ECLI:CZ:US:2019:3.US.360.19.1
sp. zn. III. ÚS 360/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Alice Stellmaierové (dříve Šestákové), zastoupené Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem, sídlem Pavelčákova 441/14, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2018, č. j. 29 Cdo 398/2017-183 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. října 2016 č. j. 5 Cmo 275/2016-166, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní korporace SUNKINS a. s., sídlem Americká 579/17, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená usnesení tvrdíc, že jimi byla porušena její základní práva zaručená ústavním pořádkem, neboť napadenými usneseními byl porušen čl. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z napadených rozhodnutí a z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 24 Cm 59/2014 se podává, že vedlejší účastnice podala u tohoto soudu návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, kterým se domáhá zaplacení částky 751 989 Kč s příslušenstvím. Městský soud návrhu vyhověl a dne 27. 5. 2014 vydal směnečný platební rozkaz č. j. 24 Cm 59/2014-12. Proti tomuto směnečnému platebnímu rozkazu stěžovatelka podala námitky, po jejich projednání vydal městský soud dne 21. 10. 2015 rozsudek č. j. 24 Cm 59/2014-99, jímž rozhodl, že směnečný platební rozkaz se ponechává v platnosti v plném rozsahu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). Rozsudek městského soudu stěžovatelka napadla odvoláním, načež byla usnesením městského soudu ze dne 14. 12. 2015 č. j. 24 Cm 59/2014-110 vyzvána k úhradě soudního poplatku ve výši 37 725 Kč; v návaznosti na tuto výzvu stěžovatelka požádala o osvobození od soudních poplatků. Městský soud usnesením ze dne 25. 4. 2016 č. j. 24 Cm 59/2014-154 rozhodl, že stěžovatelce se osvobození od soudních poplatků nepřiznává, což odůvodnil zjištěním, že neprokázala splnění podmínek pro osvobození a své majetkové poměry vylíčila pouze neúplně.
3. Proti usnesení městského soudu stěžovatelka podala odvolání, které neshledal Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") důvodným, a proto usnesením ze dne 10. 10. 2016 č. j. 5 Cmo 275/2016-166 usnesení městského soudu potvrdil.
4. Stěžovatelka napadla usnesení vrchního soudu dovoláním, v němž tvrdila, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud (i soud prvního stupně) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Poté zrekapitulovala důvody zamítnutí její žádosti a vyjádřila nesouhlas s procesním postupem soudů obou stupňů, který konkretizovala do závěru, že "pokud soudy zamítly žádost žalované na základě shora uvedeného nesprávného procesního postupu, kdy k zamítnutí došlo v důsledku tvrzeného nedostatku tvrzení žalovaného a zejména neunesení jejího důkazního břemene, aniž by ale soudy splnily svou zákonnou poučovací povinnost ve vztahu k žalované, pak se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; s ohledem na to tedy považuje žalovaná právní posouzení věci odvolacím soudem za nesprávné". Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 10. 2018 č. j. 29 Cdo 398/2017-183 odmítl po zjištění, že dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Porušení práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces stěžovatelka spatřuje v tom, že jí soudy neumožnily procesně uplatnit skutečnosti rozhodné pro rozhodnutí o její žádosti, rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, když obsahuje důvody, které nebyly předmětem předchozího řízení, dovolací soud se nevypořádal s jejími dovolacími argumenty a soudy porušily vůči ní svoji poučovací povinnost. Do další části (označené jako IV.) pak zařadila argumentaci použitou již v dovolání (část III.). Rozhodnutí Nejvyššího soudu je podle ní zcela neurčité a nepřezkoumatelné, neboť neobsahuje prakticky žádnou argumentační reakci na její dovolací důvody.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba rozdělit do dvou částí, nejprve posouzení její přípustnosti proti usnesení Nejvyššího soudu (body 8. až 10.), posléze posouzení přípustnosti proti usnesení vrchního soudu (body 11. až 12.).
8. Stěžovatelka v průběhu řízení před obecnými soudy svým dovoláním napadla usnesení vrchního soudu s obsahem podstatným způsobem parafrázovaným výše (bod 4. i. p.). Ústavní soud po zjištění obsahu dovolání (zařazeného ve vyžádaném spise městského soudu na č. l. 176 a 177, shodný text na č. l. 180 a 181) se shoduje se závěrem Nejvyššího soudu, že stěžovatelčino dovolání neobsahuje vymezení předpokladů přípustnosti dovolání [pozn. tyto předpoklady jsou vymezeny především v §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], tudíž pro tuto vadu nemohl Nejvyšší soud v dovolacím řízení pokračovat.
9. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelčina ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelčina dovolání lze sice dovodit snahu, aby byla kladně vyřízena její žádost o osvobození od soudního poplatku za podané odvolání, ale současně z něj plyne nepochopení příslušné právní úpravy, zejména ohledně nezbytnosti naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle §237 o. s. ř.) a vymezení způsobilého dovolacího důvodu (podle §241a odst. 1 o. s. ř.), jakož i otázky zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud připouští, že současná konstrukce právní úpravy dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14).
10. Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelčina dovolání (v lednu 2017) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelce, resp. jejímu právnímu zástupci, poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.)]. Tento závěr koresponduje přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
11. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení vrchního soudu.
12. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatelky důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležité vymezení jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti usnesení vrchního soudu - považovat za přípustnou.
13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu