ECLI:CZ:US:2019:3.US.3552.17.1
sp. zn. III. ÚS 3552/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Ing. Josefa Pechy, zastoupeného Mgr. Romanem Hanzelkou, advokátem, sídlem Štefánikova 58/31, Kopřivnice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2017 č. j. 21 Cdo 3635/2016-263, in eventum proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2016 č. j. 16 Co 76/2014-242, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Technických služeb města Nového Jičína, příspěvkové organizace, sídlem Suvorovova 909/114, Nový Jičín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel navrhl zrušení výše označeného rozsudku Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména "právo na spravedlivý proces a právo na legitimní očekávání výsledku soudního sporu, aniž by pro to byly splněny zákonné předpoklady"; podle názoru stěžovatele totiž Nejvyšší soud postupoval v dané věci v rozporu s §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Současně stěžovatel v petitu ústavní stížnosti uvedl, že "dospěl-li by Ústavní soud k názoru, že není důvod přezkoumávat či měnit judikaturu Nejvyššího soudu ČR postupem podle §20 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, a že ustálená dřívější judikatura má být zachována", navrhuje rovněž zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud").
2. Z příloh k ústavní stížnosti se podává, že dopisem ze dne 20. 11. 2012, označeným jako "Rozvázání pracovního poměru výpovědí dle §52, písm. g) ZP" vedlejší účastnice sdělila stěžovateli, že s ním rozvazuje pracovní poměr "pro soustavné méně závažné porušování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, na něž byl upozorněn vytýkacím řízením". Jelikož stěžovatel považoval výpověď vedlejší účastnice za nezákonnou, domáhal se žalobou určení, že "rozvázání pracovního poměru mezi žalobcem a žalovanou ke dni 31. 01. 2013 je neplatné". Žalobu odůvodnil zejména tím, že veškeré vedlejší účastnicí v odůvodnění výpovědi zmíněné důvody nesouvisely s porušením jeho pracovních povinností, nýbrž byly důsledkem účelového jednání tehdejšího ředitele vedlejší účastnice, "a to za použití šikany, které se dle jeho názoru opakovaně vůči žalobci dopouštěl zejména tím, že mu vědomě zadával úkoly, u kterých byla již v okamžiku zadání zřejmá nemožnost splnění v účelově stanoveném termínu". Současně stěžovatel v žalobě vyjádřil přesvědčení, že vedlejší účastnice porušila zákoník práce také tím, že mu dne 20. 11. 2012 nechala doručit listinu, ve které byl upozorněn na údajné porušení pracovní povinnosti [a na možnost výpovědi podle §52 písm. g) zákoníku práce], následně předaná výpověď však v odůvodnění odkazuje na veškerá předešlá vytýkací řízení. Podle stěžovatele tak nešlo o nové porušení povinností, které by v souvislosti s předešlým upozorněním zakládalo zaměstnavateli právo ukončit pracovní poměr výpovědí podle §52 písm. g) zákoníku práce.
3. Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 22. 1. 2014 č. j. 6 C 125/2013-146 stěžovatelově žalobě vyhověl, když tzv. "Vytýkací řízení č. I. a č. II." vyhodnotil "pouze jako jedno upozornění na neplnění úkolů žalobce", jelikož v jednom z dopisů vedlejší účastnice sice upozornila stěžovatele na možnost výpovědi, "avšak v tomto případě bylo upozornění na možnost výpovědi nepřiléhavé", neboť sama vedlejší účastnice vytýkané jednání považovala za "závažné" porušení povinností, nikoli za "soustavné méně závažné" porušení povinností. Na možnost výpovědi z pracovního poměru tak byl stěžovatel podle mínění okresního soudu upozorněn až při následném porušení pracovních povinností dne 20. 11. 2012 (tzv. "Vytýkací řízení III."). Vedlejší účastnice proto měla vyčkat na případné další porušení pracovních povinností stěžovatelem, a teprve v souvislosti s tím mohla přistoupit k ukončení pracovního poměru podle §52 písm. g) zákoníku práce; vedlejší účastnice tak podle okresního soudu rozvázala se stěžovatelem pracovní poměr předčasně.
4. K odvolání vedlejší účastnice krajský soud rozsudkem ze dne 4. 6. 2014 č. j. 16 Co 76/2014-183 rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl. Předchozí porušení povinností stěžovatelem (porušení povinnosti zapsat svůj odchod do Knihy návštěv a pochůzek pracovníků během pracovní doby ve dnech 18. 10. a 19. 10. 2012) totiž krajský soud posoudil jako závažné porušení povinnosti a dalšími skutky popsanými ve výpovědi z pracovního poměru se již pro nadbytečnost nezabýval a nehodnotil, zda případně tyto další skutky představují porušování pracovních povinností vyplývajících z právních předpisů méně závažným způsobem. Při hodnocení intenzity porušení pracovní povinnosti stěžovatele přitom krajský soud přihlédl především k tomu, že se stěžovatel popsaného porušení svých povinností dopustil úmyslně a přihlédl i k osobě stěžovatele, povaze vykonávané práce, jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, a rovněž k situaci, v níž došlo k porušení pracovních úkolů. Jednání stěžovatele tak podle krajského soudu mělo povahu závažného porušení povinností, nikoli porušení povinností zvlášť hrubým způsobem, výpověď z pracovního poměru danou stěžovateli přípisem vedlejší účastnice ze dne 20. 11. 2012 proto krajský soud posoudil jako platný právní úkon.
5. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 11. 2015 č. j. 21 Cdo 4596/2014-226 rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, jelikož dospěl k závěru, že vedlejší účastnice v dané věci projevila vůli rozvázat se stěžovatelem pracovní poměr "pro soustavné méně závažné porušování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci" a tedy se rozhodla využít svého práva rozvázat s ním pracovní poměr konkrétním způsobem (z konkrétního důvodu). Jakkoli proto není soud podle Nejvyššího soudu vázán tím, jak vedlejší účastnice sama kvalifikovala stupeň intenzity porušení povinností, jež ve výpovědi z pracovního poměru označila, nemůže učinit závěr (a nahradit tím rozhodnutí zaměstnavatele), že touto konkrétní výpovědí z pracovního poměru chtěla vedlejší účastnice dát stěžovateli výpověď pro závažné porušení povinnosti (tedy z důvodu "přísnějšího") a přezkoumávat tuto (imaginární) výpověď z pracovního poměru, namísto přezkoumávání výpovědi učiněné dopisem ze dne 20. 11. 2012 (tedy splnění podmínek pro výpověď z pracovního poměru pro soustavné méně závažné porušování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci).
6. Po vrácení věci krajský soud rubrikovaným rozsudkem rozsudek okresního soudu změnil tak, že stěžovatelovu žalobu (opět) zamítl; krajský soud měl totiž za prokázáno, že se stěžovatel nesplněním úkolu kontaktovat Krajskou hygienickou stanici v Novém Jičíně z důvodu měření hygienických norem v areálu T8M a firmu Nano GT, a to do 1. 10. 2012, neprovedením mimořádné inventury odpadních nádob, a to do 30. 10. 2012, nevypracováním vnitropodnikové směrnice o provozu motorových vozidel, a to do 30. 10. 2012, a neprovedením zápisu o opuštění pracoviště dne 19. 10. 2012 do Knihy návštěv a pochůzek pracovníků během pracovní doby, dopustil porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se ke stěžovatelem vykonávané práci. Prvá tři porušení povinností přitom shledal krajský soud za méně závažná, neprovedení zápisu o opuštění pracoviště do Knihy návštěv a pochůzek pracovníků během pracovní doby pak posoudil jako závažné porušení povinností vztahujících se ke stěžovatelem vykonávané práci. Jelikož tedy stěžovatel v časové souvislosti porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci nejméně čtyřikrát a jelikož vedlejší účastnice v dopise stěžovateli ze dne 23. 10. 2012 nazvaném "Vytýkací řízení II." (v němž mu vytkla, že neprovedl zápis o opuštění pracoviště do Knihy návštěv a pochůzek pracovníků během pracovní doby) stěžovatele upozornila na možnost ukončení pracovního poměru podle §52 písm. g) zákoníku práce, považoval krajský soud za splněné veškeré zákonné podmínky pro podání výpovědi z pracovního poměru podle §52 písm. g) zákoníku práce, tedy pro soustavné méně závažné porušování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci.
7. Stěžovatelovo dovolání zamítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem; dovolací soud sice shledal dovolání stěžovatele přípustným, neboť jím napadené rozhodnutí krajského soudu závisí "na vyřešení otázky podmínek výpovědi z pracovního poměru pro soustavné méně závažné porušování pracovních povinností, jež dosud nebyla dovolacím soudem ve všech souvislostech vyřešena", nikoli však opodstatněným. Nejvyšší soud totiž dospěl k závěru, že dovoláním napadený rozsudek krajského soudu je věcně správný.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti Nejvyššímu soudu vytýká, že se v napadeném rozhodnutí zabýval pouze tou částí dovolání, ve které vymezil právní otázku, kterou se Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti dosud nezabýval, zcela však opomněl zabývat se rovněž druhou částí, ve které tvrdil, že je rozhodnutí krajského soudu v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu tak bylo pro stěžovatele rozhodnutím překvapivým, zvláště když se dovolací soud zjevně odchýlil od své ustálené rozhodovací praxe, aniž by ovšem tento svůj postup jakkoli odůvodnil. Podle stěžovatele totiž bylo v řízení prokázáno (byť má za to, že se méně závažných porušení svých povinností nedopustil), že se ve dvou případech dopustil méně závažného a v mezidobí jednoho závažnějšího porušení svých povinností, pročež je zjevné, že se dovolací soud v napadeném rozsudku odklonil od své předchozí judikatury, podle které jde o soustavné méně závažné porušování pracovní povinnosti tehdy, dopustil-li se zaměstnanec nejméně tří porušení, která nedosahují intenzity závažného porušení pracovní povinnosti (stěžovatel přitom v ústavní stížnosti cituje z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1992 sp. zn. 6 Cdo 1/92, ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. 21 Cdo 441/2008, ze dne 12. 4. 2001 sp. zn. 21 Cdo 3019/2000 a ze dne 6. 3. 2013 sp. zn. 21 Cdo 687/2012).
9. Dospěl-li proto Nejvyšší soud v napadeném rozsudku k závěru, že "i závažnější (vyšší intenzity) porušení pracovních povinností může zaměstnavatel (z různých důvodů) posoudit jako méně závažné" a že stejně tak "nelze zaměstnavatele nutit, aby nemohl využít méně přísného způsobu rozvázání pracovního poměru jen proto, že se zaměstnanec podle jeho názoru (i podle názoru soudu) dopustil závažnějšího (vyšší intenzity) porušení pracovních povinností", odchýlil se - v rozporu s §20 zákona o soudech a soudcích - od své dřívější judikatury, neboť správně měl podle názoru stěžovatele věc předložit k rozhodnutí velkému senátu. Stěžovatel přitom poukazuje na ústavněprávní aspekty změny judikatury a cituje z nálezů Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2007 sp. zn. III. ÚS 117/07 (N 104/45 SbNU 429), ze dne 12. 5. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2170/08 (N 117/53 SbNU 473) a ze dne 31. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 635/09 (N 176/58 SbNU 539).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ve lhůtě podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně souladný průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
12. Stěžovatel předkládá v ústavní stížnosti v zásadě jedinou, nicméně - jakkoli ji tímto způsobem sám právně nekvalifikuje - ústavněprávně potenciálně relevantní námitku, že Nejvyšší soud napadeným rozsudkem porušil jeho základní právo na zákonného soudce (viz čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), když ustanovením §20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích předvídaným způsobem věc nepostoupil velkému senátu; tato stěžovatelova námitka však z níže uvedených důvodů není opodstatněná.
13. Předně je třeba zdůraznit (ačkoliv tento procesní aspekt stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak nezmiňuje), že se krajský soud v - eventuálně napadeném - rozsudku korektně řídil předchozím závazným právním názorem Nejvyššího soudu, když se zabýval otázkou, zda inkriminovaná výpověď vedlejší účastnice splňuje podmínky pro soustavné méně závažné porušování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci (srov. str. 4 - 9 rozsudku krajského soudu), přičemž dospěl k závěru, že stěžovatel "v časové souvislosti" porušil své povinnosti "nejméně čtyřikrát".
14. Nejvyšší soud potom v napadeném rozsudku dospěl ke - stěžovatelem v ústavní stížnosti relevantně nezpochybňovanému - závěru, že z §52 písm. g) zákoníku práce nevyplývá podmínka, podle které by upozornění na možnost výpovědi z pracovního poměru bylo vázáno toliko na vytýkání "méně závažného" porušení pracovních povinností, neboť skutečnost, že "se v judikatuře (i literatuře) v souvislosti s upozorněním na možnost výpovědi z pracovního poměru argumentovalo tím, že se tak má stát nejpozději ´při méně závažném porušení povinnosti z pracovního poměru´, vyjadřovala toliko minimální míru intenzity porušení pracovních povinností", a jelikož "zákon takovou podmínku nestanoví (hovoří jen o ´souvislosti s porušením povinnosti´ aniž stanoví též míru intenzity takového porušení), nelze ji ani dodatečně do zákonného ustanovení vkládat".
15. Na citované pasáži přitom Ústavní soud neshledává žádné ústavněprávní nedostatky, neboť k uvedenému výkladu Nejvyšší soud zjevně dospěl na základě obecně akceptovatelného výkladového pravidla a minore ad maius. Nelze přitom ztrácet ze zřetele, že se stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě dovolává toliko "jazykového výkladu" jím citovaných judikátů Nejvyššího soudu, a že naopak zcela přehlíží jejich smysl, konkretizující v rovině rozhodovací soudní praxe výklad neurčitého právního pojmu "soustavné", uvedeného v §52 písm. g) zákoníku práce. Pro úplnost je možno dodat, že ani stěžovatel necituje žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, ze kterého by vyplýval závěr, že "soustavné méně závažné porušování povinnosti" je vyloučeno v případě, že jedno z minimálně tří porušení povinností lze kvalifikovat jako závažné porušení povinnosti.
16. Dle názoru Ústavního soudu proto Nejvyšší soud postupoval v posuzované věci korektně, neboť zde nebyl důvod pro postup uvedený v §20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích (zvláště když Nejvyšší soud shledal stěžovatelovo dovolání přípustným právě z důvodu, že jím předložená právní otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena). Z povahy věci tak nejsou přiléhavé ani stěžovatelovy odkazy na shora citované nálezy.
17. V návaznosti na závěr uvedený v předchozím odstavci Ústavní soud dodává (namítá-li stěžovatel, že se Nejvyšší soud částí dovolání nezabýval), že z hlediska elementární logiky se navzájem vylučují důvody přípustnosti dovolání uvedené v §237 občanského soudního řádu; shledal-li tedy Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání přípustným pro řešení dosud nevyřešené právní otázky (čemuž stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak neoponuje), mohl se jen stěží zabývat řešením - stejné - právní otázky v rozsahu tvrzení, že se při jejím řešení krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
18. Ústavní soud dospěl k jednoznačnému závěru, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nevybočuje z mezí ústavnosti, což se - v kontextu stěžovatelem formulovaného petitu - nevyhnutelně odráží taktéž do závěru, že ústavněprávními nedostatky netrpí ani rozsudek krajského soudu. Ústavní soud proto dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu