ECLI:CZ:US:2019:3.US.377.19.1
sp. zn. III. ÚS 377/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Š. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, zastoupeného JUDr. Adamem Batunou, advokátem, sídlem Václavské nám. 846/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2018 č. j. 7 Tdo 1319/2018-100, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2018 č. j. 4 To 4/2018-1558 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. listopadu 2017 č. j. 34 T 4/2017-1376, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze, Krajského státního zastupitelství v Plzni a D. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti žádá o přednostní projednání svého návrhu mimo pořadí, a to z důvodu naléhavosti věci podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
3. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") společně s vedlejším účastníkem D. K. uznán vinným pokusem zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a 5 trestního zákoníku. Předmětného jednání se stěžovatel společně s vedlejším účastníkem dopustili tak, že předstírali fiktivní pohledávku ve výši 50 000 000 Kč za obchodní společností A, jejímž jednatelem a společníkem byl vedlejší účastník, jenž disponoval oprávněním jednat za společnost samostatně. Z podnětu stěžovatele oba nejprve vyhotovili směnku vlastní, jíž se společnost A, zavázala uhradit stěžovateli, coby směnečnému věřiteli, částku 50 000 000 Kč, ačkoliv takový dluh ve skutečnosti neměla. Následně stěžovatel s vedlejším účastníkem v kanceláři notářky zajistili sepsání notářského zápisu, ve kterém učinili společné prohlášení o existenci, neuhrazení a uznání závazku a zároveň v něm uzavřeli dohodu se svolením k vykonatelnosti notářského zápisu. Vedlejší účastník následně zajistil, aby se předexekuční výzvy nedostaly do dispozice dalších dvou jednatelů poškozené obchodní společnosti, přičemž stěžovatel na základě notářského zápisu podal u Exekutorského úřadu Plzeň-sever exekuční návrh. Soudní exekutorka následně vydala několik exekučních příkazů, přičemž k realizaci exekuce a tedy k neoprávněnému obohacení stěžovatele nedošlo jen v důsledku skutečnosti, že poškozená obchodní společnost poté, co se další dva její jednatelé počátkem června 2015 dozvěděli o probíhající exekuci a existenci notářského zápisu, uplatnila v exekučním řízení obranu, na základě níž bylo rozhodnuto o odkladu provedení exekuce do doby pravomocného skončení trestního řízení v předmětné trestní věci. Stěžovateli byl krajským soudem za popsané jednání uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání šesti let a devíti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byli obchodní společnost B (dříve A) a J. K. odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Stěžovatel rozsudek krajského soudu napadl odvoláním, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") jako nedůvodné podle §256 trestního řádu zamítl.
5. Stěžovatel proti usnesení vrchního soudu podal dovolání k Nejvyššímu soudu, který je jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v řízení proti němu vedeném došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť obecné soudy nesprávně vyložily institut platební směnky. Stěžovatel obšírně rozvádí podstatu institutu směnky a zdůrazňuje, že jakákoliv osoba, která vystaví směnku, je povinna tuto směnku zaplatit, přičemž nezáleží na tom, z jakého důvodu k vystavení směnky došlo. Stěžovatel nadto dodává, že v jeho případě směnka nicméně reálný podklad měla, neboť byla vystavena za účelem úhrady minulých dluhů rodiny K. vůči stěžovateli. V této souvislosti dále stěžovatel namítá, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty podvodu, neboť osobou, před níž mělo dojít k zamlčení podstatných okolností (skutečnost, že směnka nemá reálný podklad), byla notářka, kterou však dle názoru stěžovatele, není možno v omyl uvést, neboť pro notářku bylo stěžejní informací to, že je dána existence platné směnky.
7. Stěžovatel dále uvádí, že jeho odsouzení de facto znamená nepřípustnou změnu charakteru kogentních norem celého směnečného práva, neboť napadená rozhodnutí popírají podstatu institutu směnky, kdy při vystavení směnky je její kauza nerozhodná.
8. V doplnění své ústavní stížnosti pak stěžovatel uvádí, že v jeho věci došlo k opomenutí důkazů. Stěžovatel v řízení před odvolacím soudem učinil důkazní návrh směřující k výslechu notářky, jež vyhotovila v jeho věci notářský zápis se svolením k vykonatelnosti. Odvolací soud však toliko stroze konstatoval nadbytečnost tohoto důkazu. Stejně pak odvolací soud postupoval stran důkazního návrhu výslechu svědkyně, která dle názoru stěžovatele mohla prokázat jeho nevinu.
9. V dalším doplnění ústavní stížnosti stěžovatel namítá zásah do svého legitimního očekávání, když obecné soudy rozhodovaly nepředvídatelně, než je běžné ve skutkově a právně srovnatelných případech. Stěžovatel cituje velké množství civilní judikatury, z níž vyplývá, že směnka nemusí mít kauzu. Trestní soudy se v jeho věci od této judikatury odchýlily, aniž by svůj postup dostatečně odůvodnily.
10. Stěžovatel závěrem svého doplnění ústavní stížnosti dodává, že došlo taktéž k porušení zásady subsidiarity trestní represe.
11. Dne 1. 10. 2019 obdržel Ústavní soud přípis S. Š., označující se za dceru stěžovatele, k němuž však nepřihlédl, neboť nebyl podán stěžovatelovým advokátem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
14. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Stěžovatel ve většině svých námitek rozporuje způsob, jakým obecné soudy v jeho věci hodnotily důkazy, zejména pak brojí proti způsobu, jak soudy při subsumpci znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu naložily s institutem platební směnky. Ústavní soud k tomuto dodává, že tato argumentace je zcela shodná s argumentací stěžovatele v řízení před obecnými soudy a postrádá ústavněprávní rozměr. Soudy se v napadených rozhodnutích vyjádřily k námitkám stran institutu směnky velmi obsáhle, zejména pak lze vyzdvihnout precizní argumentaci krajského soudu a vrchního soudu k této otázce, kdy došlo i k vypořádání argumentace zejména civilní judikaturou, kterou stěžovatel v rámci své obhajoby uváděl, a která byla, dle závěrů soudů, nepřiléhavá. V podstatě nezměněnou argumentaci uplatňuje stěžovatel i v řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud však připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů soudů, jak to činí stěžovatel ve své ústavní stížnosti. Stěžovatel se svou ústavní stížností zjevně domáhá toho, aby důkazy v jeho trestní věci provedené, byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu. Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádném možném výkladu odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu, jehož porušení stěžovatel mimo jiné namítá, které však v posuzované věci Ústavním soudem nebylo shledáno.
16. Stěžovatel dále namítá existenci tzv. opomenutých důkazů ve své věci, neboť odvolací soud se dostatečně nevypořádal s některými jeho důkazními návrhy. Této námitce však nelze přisvědčit. Krajský soud provedl rozsáhlé dokazování, které lze označit za vyčerpávající, přičemž vrchní soud neshledal potřebu provádět další dokazování, a předmětné důkazní návrhy stěžovatele odmítl s odkazem na jejich nadbytečnost, což je zcela ústavně konformní postup, neboť nedůvodné protahování soudního řízení je v rozporu se zásadou procesní ekonomie.
17. Ve své poslední námitce stěžovatel uvádí, že obecné soudy v jeho věci měly uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe. Stěžovatel na tomto místě cituje nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 934/13 (N 21/72 SbNU 253), v němž je uvedeno, že trestní odpovědnost nelze uplatnit v případech, které mají soukromoprávní podklad, v rámci něhož lze vyvodit odpovědnost podle jiného než trestněprávního předpisu, anebo v případech, kdy posuzovaný skutek nedosahuje ani dolní hranice společenské škodlivosti, takže jej nelze považovat za trestný čin. Tuto argumentaci stěžovatele je nutno odmítnout, neboť jeho jednání bylo dle provedeného dokazování shledáno jako úmyslné a důkladně promyšlené s cílem obohatit se na úkor jiného subjektu o desítky milionů korun. Instrumentem k podvodnému obohacení stěžovatele byl snadno zneužitelný institut směnky, což nesnižuje, ale právě naopak zvyšuje společenskou škodlivost jednání stěžovatele. Za těchto okolností tedy nelze dovodit existenci podmínek pro uplatnění principu subsidiarity trestní represe.
18. Ústavní soud na základě výše uvedeného konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má za to, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději.
19. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu