ECLI:CZ:US:2019:3.US.3674.18.1
sp. zn. III. ÚS 3674/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obce Hostašovice, sídlem Hostašovice 44, zastoupené Mgr. Lukášem Rothanzlem, advokátem, sídlem Teplého 2786, Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. srpna 2018 č. j. 4 As 179/2018-27 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. dubna 2018 č. j. 22 A 77/2017-52, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení a Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, sídlem 28. října 2771/117, Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky domáhala zrušení shora označených rozsudků správních soudů.
2. Z usnesení Městského úřadu Nový Jičín, odboru životního prostředí (dále jen "vodoprávní úřad"), ze dne 20. 10. 2016 č. j. OŽP/71656/2016, rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru životního prostředí a zemědělství (dále jen "odvolací vodoprávní úřad"), ze dne 14. 2. 2017 č. j. MSK 156290/2016, rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a rozsudku Nejvyššího správního soudu, připojených k ústavní stížnosti, vyplynulo, že v prosinci 2015 stěžovatelka podala žádost o změnu povolení k vypouštění odpadních vod z kanalizace pro veřejnou potřebu do povrchových vod. Ve čtyřech případech žádala o prodloužení platnosti povolení k vypouštění odpadních vod z kanalizace do pravostranného přítoku Stranického potoka, v pátém případě o prodloužení platnosti povolení k vypouštění odpadních vod z kanalizace do levostranného přítoku Zrzávky v lokalitě Dolní dráhy; platnost povolení měla být prodloužena do 31. 12. 2016. Po provedeném šetření vodoprávní úřad v prvních čtyřech případech žádosti vyhověl a povolení k vypouštění odpadních vod prodloužil, v pátém případě vodoprávní řízení zastavil. Zjistil, že stěžovatelka používá k vypouštění odpadních vod kromě kanalizace, kterou vlastní a spravuje, také svodný drén "a", převádějící odpadní vody z kanalizace do přítoku Zrzávky, ke kterému však doklad o vlastnickém právu nebo právu jeho užívání nepředložila, přestože tak byla povinna učinit [§2, §3c odst. 1 písm. f) vyhlášky Ministerstva zemědělství č. 432/2001 Sb., o dokladech žádosti o rozhodnutí nebo vyjádření a o náležitostech povolení, souhlasů a vyjádření vodoprávního úřadu ve znění vyhlášky č. 336/2011 Sb., kterou došlo s účinností od 5. 12. 2011 ke změně výčtu dokladů potřebných k žádosti o povolení nakládání s vodami].
3. Odvolání stěžovatelky odvolací vodoprávní úřad zamítl a napadené usnesení potvrdil. K námitce, že svodný drén "a" není stavbou k vodohospodářským melioracím pozemků, ale koncovým potrubím kanalizace v jejím majetku a správě, a k návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem, uvedl, že tato námitka měla být uplatněna v průběhu řízení před vodoprávním úřadem. Odvolací vodoprávní úřad dodal, že povinnosti předložit doklad o vlastnickém právu nebo právu užívání vodního díla souvisejícího s nakládáním s vodami by stěžovatelka nebyla zbavena ani v případě, kdyby (jak dovozovala) sporné koncové potrubí bylo součástí jednotné kanalizace nebo krytým odvodňovacím kanálem převádějícím odpadní vody do vodoteče.
4. Žalobu stěžovatelky krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Konstatoval, že stěžovatelka považuje svodný drén za součást jednotné kanalizace, avšak z žaloby ani z průběhu správního řízení nevyplynula žádná skutečnost, ze které by bylo možno dovodit její užívací právo k jednotné kanalizaci. Stěžovatelka v žalobě opakovaně odkazovala na stavební povolení Okresního národního výboru Nový Jičín z července 1978, které však není dokladem o tom, že jí v rozhodné době k tomuto vodnímu dílu svědčilo užívací právo, nadto žadatelem o stavební povolení a investorem stavby byla nyní již zaniklá oblastní meliorační správa. Z tohoto důvodu krajský soud považoval za irelevantní právní posouzení vodního díla vodoprávním úřadem, neboť jeho povaha nezbavila stěžovatelku povinnosti prokázat právo k jeho užívání, a nebylo tedy ani potřebné zabývat se tím, zda svodný drén je svou povahou po právní stránce melioračním zařízením či kanalizací, neboť vyřešení této otázky nemělo na zákonnost napadeného rozhodnutí vliv.
5. Kasační stížnost Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. K tvrzení, že vodoprávní úřad nepožadoval prokázání vlastnictví či užívacího práva k jednotné kanalizaci, Nejvyšší správní soud odkázal na obsah správního spisu, zejména výzvu k doložení vlastnického práva ke svodnému drénu i kanalizaci, a obsah protokolu o ústním jednání, nasvědčující tomu, že vodoprávní úřad takový doklad po stěžovatelce požadoval a že mu nebyl doložen. Postup odvolacího vodoprávního úřadu, který v odvolacím řízení nepřihlédl k novým skutečnostem a návrhům stěžovatelky na dokazování povahy sběrného drénu, Nejvyšší správní soud považoval za souladný s §82 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a za bezchybný považoval i postup krajského soudu, pokud se nezabýval otázkou, zda dotčené vodní dílo je třeba považovat za sběrný drén nebo za kanalizaci. Nejvyšší správní soud rovněž reagoval i na námitky stěžovatelky týkající se její povinnosti předložit požadovaný doklad a legitimního očekávání, že takový doklad vyžadován nebude.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Po stručném shrnutí skutkového stavu stěžovatelka rozvedla, proč považovala a stále považuje za zásadní zodpovězení otázky, zda svodný drén je součástí jednotné kanalizace nebo samostatným zařízením určeným k melioraci. Požadavek vodoprávního úřadu na předložení dokladu o vlastnickém či užívacím právu k vodnímu dílu by byl dle jejího mínění oprávněný pouze v případě, že by se jednalo o meliorační zařízení, s čímž však nesouhlasí. Úvaze krajského soudu, že nelze dovodit, na základě čeho dovozuje své užívací právo k jednotné kanalizaci, stěžovatelka oponovala poukazem na to, že její vlastnictví ostatních částí téže kanalizace vodoprávní orgán nezpochybňoval, žádný další právní titul nepožadoval a platnost povolení k vypouštění odpadních vod do (jiného) povrchového vodního toku prodloužil. Stěžovatelka vytkla krajskému soudu, že nepovažoval na nutné zkoumat a právně posoudit povahu svodného drénu a svoje rozhodnutí založil na tezi, z níž nevycházel ani vodoprávní úřad. Nejvyšší správní soud pak podle stěžovatelky chybně usoudil, že argument o tom, že svodný drén je součástí jednotné kanalizace, byl uplatněn až v odvolání proti rozhodnutí o zastavení řízení, přestože stěžovatelka tuto skutečnost uvedla již ve svém vyjádření v průběhu řízení před vodoprávním úřadem.
7. Stěžovatelka je přesvědčená, že svodný drén je součástí jednotné kanalizace pro veřejnou potřebu, což může doložit i znaleckým posudkem. Správní soudy se však povahou koncového zařízení vůbec nezabývaly a neumožnily jí bránit se chybnému úsudku vodoprávních úřadů, v jehož důsledku je jí znemožněn řádný výkon vlastnického práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozsudky správních soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
10. Ústavní soud připomíná, že ve své rozhodovací praxi zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.
11. Podstata ústavně právní argumentace stěžovatelky, opírající se primárně o právo na spravedlivý proces, spočívala v jejím odlišném náhledu na povahu dotčeného vodního díla a na vyžadovanou povinnost doložit doklad v souladu s vyhláškou Ministerstva zemědělství č. 432/2001 Sb.
12. Otázka, zda koncové potrubí, kterým se v lokalitě Dolní dráhy převádí odpadní vody z kanalizace do vod povrchových, je součástí jednotné kanalizace či stavbou k vodohospodářským melioracím pozemkům označenou jako svodný drén "a", se v řízení před vodoprávním úřadem skutečně objevila. Z odůvodnění napadených rozsudků správních soudů však vyplynulo, že stěžovatelka k výzvě vodoprávního úřadu nedoložila žádný podklad, kterým by dokladovala, že koncové potrubí je kanalizací v její správě a vlastnictví.
13. Úvaha vodoprávního úřadu, že předmětné trubní vedení je odvodňovacím zařízením, se opírala o rozhodnutí bývalého Okresního národního výboru Nový Jičín z července 1978, jímž byla k žádosti oblastní meliorační správy povolena stavba odvodnění pozemků trubkovou drenáží. Podle §126 odst. 3 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), je takové zařízení tzv. podrobným odvodňovacím zařízením, a proto je ve vlastnictví vlastníka pozemku, na kterém se nachází. Jak si povšiml i Nejvyšší správní soud v závěru svého rozsudku, způsob užívání tohoto vodního díla je předmětem sporu mezi stěžovatelkou a vlastníky dotčených pozemků, a proto požadavek vodoprávního úřadu na doložení vlastnického nebo užívacího práva k němu nebyl pouze formální.
14. Pokud stěžovatelka hodlala usilovat o změnu náhledu vodoprávního úřadu na právní povahu koncového potrubí za pomoci dokazování (nikoliv jen svým tvrzením), byl správný závěr Nejvyššího správního soudu, že svůj návrh mohla a měla učinit v řízení před vodoprávním úřadem, a nikoliv až v odvolání.
15. K námitce stěžovatelky, že k ostatním částem téže kanalizace po ní vodoprávní úřad žádný titul nepožadoval a platnost povolení k vypouštění odpadních vod prodloužil, lze uvést, že z odůvodnění napadených rozhodnutí správních soudů nevyplynulo nic, co by svědčilo o tom, že by při vypouštění odpadních vod do přítoku Stranického potoka existovaly pochybnosti o vlastnictví a správě koncového trubního vedení jako v případě vypouštění odpadních vod do přítoku Zrzávky.
16. K vyžadované povinnosti doložit doklad o vlastnickém právu nebo právu užívat vodní dílo se podrobně vyjádřil Nejvyšší správní soud, na jehož závěry (zejména v bodech 26 až 30 rozsudku) Ústavní soud pro stručnost odkazuje s tím, že z ústavněprávního hlediska zcela obstojí.
17. Ústavní soud, pamětliv povinnosti své zdrženlivosti plynoucí z jeho úkolu ochrany toliko ústavnosti, a nikoliv běžné zákonnosti, neshledal, že by právní závěry správních soudů prezentované v napadených rozhodnutích byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními vodoprávního úřadu, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývaly, a neshledal ani nic, co by nasvědčovalo svévoli při interpretaci či aplikaci podústavních norem.
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. června 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu