ECLI:CZ:US:2019:3.US.3604.18.1
sp. zn. III. ÚS 3604/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. D., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Tomanem, LL. M., advokátem, sídlem Baťkovo náměstí 552/2, Hradec Králové, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2018 č. j. 68 Co 292/2018-73, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. října 2018 č. j. 10 C 37/2017-76 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. července 2018 č. j. 10 C 37/2017-54, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel současně požádal o odklad vykonatelnosti napadených usnesení.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 3. 4. 2018 č. j. 10 C 37/2017-40 byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se po vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 120 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním. Tento rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, s jehož podáním současně požádal o osvobození od soudních poplatků, když tvrdil, že je evidován jako uchazeč o zaměstnání u Úřadu práce České republiky (dále jen "úřad práce") a nevlastní žádný majetek. Dále uvedl, že je vdovec, žije sám, nemá žádné příjmy, čtyřem osobám dluží částky ve výši 5 500 Kč a léčí se s několika zdravotními problémy.
3. Usnesením obvodního soudu ze dne 26. 7. 2018 č. j. 10 C 37/2017-54 nebylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků. Obvodní soud v odůvodnění uvedl, že osvobození od soudních poplatků je výjimečným postupem, kdy je navíc povinností žadatele věrohodně prokázat nepříznivé majetkové nebo sociální poměry, přičemž tuto povinnost nelze přenášet na soud. K tomu doplnil, že není zřejmé, z čeho stěžovatel žije, když nemá žádný příjem, nepobírá žádné dávky, nevlastní žádný majetek ani nemá žádné úspory. Stěžovatel rovněž, kromě placení nájemného, neuvedl, jaké má další výdaje, a to zejména na stravu a léky. Obvodní soud stěžovateli dále vytkl, že neuvedl, proč nemá žádné úspory a proč s ohledem na produktivní věk a nízkou nezaměstnanost není nikde zaměstnán, resp. že nedoložil vedení v evidenci uchazečů u úřadu práce. Jeho tvrzení proto považoval za neúplná a nedostatečná a neměl za prokázané, že by situace stěžovatele byla natolik tíživá, že by odůvodňovala osvobození od soudních poplatků.
4. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. V něm uvedl, že obvodní soud hodnotil podklady formalisticky a jednostranně v jeho neprospěch. Vyjádřil přesvědčení, že jeho požadavek na osvobození od soudních poplatků je oprávněný a řádně doložený. K tomu doplnil informace související se vznikem dluhů vůči čtyřem osobám a dluhu na nájemném. Obvodní soud se podle jeho tvrzení rovněž nevypořádal s tvrzeními o nepříznivém zdravotním stavu a zcela pominul tuto skutečnost jako významnou pro možnost hledání vhodného zaměstnání. Závěry obvodního soudu označil za neurčité, spekulativní a zavádějící.
5. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 26. 9. 2018 č. j. 68 Co 292/2018-73 bylo usnesení obvodního soudu potvrzeno. Městský soud v odůvodnění odkázal na ustálenou judikaturu vztahující se k osvobození od soudních poplatků, když zejména upozornil na povinnost žadatele sdělit veškeré významné informace. V nyní posuzované věci je podle městského soudu zřejmé, že nepracuje, nicméně z jeho vyjádření ani z potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech již nevyplývá, od kdy a z jakého důvodu, přičemž nebyla doložena ani skutečnost, že je veden jako uchazeč o zaměstnání u úřadu práce. Poukazoval-li stěžovatel na svůj zdravotní stav, nevyplývá podle městského soudu z předložené lékařské zprávy neschopnost práce. Tvrzení o tom, z jakých prostředků hradí náklady na bydlení, stravu, léky a další potřeby označil za nevěrohodná, přičemž nebyla nijak prokázána ani v odvolacím řízení.
6. Usnesením obvodního soudu ze dne 29. 10. 2018 č. j. 10 C 37/2017-76 byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že tvrzení o nemajetnosti a tíživém stavu doložil zprávou úřadu práce a lékařskými zprávami, přičemž v řízení nebyl obvodním soudem poučen o povinnosti dostatečně přesvědčivým způsobem prokázat svá tvrzení. Jeho rozhodnutí proto označuje za překvapivé a nepředvídatelné. V této souvislosti doplňuje, že v jiném řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") bylo jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků vyhověno. Domnívá se proto, že rozdílná rozhodovací praxe je nežádoucím stavem, kdy je navíc ohrožena důvěra občanů v právo a v právní řád. Rozdílný způsob výkladu právních norem může podle stěžovatele porušovat princip rovnosti před zákonem.
8. Další část ústavní stížnosti se soustřeďuje na znění §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), z nějž má podle stěžovatele vyplývat povinnost objektivně hodnotit schopnost zaplatit soudní poplatek a nikoliv důvody, pro které žadatel není schopen tuto povinnost plnit. Výklad provedený obecnými soudy stěžovatel označuje za svévolný.
9. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že osvobození od soudních poplatků žádal v řízení o žalobě na náhradu nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci, kdy se domáhal odčinění křivdy způsobené nespravedlivým trestním stíháním. V tomto případě by postup obecných soudů měl být podle stěžovatele citlivější.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými usneseními dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
13. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry obvodního soudu a městského soudu o nesplnění předpokladů osvobození od soudních poplatků. Podle §138 odst. 1 o. s. ř. platí, že na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Ústavní soud uvádí, že mu nepřísluší přezkoumávat majetkové poměry účastníků a naplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků, neboť by šlo o nepřípustnou ingerenci do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. V nyní posuzované věci se zabýval pouze ústavností postupu a rozhodování o stěžovatelově žádosti o osvobození od soudních poplatků. Obvodní soud i městský soud svá rozhodnutí o zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků založily na neúplnosti, resp. nepřesvědčivosti stěžovatelova tvrzení o neschopnosti splnit poplatkovou povinnost a předloženého prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Tento postup je plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, kdy Nejvyšší soud dlouhodobě prezentuje závěr, že břemeno tvrzení, jakož i důkazní břemeno ohledně skutečností, které jsou rozhodné pro posouzení toho, zda poměry žadatele odůvodňují osvobození od soudních poplatků, zatěžují účastníka, který o osvobození od soudních poplatků žádá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. 32 Cdo 3047/2014). Nejvyšší soud rovněž trvá na povinnosti žadatele prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti. Mezi ně je třeba řadit nejen současný stav, ale rovněž skutečnosti, které jej ovlivňují, tedy i posouzení otázky, zda žadatel bez důvodu nedosahuje žádného příjmu apod. Proto i v nyní posuzované věci měl stěžovatel možnost věrohodným způsobem své majetkové, osobní i výdělečné poměry dokázat. Z odvolání proti rozsudku obvodního soudu ze dne 3. 4. 2018 č. j. 10 C 37/2017-40, v němž stěžovatel žádal o osvobození od soudních poplatků, vyplývá pouze jeho tvrzení, že je evidován jako uchazeč o zaměstnání a nevlastní žádný majetek větší hodnoty. Takto formulovaná žádost je zcela nedostatečná a v žádném případě stěžovatel neunáší břemeno dokázat neschopnost splnit poplatkovou povinnost. Tvrdí-li, že měl být soudem poučen o povinnosti věrohodně prokázat své tvrzení, upozorňuje Ústavní soud na ustálené závěry, že pod poučovací povinnost soudů podle §5 o. s. ř. nepatří návod, jak má účastník v řízení jednat, aby dosáhl žádaného účinku, nýbrž pouze mu pomoci k tomu, aby mohl zákonem stanoveným způsobem dát najevo, co hodlá v řízení učinit [srov. např. nález ze dne 25. 6. 1997 sp. zn. I. ÚS 63/96 (N 82/8 SbNU 267) nebo nález ze dne 25. 4. 2000 sp. zn. II. ÚS 242/98 (N 62/18 SbNU 71)]. Formulář Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, který je třeba po vyplnění přiložit k žádosti o osvobození od soudních poplatků, v závěru obsahuje prohlášení žadatele, že údaje, které uvedl, jsou pravdivé a že nezamlčel žádné okolnosti, které by mohly mít vliv na rozhodování soudu o osvobození od soudních poplatků. Lze konstatovat, že z pohledu smyslu §5 o. s. ř. jde o zcela dostatečné poučení, z nějž lze dovodit nutnost nejen úplného, ale rovněž věrohodného doložení osobních, majetkových i výdělkových poměrů. Do samotného hodnocení přesvědčivosti a věrohodnosti prohlášení však Ústavní soud zasáhnout nemůže. Tvrdí-li stěžovatel, že obecné soudy nepřihlédly k jím tvrzenému zdravotnímu stavu, ani zde Ústavní soud nemůže obvodnímu soudu ani městskému soudu nic vytknout. Z přiložených lékařských zpráv vyplývá pouze závěr, že stěžovatel se nemá opírat o loket, resp. setrvávat s ohnutým loktem. Nemožnost najít si vhodné zaměstnání z nich v žádném případě nevyplývají. Ústavní soud závěrem odmítá argument stěžovatele, že mu krajský soud v jiném řízení osvobození od soudních poplatků přiznal. Soudní řízení v České republice není postaveno na precedentech, nýbrž na zcela individuálním rozhodování, to znamená, že každá konkrétní věc musí být posouzena a rozhodnuta na základě podkladů opatřených v probíhajícím řízení. Stejně tak o. s. ř. na žádném místě nerozlišuje citlivost přístupu soudů k posuzování poměrů žadatele o osvobození od soudních poplatků podle druhého účastníka soudního řízení. Není proto žádný důvod, aby soudy v řízeních proti státu častěji přiznávaly osvobození od soudních poplatků.
14. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem obvodního soudu ani městského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud nerozhodoval samostatně o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených usnesení, a to s ohledem na posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu