěžovatele advokátem za dostatečný pro ochranu zájmů stěžovatele postup, jímž je stěžovateli výzvou adresovanou jeho zástupci dána možnost nápravy nepřípustnosti ústavní stížnosti modifikací jejího petitu ještě předtím, než návrh pro vadně formulované stížnostní žádání odmítne. V posuzované věci Ústavní soud nepovažoval takový postup za účelný, neboť jak již bylo konstatováno, jednak byl stěžovatel na povinnost vyčerpat všechny dostupné prostředky k ochraně práva v téže věci Ústavním soudem již v přechozím rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1001/19 upozorněn, jednak dal stěžovatel i po tomto "poučení" v ústavní stížnosti výslovně a jednoznačně najevo, že se zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů o žalobě pro zmatečnost nedomáhá.
10. Pro uvedené nezbylo, než ústavní stížnost jako návrh nepřípustný odmítnout dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 13. listopadu 2019
Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj