ECLI:CZ:US:2019:3.US.3752.19.1
sp. zn. III. ÚS 3752/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. I., zastoupeného Mgr. Viktorem Klímou, advokátem, sídlem Melantrichova 477/20, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. října 2019 č. j. 9 Azs 139/2019-69, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2019 č. j. 4 Az 75/2018-33 a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 8. listopadu 2018 č. j. OAM-665/ZA-ZA11-ZA19-2018, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Ministerstva vnitra, jako účastníků řízení, takto:
Vykonatelnost rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. října 2019 č. j. 9 Azs 139/2019-69, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2019 č. j. 4 Az 75/2018-33 a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 8. listopadu 2018 č. j. OAM-665/ZA-ZA11-ZA19-2018 se odkládá do rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 3752/19.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby byla zrušena rozhodnutí označená v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byly porušeny jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 3, čl. 8 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ministerstvo vnitra dne 8. 11. 2018 pod č. j. OAM-665/ZA-ZA11-ZA19-2018 vydalo rozhodnutí, že stěžovatelova žádost o mezinárodní ochranu je nepřípustná dle §10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o azylu"), a řízení o ní zastavilo dle §25 písm. i) daného zákona. Podle rozhodnutí Ministerstva vnitra je příslušným státem k posouzení podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany Francouzská republika na základě čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen "nařízení Dublin III"). Stěžovatel totiž přicestoval společně s manželkou dne 19. 9. 2017 z Taškentu do Paříže na základě schengenského víza Francouzské republiky, odkud pokračovali 28. nebo 29. 9. 2017 do České republiky.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 8. 3. 2019 č. j. 4 Az 75/2018-33 zamítl stěžovatelovu žalobu proti zmíněnému rozhodnutí Ministerstva vnitra. Nejvyšší správní soud pak rozsudkem ze dne 31. 10. 2019 č. j. 9 Azs 139/2019-69 zamítl stěžovatelovu kasační stížnost proti tomuto rozsudku městského soudu.
4. Proti výše zmíněným rozhodnutím Ministerstva vnitra, městského soudu a Nejvyššího správního soudu podal stěžovatel ústavní stížnost. Současně navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost ústavní stížností napadených rozhodnutí dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
5. Žádost o odložení vykonatelnosti odůvodnil tím, že mu byl na základě napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu vydán výjezdní příkaz. Je tedy povinen opustit území České republiky, což však není schopen splnit, jelikož zde pobývá se svou manželkou, která má uzbecké státní občanství. Jeho manželka je psychicky křehká, poté co v březnu 2019 porodila mrtvé dítě a předtím už jednou potratila. V dubnu 2019 se její stav navíc dramaticky zhoršil. Jeho manželka trpí poruchou přizpůsobení, suicidní ideací a suspektními mikromanickými bludnými produkcemi po porodu mrtvého dítěte. Stěžovatel poukázal na psychologický posudek, z nějž vyplývá, že jeho žena potřebuje být ve známém prostředí a mít při sobě svého manžela. Jakákoli podstatná změna tohoto stavu by jistě vedla ke zhoršení jejího psychického stavu a k dalšímu pokusu o sebevraždu. Stěžovatelova manželka není v dostatečně dobrém psychickém stavu, aby zvládla přesun do Francouzské republiky, kde nemá zázemí a kde její první zkušenosti (život na ulici, vyhrožování) byly negativní. Dále stěžovatel poukázal na lékařské zprávy, z nichž vyplývá, že jeho manželka není schopna přesunu do jiné země a není ani schopna převozu do Přijímacího střediska cizinců v Zastávce u Brna. Stěžovatel tvrdí, že jeho manželka je závislá na jeho přítomnosti a v současné době jí svědčí postavení žadatelky o udělení mezinárodní ochrany. Dne 8. 11. 2019 odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra stěžovateli vydal potvrzení, že řízení o předání do Francouzské republiky bylo zastaveno a žádost bude posouzena v České republice. I přesto mu však byl vydán dne 12. 11. 2019 výjezdní příkaz platný na 15 dní.
6. Dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
7. K pojmu "vykonatelnost rozhodnutí" ve smyslu §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je vhodné učinit několik poznámek. Úpravu institutu vykonatelnosti je možno najít v jednotlivých procesních řádech. Základem tohoto institutu je vlastnost rozhodnutí spočívající v možnosti nechat mocensky vynutit povinnosti, které takové rozhodnutí ukládá (exekuční vykonatelnost; vykonatelnost "v užším smyslu"). Tím se však institut vykonatelnost nevyčerpává, jelikož existuje i úprava vykonatelnosti rozhodnutí, která neukládají povinnost [srov. §161 odst. 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."); §54 odst. 7 zákona č. 250/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů]. Rozhodnutí, která neukládají povinnost, jsou představována např. rozsudky statusovými, určovacími, právotvornými, ale také např. všemi rozsudky zamítavými. Vykonatelnost rozhodnutí, která neukládají povinnost, se projevuje tím, že osoby a orgány, na které se vztahují subjektivní meze právní moci těchto rozhodnutí, jsou povinny taková rozhodnutí respektovat a řídit se jimi (srov. komentář k §161 o. s. ř. in Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Praktický komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer. 2016). Na druhou stranu na mnoha místech právního řádu se pojmu vykonatelnosti užívá v jeho "užším smyslu" (ve smyslu exekuční vykonatelnosti) a vedle toho se zmiňují takové pojmy jako jiné právní účinky rozhodnutí (srov. např. §74 odst. 2 a 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád) či právní moc rozhodnutí (srov. např. §243 nebo §248 odst. 2 o. s. ř.), případně se liší výkon a jiné právní následky rozhodnutí (§73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní). Nauka správního práva pak pojednává o vykonatelnosti správního rozhodnutí ("v širším smyslu") jako vlastnosti spočívající v účinnosti rozhodnutí, neboli způsobilosti vyvolávat jím předvídané právní následky, a vedle toho zná i vykonatelnost správního rozhodnutí ("v užším smyslu") jako exekuční vykonatelnost (srov. Hendrych D. Správní právo. Obecná část. 5. rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck. 2003. s. 344).
8. Účelem institutu odkladu vykonatelnosti dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je vytvoření časového prostoru pro posouzení ústavní stížnosti tak, aby před rozhodnutím Ústavního soudu nedošlo k nevratným krokům, po nichž by se rozhodování Ústavního soudu stalo jen "akademickým cvičením" a ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod by byla toliko iluzorní (usnesení ze dne 11. 10. 2006 sp. zn. IV. ÚS 581/06; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz). Aby mohl Ústavní soud efektivně plnit svou roli soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a aby mohl účinně poskytovat ochranu základním právům a svobodám, je nezbytné vykládat pojem "vykonatelnost" v §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu tak, že nezahrnuje jen vykonatelnost "v užším smyslu" (exekuční vykonatelnost u těch rozhodnutí, která ukládají povinnost), ale i vykonatelnost "v širším smyslu" (projevující se jinými účinky rozhodnutí, resp. povinností osob a orgánů, které jsou rozhodnutím vázány, taková rozhodnutí respektovat a řídit se jimi u těch rozhodnutí, kterými nejsou ukládány povinnosti). Odklad vykonatelnosti dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu lze pak vyjádřit jako sistaci napadených rozhodnutí, která z formálního hlediska zůstanou i nadále pravomocná, ex tunc se však pozastavují ty jejich účinky, které pozastavit lze (Filip, J.; Holländer, P.; Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. přepracované a rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck. 2007. s. 624, bod 6.). Postupem času se Ústavní soud přiklonil k interpretaci institutu vykonatelnosti "v širším smyslu" (Wagnerová, E.; Dostál, M.; Langášek, T.; Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI. 2007. s. 430, bod 9.). V posuzované věci ústavní stížností napadená rozhodnutí neukládala povinnost (Ministerstvo vnitra rozhodlo o zastavení řízení, správní soudy vydaly zamítavé rozsudky), což však vzhledem k výše uvedenému není samo o sobě na překážku vyhovění návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
9. Dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je nutné poměřit újmu, kterou by stěžovateli způsobila vykonatelnost rozhodnutí ("v širším smyslu"), a újmu, kterou by jiným osobám způsobil odklad vykonatelnosti, a dále prověřit, zda by odložení vykonatelnosti nebylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
10. V posuzované věci nefigurují žádné třetí osoby, jimž by odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí způsobil újmu. Šlo totiž o věc azylové žádosti.
11. Dle rozhodnutí Ministerstva vnitra napadeného ústavní stížností je k posouzení stěžovatelovy žádosti o mezinárodní ochranu příslušným státem Francouzská republika. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel doložil, že by odcestování do Francouzské republiky pro něj znamenalo značnou újmu spojenou se zdravotním stavem jeho manželky, která se dle jeho tvrzení nachází na území České republiky. Stěžovatel doložil, že v minulosti jeho manželka porodila mrtvé dítě a v současné době je opět těhotná, přičemž jde o rizikové těhotenství (ambulantní nálezy ze dne 11. 11. 2019). Dále doložil, že porod mrtvého dítěte jeho ženu velmi traumatizoval, vedl u ní k těžké depresi s pokusy o sebevraždu. Dále doložil, že je na něj jeho žena fixována, potřebuje být ve známém prostředí a mít jej při sobě. Jakákoli změna tohoto stavu by dle lékařské zprávy jistě vedla k dalšímu pokusu o sebevraždu. Stěžovatelova manželka není v dostatečně dobrém psychickém stavu, aby zvládla přesun do Francouzské republiky (psychologická zpráva ze dne 20. 4. 2019). Prognóza není příznivá, těhotenství je rizikové vzhledem k předcházejícímu narození mrtvého dítěte a značné fyzické tenzi. Nelze nyní očekávat, že v dohledné době odezní paranoidně depresivní projevy (ambulantní zpráva z psychiatrie ze dne 4. 11. 2019). I dle této zprávy není stěžovatelova žena schopna přesunu do jiné země.
12. Při rozhodování o návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud zvažoval, zda existuje veřejný zájem, s nímž by bylo vyhovění takovému návrhu v rozporu. Ve věci vystupuje zájem na dodržování pravidel určení státu příslušného k posouzení podané žádosti o udělení mezinárodní dle nařízení Dublin III. S tímto zájmem se může odložení vykonatelnosti dostat do konfliktu. Ústavní soud však uvážil, že újma, která stěžovateli hrozí (opuštění manželky v jejím tíživém psychickém stavu a riziko, že se stěžovatelova manželka pokusí o sebevraždu), převažuje nad ohrožením tohoto veřejného zájmu. Za této situace vychází z toho, že kolidující veřejný zájem není na překážku vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti. Poznamenat lze, že dle judikatury Soudního dvora Evropské unie přísluší orgánům členského státu, který má provést přemístění, a případně jeho soudům, aby vyloučily jakoukoliv závažnou pochybnost týkající se dopadu přemístění na zdravotní stav dotyčné osoby a přijaly nezbytná opatření proto, aby k jejímu přemístění došlo za podmínek, které umožňují vhodným a dostatečným způsobem ochránit zdravotní stav této osoby [srov. výrok 2) rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 16. 2. 2017 ve věci C-578/16 C. K., H. F. a A. S.; rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie jsou dostupná z http://curia.europa.eu].
13. S ohledem na popsanou situaci stěžovatele a jeho manželky, Ústavní soud shledal, že byly dány podmínky pro to, aby vyhověl návrhu na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí.
14. Ústavní soud shrnuje, že byly splněny podmínky pro odložení vykonatelnosti rozhodnutí napadených ústavní stížností dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
15. Odložením vykonatelnosti dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu se po dobu řízení o ústavní stížnosti obnovuje odkladný účinek, který Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti III. výrokem usnesení ze dne 23. 5. 2019 č. j. 9 Azs 139/2019-32, který byl přiznán i proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (bod 15 zmíněného usnesení č. j. 9 Azs 139/2019-32). Jedním z účinků spojených s napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu (jeho právní mocí) bylo i vypršení odkladného účinku přiznaného kasační stížnosti. I následek napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu v podobě vypršení odkladného účinku kasační stížnosti je sistován přiznáním odkladu vykonatelnosti dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Na základě přiznaného odkladu vykonatelnosti je tak stěžovatel po dobu řízení o ústavní stížnosti oprávněn setrvat na území České republiky dle §3d odst. 1 zákona o azylu, dle něhož na tomto území může setrvat žadatel o udělení mezinárodní ochrany. Postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany mu totiž pro účely setrvání na území svědčilo dle §2 odst. 1 písm. b) zákona o azylu na základě přiznaného odkladného účinku kasační stížnosti, který směřoval i proti rozhodnutí Ministerstva vnitra. Přiznáním odkladu vykonatelnosti dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, které způsobuje obnovení odkladného účinku kasační stížnosti, je tak třeba hledět na stěžovatele pro účely oprávnění setrvat na území České republiky jako na žadatele o mezinárodní ochranu po dobu řízení o ústavní stížnosti. Přiznáním odkladu vykonatelnosti se sistují i účinky ústavní stížností napadeného rozhodnutí Ministerstva vnitra.
16. Tím, že Ústavní soud vyhověl návrhu na odklad vykonatelnosti, žádným způsobem nepředjímá výsledek řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu