ECLI:CZ:US:2019:3.US.3759.18.1
sp. zn. III. ÚS 3759/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. W., t. č. Vazební věznice Brno, zastoupeného JUDr. Pavlem Jiřičkou, advokátem, sídlem Bílinská 1147/1, Ústí nad Labem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. září 2018 č. j. 3 To 107/2018-1457 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. srpna 2018 č. j. 46 T 5/2017-1430, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2, 8, 36, 38 a 40 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. Požádal přitom, aby jeho stížnost byla projednána přednostně, jelikož je omezen na osobní svobodě, což na něj psychicky doléhá.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 6. 8. 2018 č. j. 46 T 5/2017-1430 bylo dle §72 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozhodnuto, že se stěžovatel (vedle dalších obžalovaných) nadále ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) trestního řádu.
3. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 4. 9. 2018 č. j. 3 To 107/2018-1457 byla jako nedůvodná zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení krajského soudu.
4. Stěžovatel je v daném řízení obžalován pro trestnou činnost právně kvalifikovanou jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. a) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), ve stádiu pokusu dle §21 odst. 1 trestního zákoníku, dále zločin poškození a ohrožení obecně prospěšného zařízení podle §276 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku, přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 a 2 trestního zákoníku a přečin ohrožování oběhu tuzemských peněz podle §239 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel především uvádí, že obě rozhodnutí nejsou odůvodněna dostatečně konkrétně. Zejména se soudy nevypořádaly s pochybnostmi, jak se skutkový děj skutečně odehrál, když výslechy svědků vykazují rozpory. Vazební rozhodnutí by přitom měla obsahovat konkrétní skutečnosti představující dostatečný a rozumný podklad pro odůvodněné podezření, že skutek, který naplňuje znaky trestného činu, byl spáchán, a že ho spáchal právě obviněný. Nepřesvědčivá se mu také jeví argumentace soudů, že není pevně ukotven v místě svého bydliště a že není předpoklad, že by v případě svého propuštění z vazby na svobodu vedl řádný život. Je zřejmé, že u něj šlo o exces v jeho jinak řádném životě, kdy do doby spáchání trestného činu nebyl soudem trestán ani stíhán pro jiný trestný čin. Žil se svou ženou vždy společně na stejném místě a soudu předložil možnosti svého budoucího pracovního zařazení.
6. Dále namítá, že při hlavním líčení dne 20. 9. 2018 mu bylo odebráno slovo a tím omezeno jeho právo pokládat dotazy spoluobžalovaným a vyjádřit se k provedeným důkazům. Možnost vyjádřit se je přitom jeho ústavně zaručeným právem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby není povolán k přezkumu správnosti použití běžného zákona a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje zásadu sebeomezení, která při posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, jsou-li závěry soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo není-li rozhodnutí odůvodněno (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 161/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
9. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví (čl. 91 odst. 1 a čl. 92 Ústavy). Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu podle §67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v §67 písm. a) a c) trestního řádu (tedy v případě tzv. útěkové vazby že uprchne nebo se bude skrývat, resp. u tzv. předstižné vazby že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil) a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom nelze pojímat jako rozhodování o vině obviněného a jemu uloženém trestu.
10. Stěžovatel považuje průběh skutkového děje za sporný a upozorňuje na rozpornost výpovědí svědků. Ústavní soud však shledává, že obecné soudy odůvodnily svá vazební rozhodnutí dostatečně přesvědčivě. Je pravdou, že okolnostem, nasvědčujícím tomu, že byl stěžovatelem spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, se věnovaly jen stručně a obecně, nicméně stěží lze hovořit o nedostatečné důkazní podloženosti podezření vůči stěžovateli, když tento se k dané trestné činnosti i sám částečně doznává. Určité dílčí rozpory ve výpovědích svědků na věci ničeho nemění, přičemž jejich konečné zhodnocení bude teprve předmětem rozhodování o věci samé. Další část stěžovatelovy argumentace zpochybňující odůvodněnost obav, že se zachová způsobem uvedeným v §67 písm. a) a c) trestního řádu, pak má povahu pouhé polemiky se závěry obecných soudů, jež vyslovily na základě konkrétních skutečností uvedených v odůvodnění jejich rozhodnutí. Nelze přitom pominout, že rozhodnutí o vazbě nejsou rozhodnutími ve věci samé, a naopak jsou činěna v situaci, kdy veškeré skutečnosti ještě nejsou postaveny najisto; tomu nutně musejí odpovídat požadavky kladené na jejich preciznost, přesnost a podrobnost, jakož i na důkazní prameny, ze kterých vycházejí, které jsou mírnější, než je tomu u rozhodnutí o vině a trestu.
11. Stěžovatelovou námitkou, že v určitém úseku hlavního líčení neměl možnost se vyjádřit, Ústavní soud nepovažuje za případné blíže se zabývat, když předmětem nynějšího přezkumu je rozhodování soudů ve vazebním řízení, nikoliv v paralelně probíhajícím hlavním líčení, proti jehož průběhu a výsledku bude stěžovatel případně moci brojit v odvolacím řízení.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu