ECLI:CZ:US:2019:3.US.3511.17.1
sp. zn. III. ÚS 3511/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti JUDr. Pavla Knitla, zastoupeného Mgr. et Mgr. Michaelou Knitlovou, advokátkou, sídlem Údolní 222/5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2017 č. j. 20 Cdo 1586/2017-219, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. prosince 2016 č. j. 20 Co 103/2016-199, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 17. února 2016 sp. zn. 78 Nc 1961/2009, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Synthesia, a. s., sídlem Semtín 103, Pardubice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel navrhl zrušení výše označených rozhodnutí, jimiž měl být porušen čl. 90 Ústavy, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") shora uvedeným usnesením zamítl návrh stěžovatele (v procesním postavení povinného) na částečné zastavení exekuce a na úplné zastavení exekuce. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným usnesením usnesení městského soudu potvrdil s tím, že se stěžovatelův návrh na částečné zastavení exekuce nařízené usnesením městského soudu ze dne 9. 10. 2009 č. j. 78 Nc 1961/2009-19 ohledně movité věci - osobního automobilu CITROEN C3 (se státní poznávací značkou XXX), sepsaného soudním exekutorem dne 27. 11. 2015 do soupisu movitých věcí, zamítá. Krajský soud se ztotožnil se závěry městského soudu, když ve shodě s ním ve svém usnesení uvedl, že povaha stěžovatelova podnikání (výkon advokacie) není bezprostředně vázána na použití předmětného automobilu, když s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1766/2001 shledal jako podstatné, že prodej automobilu nemůže způsobit ukončení podnikatelské činnosti v dosavadním předmětu podnikání. Současně krajský soud ve svém usnesení uvedl, že duplicitní vymáhání směnkou zajištěné pohledávky je v daném případě vyloučeno, neboť námitka nedostatku aktivní legitimace vedlejší účastnice (oprávněné), založená na tvrzení, že vymáhané pohledávky byly převedeny na obchodní společnost Fatra, a. s. smlouvou o vkladu části podniku, nebyla již dříve shledána důvodnou, a proto nemůže být důvodná ani námitka, že tímto vkladem došlo k zániku vymáhaných pohledávek jejich kapitalizací; krajský soud přitom zdůraznil, že otázka, zda je vedlejší účastnice ve věci aktivně legitimována i přesto, že uzavřela s obchodní společností Fatra, a. s. smlouvu o vkladu části podniku, již byla v řízení pravomocně vyřešena.
3. Následné stěžovatelovo dovoláním odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí krajského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se obecné soudy v napadených rozhodnutích vůbec nevypořádaly s jeho tvrzením, že předmětný automobil není v jeho vlastnictví, neboť je v obchodním majetku podnikatelského subjektu a je evidován na jeho IČO. Obecné soudy se tak odmítly zabývat jím předestřenou podstatou věci, tedy zda je možno v exekuci vedené proti občanovi postihovat i jeho obchodní majetek. Městský soud navíc podle stěžovatele rozhodoval, aniž měl k dispozici celý spisový materiál, tedy rozhodoval bez úplné znalosti spisu, což je nepřípustné; v této souvislosti stěžovatel opakovaně poukazuje na to, že obecné soudy rozhodovaly bez znalosti předmětného exekučního titulu (když má za to, že exekuční titul nepřípustně rozšířily), přičemž soudům rovněž vytýká, že nenařídily jednání podle §269 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Nadto se stěžovatel domnívá, že obecné soudy zvolily formalistický výklad práva a svá rozhodnutí řádně neodůvodnily.
5. Zvláštní pozornost pak stěžovatel v ústavní stížnosti věnuje problematice aktivní legitimace vedlejší účastnice, přičemž vyjadřuje přesvědčení, že obecné soudy postupovaly zcela v rozporu s §36 exekučního řádu a §256 odst. 1 o. s. ř., když pro prokázání právního nástupnictví vedlejší účastnice nepožadovaly ani předložení směnky, ani listinu vydanou nebo ověřenou státním orgánem. Jelikož stěžovatel v této souvislosti navrhoval provést v řízení některé důkazy, které soudy bez odůvodnění neprovedly, domnívá se, že obecné soudy zatížily napadená rozhodnutí taktéž existencí tzv. opomenutých důkazů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ve lhůtě podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
8. Podstatu posuzované ústavní stížnosti lze shrnout do těchto dvou námitek: 1. obecné soudy se řádně nezabývaly aktivní legitimací vedlejší účastnice a 2. obecné soudy se nikterak nevypořádaly se stěžovatelovou námitkou, že není vlastníkem předmětného automobilu.
9. Aktivní věcnou legitimaci obecné soudy v napadených rozhodnutí vskutku věcně neposuzovaly, neboť se jí zabývaly již ve svých předchozích řízeních, na která v nynějších rozhodnutích odkázaly (srov. třetí odstavec na str. 3 a druhý odstavec na str. 4 usnesení krajského soudu a tam odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014 sp. zn. 30 Cdo 4444/2013).
10. Totožnou námitku vznesl stěžovatel již v ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 25. 6. 2015 sp. zn. III. ÚS 3204/14 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz); jelikož tehdejší ústavní stížnost obsahovala totožnou námitku a vycházela ze stejného exekučního řízení, jako nyní posuzovaná ústavní stížnost, nemůže Ústavní soud ztrácet ze zřetele, že závěr o aktivní věcné legitimaci vedlejší účastnice byl již v předchozím řízení shledán ústavně souladným. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti neuvádí žádné skutečnosti, jež by měl Ústavní soud v předchozím řízení opomenout. K obdobným závěrům ostatně dospěl Ústavní soud i v usnesení ze dne 23. 1. 2018 sp. zn. I. ÚS 3512/17, kterým odmítl další - ze stejného exekučního řízení vycházející - stěžovatelovu ústavní stížnost. Stěžovatelovu námitku, že se obecné soudy řádně nezabývaly aktivní věcnou legitimací vedlejší účastnice, je tak třeba považovat za zjevně neopodstatněnou.
11. Případnou pak není ani námitka odvíjející se od tvrzení, že stěžovatel není vlastníkem předmětného automobilu. Nemůže být totiž (bez nutnosti provádění dokazování) pochyb o tom, že je-li vlastníkem tohoto vozidla stěžovatel jako "podnikající subjekt", je jím současně sám stěžovatel jako (byť i nepodnikající) fyzická osoba, a vice versa; jinými slovy řečeno, z hlediska vlastnického práva není u podnikající fyzické osoby prostor pro rozlišování, zda jde o věc, která slouží k podnikání, či nikoliv, neboť vlastníkem je vždy tatáž fyzická osoba.
12. Relevantní je nicméně otázka, zda nejde o věc neexekvovatelnou; obecné soudy se proto správně zabývaly (toliko) tím, zda stěžovatelův automobil, jejž používá při svém podnikání, může být podle §322 odst. 3 o. s. ř. předmětem exekuce. Proti jimi přijatým závěrům přitom stěžovatel žádnou ústavněprávní oponenturu v ústavní stížnosti nepředkládá.
13. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že napadená soudní rozhodnutí by byla ústavně souladná i v případě, že by byl namístě úsudek, že předmětné vozidlo vskutku není ve vlastnictví stěžovatele (ale kupř. ve vlastnictví obchodní společnosti, jíž by byl stěžovatel jediným společníkem). V takovém případě by totiž bylo nutno podat vylučovací žalobu podle §267 o. s. ř., přičemž stěžovatel by nebyl k takovému podání aktivně věcně legitimován.
14. Ústavní soud uzavírá, že oproti opačnému tvrzení stěžovatele má za to, že napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna, přičemž v daném procesním kontextu současně není namístě důvod se domnívat, že by soudy opomněly některé stěžovatelovo relevantní tvrzení.
15. Ústavní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že napadená soudní rozhodnutí nevybočují z mezí ústavnosti, resp. že jejich závěry nejsou z ústavněprávních pozic nepřijatelné, pročež je zjevné, že stěžovatelem dovolávaná ustanovení ústavního pořádku nemohla být těmito rozhodnutími porušena; Ústavní soud tak dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu