ECLI:CZ:US:2019:3.US.3606.17.1
sp. zn. III. ÚS 3606/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Z. V., zastoupeného Mgr. Vladimírem Matysem, advokátem, sídlem Dukelská třída 15/16, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2017 č. j. 25 Cdo 2373/2017-292 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2016 č. j. 68 Co 399/2016-255, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Tesco Stores ČR a. s., sídlem Vršovická 1527/68b, Praha 10 - Vršovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel navrhl zrušení výše označených rozhodnutí, jimiž měl být porušen čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatele potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 16. 6. 2016 č. j. 28 C 224/2012-219, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 70 679 Kč s příslušenstvím, jíž se stěžovatel domáhal na vedlejší účastnici z titulu náhrady škody na zdraví, jež mu měla vzniknout v důsledku jednání členů ostrahy vedlejší účastnice v Obchodním domě MY v Praze dne 21. 10. 2010 při stěžovatelově zadržení. Městský soud se totiž ztotožnil se skutkovými závěry obvodního soudu a shodně s ním dovodil, že stěžovatelův nárok na náhradu škody na zdraví není důvodný, jelikož bylo v řízení prokázáno, že celý incident, při němž utrpěl újmu, vyvolal stěžovatel, a pracovníci ostrahy vedlejší účastnice jednali v nutné obraně.
3. Následné stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelova námitka odklonu napadeného rozsudku městského soudu od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 838/2006 a s tím spojené možnosti použití §76 trestního řádu "nezakládá v daném případě přípustnost dovolání, neboť v projednávané věci se jedná o občanskoprávní odpovědnost za škodu, zatímco z hlediska trestněprávních norem bylo konkrétní jednání pracovníků žalovaného dne 21. 10. 2010 posouzeno v trestním řízení vedeném pod sp. zn. 2 T 76/2011, a to s jednoznačným výsledkem", a současně uzavřel, že stěžovatelem uplatněné námitky "ohledně hodnocení důkazů a neprovedení některého z nich nemohou založit přípustnost dovolání".
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud měl jeho dovolání věcně projednat, neboť v něm uplatnil námitku porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod, tedy námitku, která je podle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatnitelná jako dovolací důvod podle §241a občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Tuto skutečnost však Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí nezohlednil a se stěžovatelovými námitkami se vůbec nevypořádal.
5. Rozsudku městského soudu stěžovatel vytýká, že v rozporu s §157 odst. 2 o. s. ř. není náležitě a přesvědčivě odůvodněn, stěžovatel jej proto považuje za nepřezkoumatelný. Stěžovatel se totiž domnívá, že napadený rozsudek je projevem libovůle městského soudu, neboť ve shodě s obvodním soudem dospěl na základě provedených důkazů ke skutkovým a právním závěrům, jež "jsou v extrémním nesouladu se skutkovým dějem". V této souvislosti přitom stěžovatel městskému soudu v prvé řadě vytýká, že v odvolacím řízení neprovedl důkaz videozáznamem, přestože z něj je zřejmé primární napadení stěžovatele členy ostrahy vedlejší účastnice. Z tohoto důkazu podle stěžovatele současně jasně vyplývá, že stěžovatel vyčkával příchodu Policie České republiky, kterou sám na místo přivolal, že neměl v úmyslu z místa odejít, a že fyzickou konfrontaci iniciovali členové ostrahy, když se snažili zmocnit stěžovatelova batohu, tedy když postupovali způsobem, ke kterému nejsou oprávněni; stěžovatel proto má za to, že byl oprávněn se aktivně bránit protiprávnímu jednání ostrahy.
6. Nadto stěžovatel namítá, že i kdyby bylo namístě dospět k závěru, že členové ostrahy jednali v nutné obraně, šlo by o závěr, který je možno vztáhnout pouze k první fázi dané konfrontace, neboť od okamžiku, kdy byl stěžovatel sražen k zemi a zde zajištěn, již nelze hovořit o hrozícím či trvajícím útoku. Od okamžiku, kdy byl stěžovatel odvlečen do prostor mimo dohled kamerového systému, kde mu byla v důsledku kopání zlomena tři žebra, tak již podle stěžovatele zjevně nebyly splněny podmínky nutné obrany. Podle mínění stěžovatele je tak zjevné, že v jeho věci městský soud neučinil dostatečná skutková zjištění, respektive řádně neobjasnil daný skutkový děj.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ve lhůtě podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně souladný průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
9. Stěžovatel vznáší proti napadeným rozhodnutím obecných soudů trojici námitek, z nichž žádnou z dále stručně uvedených důvodů (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) nelze považovat za opodstatněnou.
10. Namítá-li stěžovatel, že Nejvyšší soud měl jeho dovolání meritorně projednat, neboť v něm uplatnil způsobilý dovolací důvod (namítané porušení základních práv a svobod), přehlíží, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu se nevyčerpává procesní povinnost dovolatele, jenž je současně občanským soudním řádem zavázán k tomu, aby uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.); pakliže stěžovatel zdůrazňuje, že uplatnil způsobilý dovolací důvod, nepředkládá dostatečné argumenty pro závěr, že jeho dovolání mělo být Nejvyšším soudem věcně projednáno, respektive že mělo být shledáno přípustným.
11. Tvrdí-li stěžovatel, že městský soud porušil jeho základní práva, když neprovedl důkaz videozáznamem, postačí plně odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku na str. 8, ze kterého jasně a přesvědčivě vyplývá, že provedení takového důkazu v odvolacím řízení by bylo zcela nadbytečné za situace, kdy obvodním soudem rekapitulovaný obsah předmětného videozáznamu odpovídá obsahu svědeckých výpovědí; nadto je třeba připomenout, že stěžovatel v řízení uvedl, že tento videozáznam "žalovaná organizace pozměnila", pročež i z tohoto úhlu pohledu by opakované provedení tohoto důkazu z logiky věci nemohlo přinést stěžovatelem sledovaný účel, tedy prokázání jím tvrzené verze skutkového děje.
12. Přisvědčit pak nelze ani stěžovatelově námitce, že městský soud nesprávně zjistil skutkový děj; taková námitka by byla v řízení o ústavní stížnosti potenciálně relevantní toliko za předpokladu, že by stěžovatel označil důkaz, jenž měl být v řízení proveden, ale obecné soudy z něj neučinily potřebná skutková zjištění, takový argument však stěžovatel v posuzované ústavní stížnosti nepředkládá.
13. Pro úplnost Ústavní soud připomíná, že se městský soud dostatečně vypořádal i se stěžovatelovým tvrzením, podle kterého byl ostrahou vedlejší účastnice neoprávněné zadržen; na odůvodnění napadeného rozsudku (str. 9), se kterým se Ústavní soud plně ztotožňuje, proto postačí pro stručnost odkázat.
14. Ústavní soud tudíž oproti očekávání stěžovatele považuje napadená rozhodnutí obecných soudů za řádně odůvodněná, respektive je považuje za rozhodnutí, kterým není (nejen) z ústavněprávních pozic co vytknout.
15. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená soudní rozhodnutí nevybočují z mezí ústavnosti, a proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu