ECLI:CZ:US:2019:3.US.3607.19.1
sp. zn. III. ÚS 3607/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ludmily Soukupové, zastoupené JUDr. Emilem Jančou, advokátem, sídlem Sartoriova 60/12, Praha 6 - Břevnov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. září 2019 č. j. Ncp 523/2019-37, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ing. Tomáše Korandy, sídlem Vojická 1022/12, Praha 20 - Horní Počernice, správce konkurzní podstaty úpadce Bytového družstva X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud s ohledem na charakter věci, zejména na skutečnost, že u okresních soudů jsou projednávány stovky dalších totožných žalob, lišících se pouze osobami žalovaných a výší žalovaných pohledávek, kdy případná revize ve věci příslušnosti až při opravných prostředcích proti rozhodnutí ve věci samé by vedla k milionovým škodám na nákladech řízení a nákladech za případné zadostiučinění z důvodů délky soudních řízení, která by se značně protáhla, jakož i s ohledem na vyhovění principu rychlosti a hospodárnosti soudních řízení, posoudil naléhavost předmětné věci a rozhodl o jejím přednostním vyřízení mimo pořadí podle §39 zákona o Ústavním soudu.
3. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že vedlejší účastník, insolvenční správce dlužníka Bytového družstva X (dále jen "bytové družstvo") jako žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") domáhá po stěžovatelce jako žalované zaplacení částky 116 799 Kč s příslušenstvím, představující rozdíl mezi hodnotou majetku stěžovatelky, který stěžovatelka nabyla na základě zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), jako konkurzní věřitelka družstva a částkou, která odpovídá poměrnému uspokojení "ostatních pohledávek" podle §32 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 328/1991 Sb.").
4. Okresní soud předložil věc Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") k rozhodnutí podle §104a odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), s námitkou stěžovatelky, že tento soud není věcně příslušný k projednání a rozhodnutí věci s odkazem na §9 odst. 2 písm. e) o. s. ř. a §7a písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č 182/2006 Sb.").
5. Napadeným usnesením vrchního soudu ze dne 9. 9. 2019 č. j. Ncp 523/2019-37 bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy.
6. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že v projednávané věci podle §432 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. se pro konkurzní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy. Toto ustanovení Nejvyšší soud standardně vykládá tak, že pro konkurzní a vyrovnávací řízení zahájená podle zákona č. 328/1991 Sb., která pokračují po 1. 1. 2008, se po uvedeném datu použije jako "dosavadní právní předpis" nejen zákon č. 328/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2007, nýbrž i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2007 a že totéž platí pro spory těmito řízeními vyvolané (spory vyvolané konkurzem nebo vyrovnáním podle zákona č. 328/1991 Sb.). Vrchní soud neshledal námitku stěžovatelky důvodnou, neboť v projednávané věci nejde o spor podle §9 odst. 2 písm. e) o. s. ř. mezi obchodní korporací (družstvem) a jejím členem, vyplývající z účasti na ní, ale o spor věřitele o zaplacení pohledávky, k jehož projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy dle §9 odst. 1 o. s. ř. Z uvedených důvodů proto podle vrchního soudu nelze na tento spor ani užít zákon č. 182/2006 Sb., a tedy v daném sporu nemůže jít ani o spor podle §7a písm. a) téhož zákona. Na podporu své argumentace stěžovatelka odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 8. 2019 č. j. Ncp 198/2017-234, v němž tento soud dospěl (dle názoru stěžovatelky) v totožné věci k odlišnému závěru, tj. že je dána věcná příslušnost krajských soudů.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že vrchní soud nevyhodnotil okolnosti rozhodné pro posouzení věcné příslušnosti v dané věci správně, neboť zcela pominul §432 zákona č. 182/2006 Sb., s důsledkem účinnosti §9 odst. 3 písm. t) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2007. Jde o věc, kdy konkurz na majetek bytového družstva byl prohlášen již dne 2. 10. 1998 usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 99 K 21/98-60, konkurzní řízení je dosud vedeno u Městského soudu v Praze podle zákona č. 328/1991 Sb., a všechny skutkové okolnosti věci, tedy podstatné náležitosti žalobního žádání přímo s konkurzním řízením souvisejí (otázky, kdy jsou účinné převody bytů podle zákona o vlastnictví bytů, zda byty byly součástí konkurzní podstaty, zda byly vyloučeny, členství stěžovatele v bytovém družstvu, otázky, zda stěžovatelka je konkurzní věřitelkou, jaká je bilance konkurzního řízení apod.).
8. Stěžovatelka dále namítá, že odůvodnění napadeného usnesení je zmatečné, když v bodě 4. sice vrchní soud uvádí, že pro konkurzní řízení zahájená podle zákona č. 328/1991 Sb., která pokračují po 1. 1. 2008, se použije jako dosavadní právní předpis zákon č. 328/1991 Sb., účinný ve znění do 31. 12. 2007, a že totéž platí pro spory těmito řízeními vyvolané. V následujícím odstavci odůvodnění napadeného usnesení však vrchní soud, bez jakéhokoliv zhodnocení námitek stěžovatelky, konstatuje, že námitku stěžovatelky neshledal důvodnou, neboť v projednávané věci jde o spor věřitele na zaplacení pohledávky, k jehož projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy dle §9 odst. 1 o. s. ř. Podle stěžovatelky není vůbec jasné, jak vrchní soud k tomuto závěru dospěl, když z odůvodnění nelze vyčíst, jak se vypořádal s hlavní jeho námitkou, že v dané věci jde o spor vyvolaný konkurzem. Probíhající spor mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelkou má zcela jasný základ pouze a výlučně v probíhajícím konkurzním řízení proti úpadci bytovému družstvu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Podstata argumentace stěžovatelky směřuje proti výkladu, kterým obecné soudy určují věcnou příslušnost soudů, a v tomto ohledu poukazuje na nejednotnost jejich právního názoru, přičemž využívá rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jež není předmětem nyní posuzované věci a které věcnou příslušnost zakládá odlišně, na jiných důvodech. Sjednocení této otázky podústavního práva však přísluší samotným obecným soudům. Ústavní soud ve věci stěžovatelky neshledal důvody pro zásah do jurisdikce soudů. Vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení vyložil úvahy, kterými byl veden při formulaci shora rekapitulovaných právních závěrů. Nadto je třeba konstatovat, že zatímco v současnosti stěžovatelka brojí proti toliko hypotetickému porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny, v budoucnu jí nebude odepřena možnost brojit proti obsazení soudu při eventuálním přezkumu konečného rozhodnutí ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 35 C 170/2019 (srov. usnesení ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. III. ÚS 3577/19, usnesení ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. III. ÚS 3582/19, veřejně dostupná v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz).
13. Ústavní soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným usnesením vrchního soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
14. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
15. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že o návrhu na přednostní projednání věci pro její naléhavost podle §39 zákona o Ústavním soudu samostatně nerozhodoval. Z procesního hlediska by byl takový postup zjevně neúčelný za situace, kdy mohl Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodnout neprodleně po seznámení se s posuzovanou věcí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu