ECLI:CZ:US:2019:3.US.3549.18.1
sp. zn. III. ÚS 3549/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní korporace SOLAR HK s. r. o., sídlem Černilov 120, zastoupené Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem, sídlem Mezibranská 579/7, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2018 č. j. 30 Cdo 5609/2016-98, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2016 č. j. 15 Co 109/2016-71 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. listopadu 2015 č. j. 25 C 18/2013-42, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelka dokončila v roce 2010 výstavbu solární elektrárny Kukleny s fotovoltaickým systémem o výkonu 2 MW, jejíž připojení bylo sjednáno smlouvou o smlouvě budoucí s obchodní společností ČEZ Distribuce a. s. z roku 2009 se lhůtou plnění do 1. 7. 2011. Podnikatelský záměr stěžovatelky vycházel z investiční pobídky zákonodárce, který garantoval projektům fotovoltaických elektráren (dále jen "FVE") státní podporu zákonem č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů). Novelou tohoto zákona, přijatou jako zákon č. 330/2010 Sb., však byla s účinností ode dne 1. 1. 2011 fakticky zcela ukončena podpora FVE o výkonu nad 30 kWp, a původně stanovená podpora zůstala zachována pouze pro FVE, které byly připojeny do konce roku 2010, resp. do 1. 3. 2011. FVE Kukleny s ohledem na sjednané smlouvy o smlouvě budoucí nemohla splnit nově uzákoněnou lhůtu pro připojení a přišla tak o státní podporu, na kterou byl projekt investičně nastaven. Ztráta podpory byla pro FVE Kukleny prakticky likvidační, neboť z finančního hlediska bylo lépe elektrárnu raději rozebrat a se ztrátou rozprodat, než provozovat bez původně uzákoněné státní podpory. Náhrady škody spočívající v marně vynaložených nákladech ve výši 69 801 586 Kč a ušlém zisku 249 955 130 Kč se stěžovatelka domáhala vůči České republice - Ministerstvu financí.
3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 13. 11. 2015 č. j. 25 C 18/2013-42 byla žaloba stěžovatelky zamítnuta s odůvodněním, že předmětnými legislativními změnami nedošlo k zásahu do práv stěžovatelky takovým způsobem, že by to mělo za následek vznik jí uplatněné škody. Dle obvodního soudu stěžovatelka náklady na výstavbu elektrárny nevynaložila marně, neboť její výrobna s ohledem na soudem podaný výklad přechodných ustanovení zákona č. 330/2010 Sb. nebyla z podpory touto novelizací vyloučena, když byla-li výrobna skutečně dokončena již před koncem roku 2010, nebylo na překážku získání podpory. Dle přechodného ustanovení (čl. II bod 2) zákona č. 330/2010 Sb. totiž bylo možno zdroj připojit dodatečně ve lhůtě 12 měsíců, tj. do 31. 12. 2011. Lhůty sjednané stěžovatelkou ve smlouvě s provozovatelem distribuční soustavy se z tohoto pohledu jeví stále jako zcela dostatečné, ušel-li pak stěžovatelce jakýkoli očekávatelný zisk, stalo se tak nikoli v důsledku legislativní změny, nýbrž v důsledku obchodního rozhodnutí stěžovatelky. Obvodní soud připustil, že je myslitelné, aby se stěžovatelka domáhala vůči státu náhrady marně vynaložených nákladů za situace, kdy by projekt nebylo možné dokončit z důvodů, které by přivodil svou (zákonodárnou) činností stát (zejm. kupř. v důsledku natolik krátké legisvakanční lhůty, která by neumožňovala dokončit projekty v takovém stádiu rozpracovanosti, že by již nebylo rozumné je likvidovat, resp. včas přerušit realizaci těch projektů, které takto vysokého stádia rozpracovanosti dosud nedosáhly), současně však zdůraznil, že státu náleží určitá diskrece (analogie smluvní volnosti soukromého kontrahenta) umožňující mu změnit stávající zákonnou úpravu, a to zejména v situacích, kdy jde o reakci na jevy dříve nepředpokládané či neočekávané (v daném případě šlo o reakci na tzv. solární boom, který byl spuštěn výrazným propadem cen fotovoltaických panelů od roku 2009).
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 17. 5. 2016 č. j. 15 Co 109/2016-71 rozsudek obvodního soudu potvrdil. V odůvodnění svého rozsudku se městský soud ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že pod nesprávný úřední postup, kterým je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, které nevede k vydání rozhodnutí, nelze podřadit proces vydání normativního právního aktu. Již jen tento závěr dle městského soudu plně postačuje k zamítnutí žaloby, zbylé závěry odvolacího soudu se z tohoto pohledu jeví jako nadbytečné, a městský soud ani nesdílí názor, že obecné soudy jsou oprávněny hodnotit, zda přijetím legislativních změn bylo zasaženo do práv jednotlivce takovým způsobem, který ve svých důsledcích odůvodňuje závěr o povinnosti státu nahradit škodu. Z ústavněprávních hledisek je dokonce nepřípustné, aby legislativní činnost zákonodárného sboru byla podrobována přezkumu obecných soudů, byť jen v rámci posuzování toho, zda jimi vznikla škoda či nemateriální újma. Tvrzení stěžovatelky, že jí bylo v důsledku legislativních změn znemožněno provozovat FVE, a proto ještě před jejím připojením do sítě musela dokončenou elektrárnu se ztrátou odprodat, není dle městského soudu opodstatněné, když vyplývá z mylného předpokladu, že stát prostřednictvím svých zákonodárců nemůže měnit svou dotační politiku v reakci na neočekávané a nepředpokládané jevy (zde změny v návratnosti investic do výstavby FVE).
5. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2018 č. j. 30 Cdo 5609/2016-98 jako nepřípustné odmítnuto podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád" nebo "o. s. ř."), neboť nebyly splněny podmínky jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka je přesvědčena, že soudy v napadených rozhodnutích posoudily chybně otázku přímého použití čl. 11 Listiny, v důsledku čehož porušily ústavně garantované právo stěžovatelky na ochranu vlastnictví, zejména v jeho aspektu povinné náhrady za nucené omezení vlastnického práva, a současně nevypořádáním merita žaloby odmítly stěžovatelce přístup ke spravedlnosti. Soudy dle stěžovatelky zejména její věc chybně posoudily podle jiných případů s obdobným předmětem, přičemž nezohlednily specifika žalobních návrhů stěžovatelky, když vyšly z chybné premisy, že žaloba napadá legislativní činnost jako nesprávný úřední postup, zatímco stěžovatelka se ve skutečnosti domáhala náhrady na základě přímé aplikace čl. 11 Listiny. Soudy tak na věc nesprávně použily §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), zatímco stěžovatelka opírala svoji žalobu o přímou aplikaci čl. 11 odst. 4 Listiny s pouze analogickým užitím procesních pravidel o náhradě za nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb. Stěžovatelka poukazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 156/05 ze dne 28. 7. 2009 (N 167/54 SbNU 139), z něhož vyplývá, že tam, kde dochází k neústavnímu zásahu do vlastnického práva vlivem legislativního procesu, lze se domáhat náhrady u obecných soudů přímou aplikací čl. 11 odst. 4 Listiny s analogickým užitím procesních pravidel pro náhradu za nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb. Stěžovatelka má za to, že obecné soudy měly meritorně posoudit, zda v jejím případě došlo způsobem přijetí zákona č. 330/2010 Sb. k neústavnímu zásahu do jejího vlastnického práva a zda jí přísluší požadovaná náhrada podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Žaloba stěžovatelky nenapadala obsah zákona č. 330/2010 Sb., nýbrž pouze způsob, jakým byla novela přijata, když excesivní způsob přijetí radikální změny legislativy zcela znehodnotil smlouvu o budoucím připojení a tím i celý podnikatelský projekt stěžovatelky. Stěžovatelka uvádí, že v době přijímání zákona č. 330/2010 Sb. již zdaleka nešlo o "neočekávané a nepředpokládané jevy" jako důvod náhlé změny dotační politiky. Důvody, které vedly k přijetí zákona č. 330/2010 Sb., byly zákonodárci známy již několik let a zákonodárce na ně již dříve reagoval novelami č. 137/2010 Sb. (odstranění limitu pro meziroční snížení podpory) a 402/2010 Sb. (zavedení odvodu za elektřinu ze slunečního záření), naproti tomu zákon č. 330/2010 Sb. byl přijat zcela nečekaně, změna se odehrála v řádu týdnů na konci roku 2010, ve zkráceném legislativním režimu, s minimální legisvakanční lhůtou, přitom však zásah do stávajícího systému podpory byl naprosto radikální, neboť pro největší projekty FVE byla podpora "ze dne na den" zcela zrušena (tedy nikoli pouze omezena, jako při zavedení odvodu za elektřinu ze slunečního záření). Stěžovatelka tak nezpochybňovala právo státu změnit systém podpory a pro určitou kategorii projektů podporu zcela zrušit, pouze napadala způsob, jakým stát změnu systému podpory provedl, přičemž si musel být vědom likvidačních důsledků svého postupu. Nejvyššímu soudu pak stěžovatelka vytýká způsob, jakým se vypořádal s jejími dovolacími námitkami (viz body 17. až 20. níže).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádného procesu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp., který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí. Ústavní soud ve věci stěžovatelky neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.
9. Ústavní soud především zohlednil, že stěžovatelka v ústavní stížnosti předestřené námitky uplatnila již v řízení před obecnými soudy, proto se zaměřil pouze na to, zda se jimi soudy zabývaly, a náležitě ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádaly.
10. Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatelky, že v řízení před soudy nenapadala obsah zákona č. 330/2010 Sb., kterým došlo ke zrušení podpory pro určitou kategorii FVE, nýbrž že se domáhala náhrady škody, která jí měla vzniknout způsobem přijetí tohoto zákona, konkrétně tím, že tento zákon byl přijat neočekávaně a stěžovatelka nestihla na zákonné změny v rámci svého podnikatelského záměru reagovat.
11. Námitky stěžovatelky tak směřují proti způsobu, jakým byl zákon č. 330/2010 Sb. projednán a schválen v legislativním procesu. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že odpovědnost Parlamentu za vydávání zákonů je politická, a nikoli právní. V demokratickém parlamentním systému nepřísluší moci soudní zasahovat do procesu přijímání zákonů. K uvedené otázce se vyjádřil Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 ze dne 28. 4. 2009 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.) následovně: "Ačkoliv Ústavní soud konstatoval již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 protiústavnost dlouhodobé nečinnosti zákonodárce spočívající v nepřijetí zákonné úpravy umožňující jednostranné zvýšení nájemného, nelze z daného rozhodnutí vyvozovat nárok na náhradu škody vůči státu. Z hlediska posouzení základního práva na náhradu škody vůči státu je nezbytné vycházet z čl. 36 odst. 3 Listiny. Toto ustanovení zaručuje právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Z tohoto hlediska ale nelze považovat Parlament za orgán veřejné správy, soud nebo jiný srovnatelný orgán státu. Nelze tak především učinit v případě, kdy Parlament vykonává svoji zákonodárnou pravomoc. Odpovědnost za výkon této pravomoci je v první řadě politická. Meze volnosti uvážení zákonodárce jsou sice stanoveny ústavním pořádkem, důsledkem jejich překročení je ale možnost zrušení zákona nebo vyslovení jeho protiústavnosti Ústavním soudem. Takovýto zásah Ústavního soudu sice může za určitých okolností mít vliv na práva jednotlivce, do nichž bylo v důsledku takovéhoto zákona nebo mezery v zákoně zasaženo (např. neaplikovatelnost zákona v určité věci), nezakládá však jednotlivci nárok na náhradu škody."
12. S ohledem na výše uvedené nelze než konstatovat, že za presumovaného dodržení zákonných procedurálních legislativních pravidel pro přijetí zákona, jejichž porušení stěžovatelka ani nenamítala, nelze z jejího obecného tvrzení o tom, že jí v důsledku neočekávaného a rychlého přijetí zákona č. 330/2010 Sb. byla způsobena škoda, dovodit opodstatněnost ústavní stížnosti.
13. Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v tom, že se soudy touto její námitkou nezabývaly. Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že z ústavněprávního hlediska je nepřípustné, aby legislativní činnost zákonodárného sboru byla podrobována přezkumu obecných soudů, a zdůraznil, že proces normotvorby úředním postupem ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb. není, neboť i když moc zákonodárná z režimu tohoto zákona není výslovně vyňata, v podmínkách zastupitelské demokracie je legislativní činnost specifickým postupem. Závěr obvodního soudu o absenci základního předpokladu odpovědnosti za škodu (tedy existence nesprávného úředního postupu) měl proto městský soud za správný.
14. Na výše uvedeném nic nemění tvrzení stěžovatelky, že se domáhá náhrady škody nikoli podle zákona č. 82/1998 Sb., nýbrž přímým použitím čl. 11 odst. 4 Listiny, podle kterého je nucené omezení vlastnického práva možné jen ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu. Zásah státu, jímž mělo dojít k omezení vlastnického práva stěžovatelky - tedy ke způsobení škody, stěžovatelka spatřovala a spatřuje v přijetí zákona č. 330/2010 Sb., který v případě elektřiny vyrobené využitím energie slunečního záření omezil podporu pouze na elektřinu vyrobenou ve výrobně elektřiny s instalovaným výkonem do 30 kWp, která je umístěna na střešní konstrukci nebo na obvodové zdi jedné budovy spojené se zemí pevným základem a evidované v katastru nemovitostí, v důsledku čehož se podnikatelský projekt stěžovatelky stal dle jejího názoru nerentabilní a stěžovatelce vznikla škoda na marně vynaložených nákladech ve výši 69 801 586 Kč a ušlém zisku 249 955 130 Kč.
15. Jak stěžovatelce vysvětlil již městský soud, změna dotační politiky neznemožnila výstavbu a provozování FVE, ale měla za následek, že zisky z prodeje elektrické energie již nebudou navýšeny o dotovanou výkupní cenu, a návratnost prvotní investice do výstavby FVE tak již nadále nebude zkracována navýšenými výkupními cenami elektrické energie. Městský soud poukázal na skutečnost, že obdobným způsobem (žalobou na náhradu škody a ušlý zisk) by mohli reagovat všichni prodejci či výrobci komodit např. při zvýšení spotřební daně na jejich produkty, které nepochybně může mít vliv na množství prodaných produktů, a tedy i na jejich zisky a návratnost investic. Nelze přitom upřít státu, aby prostřednictvím demokraticky zvolených zástupců měnil stávající zákonné úpravy a tím i daňové zatížení jeho občanů. Jinými slovy, soudy nepřisvědčily ani tvrzení stěžovatelky, že jí v důsledku legislativních změn bylo znemožněno provozovat FVE a její žalobní návrh vyhodnotily tak, že hlavním dlouhodobým podnikatelským záměrem stěžovatelky (na celou dobu životnosti FVE, tj. na dobu 20 let) nebyla výroba čisté energie, ale čerpání státní podpory prostřednictvím státem dotovaných výkupních cen. Obvodní soud k tomu uvedl, že právo na podporu jako takovou pak výrobci vzniká teprve uvedením výrobny do provozu za stanovených zákonných podmínek. Pokud se pak stát (zákonodárce) v průběhu výstavby konkrétní elektrárny rozhodl změnit dosavadní nastavení podmínek podpory, v důsledku čehož investor realizaci svého projektu přerušil (ukončil), nelze se ani zde dle názoru soudu ani s využitím institutu náhrady škody zásadně domáhat navození výsledku, jaký by byl nastal v případě dokončení investice a skutečného uvedení výrobny do provozu za podmínek (případně i změněné) podpory. Soud tedy má i z těchto důvodů stěžovatelkou uplatněný nárok na náhradu ušlého zisku za zcela vyloučený (nedůvodný). Také těmto závěrům nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout.
16. Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném usnesení dovolacího soudu. Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a ustálenou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud připomíná, že právní koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku je založena na principu zásadní přípustnosti dovolání proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, pokud jimi je skončeno odvolací řízení, nejde-li ovšem o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v §238a o. s. ř., vždy ovšem zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně v §237 téhož zákona. Nepostačí proto, jak se domnívá stěžovatelka, pouze tvrzení dovolatele o splnění podmínek zakládajících přípustnost dovolání (včetně např. i odkazů na judikaturu, od které se měl odvolací soud odchýlit), nýbrž je na Nejvyšším soudu, aby splnění podmínek stanovených v §237 o. s. ř. posoudil. Teprve poté, co shledá, že předmětná kritéria byla naplněna (tedy že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak), rozhodne o přípustném dovolání věcně. Naproti tomu je nutno připomenout závěry, ke kterým dospěl Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 1257/15 ze dne 1. 10. 2015, v němž uvedl, že "odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítající podané dovolání pro nepřípustnost tedy musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti, kdy z něj musí být dostatečně patrno, na základě jakých důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru o nepřípustnosti projednávaného dovolání. V opačném případě, tj. typicky, kdy Nejvyšší soud například pouze ocituje ustanovení občanského soudního řádu či obecnou judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k přípustnosti dovolání, aniž by náležitě reagoval na právní argumentaci předestřenou dovolatelem, se jedná o odůvodnění nedostatečné a ve své podstatě nepřezkoumatelné."
17. To se však v nyní posuzovaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné, když Nejvyšší soud v souladu se svojí judikaturou vyložil, jaké úvahy jej vedly k závěru ani jedné z okolností, pro kterou by mělo být dovolání shledáno přípustným. Stěžovatelka ve svém dovolání předestřela pět otázek, Nejvyšší soud se každou z nich jednotlivě zabýval a dospěl k závěru, že ani jedna z nich nezakládá přípustnost dovolání.
18. K první dovolací námitce Nejvyšší soud uvedl, že zakládá-li stěžovatelka svůj nárok na náhradu škody a ušlého zisku na základě tvrzeného porušení práv plynoucích z čl. 11 Listiny, plyne z článku 36 odst. 3 a 4 Listiny, že každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, přičemž podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Tímto zákonem je zákon č. 82/1998 Sb., odvolací soud tak nemohl postupovat jinak, než postupoval, když posoudil žalovaný nárok v intencích tohoto zákona, přičemž jeho postup je taktéž souladný s (konkrétně citovanou) judikaturou Nejvyššího soudu. K další dovolací námitce, že stěžovatelka nerozporovala obsah zákona č. 330/2010 Sb., nýbrž způsob jeho přijetí, Nejvyšší soud poukázal na správný závěr městského soudu, že legislativní činnost zákonodárce nemůže založit odpovědnost státu za škodu. Namítala-li stěžovatelka, že uvedený názor se opírá o rozhodnutí Nejvyššího soudu, které bylo zrušeno Ústavním soudem, dovolací soud upozornil na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 30 Cdo 3598/2014, podle kterého ačkoli bylo prvně citované rozhodnutí Ústavním soudem zrušeno, bylo to z jiného důvodu (tedy nikoli pro neprávnost zkoumaného právního názoru), uvedený závěr tedy i nadále obstojí a je judikaturou stále respektován. Důvodem zrušení rozhodnutí nebyl právní názor Ústavního soudu spočívající v tom, že lze dlouhodobou legislativní nečinnost státu podřadit pod nesprávný úřední postup ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., ale skutečnost, že obecné soudy neposoudily nárok stěžovatelů (na náhradu škody vůči státu, jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy) z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny.
19. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou stěžovatelky, že na její věc neměly být použity závěry vycházející z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012 (N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.). Nejvyšší soud uvedl, že tyto závěry městský soud v napadeném rozsudku rozvedl nad rámec věci, když se vyjadřoval k navazujícím právním názorům obvodního soudu, který však již v úvodu svého odůvodnění konstatoval, že v dané věci není dán základní předpoklad odpovědnosti státu za škodu.
20. Zcela správně pak Nejvyšší soud vypořádal námitku nepředvídatelnosti rozsudku městského soudu, který měl dle stěžovatelky věc posoudit právně odlišným způsobem, než obvodní soud. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že právním posouzením věci z hlediska, zda jsou splněny předpoklady odpovědnosti státu (závěr, že legislativní činnost nelze podřadit pod nesprávný úřední postup dle §13 zákona č. 82/1998 Sb.) se zabýval rovněž městský soud, závěry městského soudu proto pro stěžovatelku nemohly být z tohoto pohledu překvapivé. Jakkoli odůvodnění rozsudku obvodního soudu a městského soudu obsahují zčásti odlišnou argumentaci, nevyvstaly v řízení před městským soudem žádné novoty, ke kterým by neměla stěžovatelka příležitost se vyjádřit, což je z pohledu klasifikace rozhodnutí jako překvapivého rozhodné.
21. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci není důvodu, aby uvedené závěry obecných soudů z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když je považuje za řádně odůvodněné a přesvědčivé. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí poukázaly na příslušné právní předpisy, tyto aplikovaly na konkrétní případ stěžovatelky a řádně odůvodnily svůj závěr, že zákonodárná činnost nemůže zásadně představovat nesprávný úřední postup podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., a že ve věci stěžovatelky postup zákonodárce spočívající v přijetí zákona č. 330/2010 Sb., v jehož důsledku došlo ke zrušení státní podpory FVE stěžovatelky a snížení jejích zisků (v případě, že by podnikatelský projekt neukončila), představuje v demokratickém právním státě přípustnou změnu právní úpravy, jejíž protiústavnost (a tedy i legislativní proces související s jejím přijetím) může posuzovat pouze Ústavní soud.
22. Stěžovatelka v souvislosti s podáním své ústavní stížnosti protiústavnost zákona č. 330/2010 Sb. netvrdila, ani se nedomáhala jeho zrušení, naopak uváděla, že obsah zákona nenapadala. Ke konkrétním důvodům, které měly spočívat v rychlosti přijaté právní úpravy, kdy návrh zákona byl předložen Poslanecké sněmovně dne 17. 9. 2010, publikován ve Sbírce zákonů 30. 11. 2010 a v účinnost vstoupil dne 1. 1. 2011, lze jen uvést, že i v souvislosti s roční lhůtou pro připojení do přenosové nebo distribuční soustavy pro zdroje již uvedené do provozu, půjde vždy o hledisko subjektivní, které jen obtížně může zasáhnout do závěrů, ke kterým dospěl Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, v němž vyslovil, že očekávání investorů ohledně návratnosti svých investic lze z hlediska principu právní jistoty a ochrany důvěry v právo postavit naroveň situaci pouhého spoléhání se na to, že státní podpora využití obnovitelných zdrojů energie nebude do budoucna změněna. Takovéto důvěře ale z ústavního hlediska podle nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ochranu přiznat nelze. Proto Ústavní soud hodnotí jako ústavně souladné i rozhodnutí Nejvyššího soudu, který aproboval postup soudu odvolacího při posouzení námitky stěžovatelky, že náhrada újmy jí vzniklé měla být odvozena na základě přímého použití čl. 11 odst. 4 Listiny a nikoliv podle zákona č. 82/1998 Sb. (viz bod 18. shora).
23. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu