ECLI:CZ:US:2019:3.US.3629.18.1
sp. zn. III. ÚS 3629/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní korporace Merimac s. r. o., sídlem Potoční 208, Kutná Hora, zastoupené JUDr. Miroslavem Maškem, advokátem, sídlem Karlovo nám. 319/3, Praha 2 - Nové Město, proti části I. výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2018 č. j. 23 Co 187/2018-320, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ernesta Baloga, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení části I. výroku v záhlaví uvedeného rozsudku, konkrétně části před středníkem, s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud") domáhala proti vedlejšímu účastníkovi zaplacení částky 164 221 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody. Rozsudkem okresního soudu ze dne 9. 11. 2016 č. j. 7 C 143/2015-182 bylo žalobě stěžovatelky vyhověno, Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") však rozsudkem ze dne 18. 10. 2017 č. j. 30 Co 357/2017-251 rozsudek okresního soudu v části týkající se částky 23 855,40 Kč s příslušenstvím a ve výrocích o nákladech zrušil. Okresní soud následně I. výrokem rozsudku ze dne 28. 2. 2018 č. j. 7 C 143/2015-287 uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce 23 855,40 Kč s příslušenstvím. O nákladech řízení rozhodl II. výrokem tak, že vedlejší účastník je povinen stěžovatelce zaplatit 137 777,48 Kč. Výrokem III. byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost nahradit náklady státu.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal vedlejší účastník odvolání. V něm mimo jiné uvedl, že okresní soud se nevypořádal s možností užití moderačního oprávnění, jde-li o náklady řízení, a dále poukázal na své majetkové, sociální a výdělkové poměry, pro které byl osvobozen od soudních poplatků a byl mu ustanoven zástupce z řad advokátů.
4. Výrokem I. (v části před středníkem) rozsudku krajského soudu ze dne 28. 8. 2018 č. j. 23 Co 187/2018-320 byl II. výrok rozsudku okresního soudu změněn tak, že vedlejší účastník je povinen stěžovatelce nahradit náklady ve výši 45 000 Kč, a tímtéž výrokem (v části za středníkem) byl rozsudek okresního soudu v I. a III. výroku potvrzen. Výrokem II. byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost nahradit stěžovatelce náklady odvolacího řízení ve výši 5 711,20 Kč. Jde-li o změnu II. výroku rozsudku okresního soudu, krajský soud v odůvodnění odkázal na §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). K posuzované věci uvedl, že vedlejší účastník se nenachází v příznivé majetkové a sociální situaci a pro tyto důvody již byl osvobozen od soudních poplatků. Uložená povinnost zaplatit stěžovatelce přisouzenou částku bude podle krajského soudu pro vedlejšího účastníka znamenat významnou zátěž, která by se uložením povinnosti nahradit náklady řízení v plné výši prohloubila. Jde-li o stěžovatelku, uvedl krajský soud, že jde o středně velkou obchodní společnost, na jejíž ekonomickou situaci nebude mít částečné nepřiznání náhrady nákladů řízení zásadní dopad.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že krajský soud napadenou částí I. výroku měnící II. výrok rozsudku okresního soudu o nákladech řízení zasáhl do jejích ústavně zaručených práv. Krajský soud podle stěžovatelky v prvé řadě nezdůvodnil použití §150 o. s. ř., kdy zejména k závěru, že stěžovatelka je středně velká obchodní společnost, neprováděl žádné dokazování, resp. že tato samotná skutečnost nic nevypovídá o její finanční situaci. Akceptace takového zdůvodnění má navíc představovat porušení principu rovnosti účastníků řízení. Stěžovatelka dále uvádí, že krajský soud se nevypořádal s její argumentací, proč by naopak k použití §150 o. s. ř. dojít nemělo. Tato argumentace byla obsažena v písemném podání ze dne 9. 5. 2018 a dále v přednesu jejího právního zástupce ze dne 28. 8. 2018. Z obsahu odůvodnění není podle stěžovatelky ani zřejmé, proč byla k náhradě přiznána částka právě ve výši 45 000 Kč. V této souvislosti vyjadřuje pochybnosti, zda specializovaný pracovněprávní odvolací senát mohl zkrátit náklady řízení vztahující se k občanskoprávní části sporu. Stěžovatelka rovněž zpochybňuje samotné použití §150 o. s. ř., k němuž dodává, že může nastat pouze zcela výjimečně. Rozsáhlá část ústavní stížnosti je zaměřena na okolnosti vzniku sporu, když stěžovatelka zejména uvádí, že vedlejší účastník byl vyzván k upuštění od nepravdivých a účelových tvrzení, byl mu nabídnut splátkový kalendář apod., má být proto zřejmé, že podstatná část nákladů řízení byla způsobena výhradně vedlejším účastníkem. V této souvislosti stěžovatelka upozorňuje, že vedlejší účastník byl v řízení před okresním soudem zastoupen advokátem. Jde-li o zdůvodnění použití §150 o. s. ř. skutečností, že vedlejší účastník byl osvobozen od soudních poplatků, uvádí stěžovatelka, že tento argument nelze uznat, resp. že vedlejší účastník prezentoval soudu nepravdivá tvrzení. Poslední část ústavní stížnosti se týká majetkových poměrů vedlejšího účastníka. Stěžovatelka uvádí, že vedlejší účastník je vlastníkem nemovité věci vysoké hodnoty, že kromě mzdy pobírá cestovní náhrady, resp. že příjmy osob v zaměstnání obdobném zaměstnání vedlejšího účastníka běžně dosahují částky 50 000 Kč měsíčně. Je-li pravdivé tvrzení o nemajetnosti, není stěžovatelce zřejmé, z čeho vedlejší účastník platí hypotéku, uspokojuje své životní potřeby a potřeby manželky v domácnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a přiloženými rozhodnutími a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost (viz níže), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. To platí také pro náklady řízení, které představují nedílnou součást rozhodovacího procesu. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
9. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s použitím moderačního oprávnění podle §150 o. s. ř., na jehož základě krajský soud snížil částku představující náklady řízení před okresním soudem. Podle tohoto ustanovení platí, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Z této konstrukce je zřejmé, že posouzení výjimečnosti situace nebo důvodů, pro které lze zčásti nepřiznat náklady řízení, je záležitostí běžného zákona, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z výkladových metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních. Nic z toho však Ústavní soud ve stěžovatelčině věci nezjistil.
10. Ústavní soud k užití moderačního oprávnění soudu, jde-li o náklady řízení, opakovaně uvádí, že jeho účelem je řešit situace, kdy se jeví jako nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva, obdržel náhradu nákladů řízení, které při této činnosti důvodně vynaložil [srov. např. nález ze dne 5. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 2862/07 (N 189/51 SbNU 307)]. Posouzení výjimečnosti situace i naplnění důvodů hodných zvláštního zřetele musí vycházet z konkrétních okolností nejen posuzované věci, ale rovněž poměrů účastníků, průběhu řízení, chování účastníků, předprocesního stadia sporu apod. V nyní posuzované věci Ústavní soud uvádí, že z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu (srov. body 21. a 22.) je zřejmé, že krajský soud si je podstaty a účelu moderačního oprávnění vědom a tomu přizpůsobil i další argumentaci. V prvé řadě odkázal na skutečnost, že vedlejší účastník byl dříve osvobozen od soudních poplatků a byl mu rovněž ustanoven zástupce z řad advokátů. Současně je podle krajského soudu zřejmé, že již uložená povinnost ve výroku ve věci samé představuje pro vedlejšího účastníka významnou finanční zátěž, kterou není vhodné více prohlubovat. Lze konstatovat, že takto vymezené důvody hodné zvláštního zřetele nijak nevybočují z běžné rozhodovací praxe a plně odpovídají skutečnostem, které byly jak okresnímu soudu, tak krajskému soudu při vedení řízení známy. Nadto je třeba dodat, že zcela rozhodující část nákladů představují náklady právního zastoupení, resp. že částka původně přiznaných nákladů řízení se téměř blíží nominální hodnotě předmětu sporu. Krajský soud se rovněž důvodně soustředil na případné dopady uplatnění moderačního oprávnění na stěžovatelku. Namítá-li stěžovatelka, že krajský soud stručně uvedl, že jde o středně velkou obchodní společnost, u níž by snížení přiznané výše nákladů na zhruba jednu třetinu nemělo představovat zásadní dopad, jde podle Ústavního soudu o akceptovatelný závěr. Z účetních závěrek stěžovatelky je navíc zřejmé, že její obrat dosahuje řádově milionů korun, přičemž výsledky hospodaření za jednotlivá účetní období jsou zpravidla kladné. Krajský soud si rovněž byl vědom jejího vyjádření k argumentaci vedlejšího účastníka (bod 6. odůvodnění rozsudku). Stejně tak nelze akceptovat tvrzení o nekompetentnosti odvolacího senátu, neboť problematika nákladů řízení není nijak spojena se specializací a naopak je akcesorické povahy, proto se jí musí odvolací soud věnovat bez dalšího. Ostatními argumenty stěžovatelky, zejména jde-li o majetkové poměry vedlejšího účastníka, se Ústavní soud nemohl zabývat, neboť jsou výlučně skutkové povahy, resp. nemají ústavněprávní rozměr.
11. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem krajského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu