ECLI:CZ:US:2019:3.US.3774.18.1
sp. zn. III. ÚS 3774/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Jiřího Zemánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Marie Kolářové, Antonína Koláře a Romana Koláře, zastoupených JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem, sídlem Štefánikova 14, Hodonín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. srpna 2018 č. j. 10 As 309/2016-34 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. října 2016 č. j. 30 A 60/2015-101, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) Krajský úřad Jihomoravského kraje, sídlem Žerotínovo nám. 3/5, Brno, 2) Jarmila Kočí a 3) Roman Kočí, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívají, že jimi došlo k porušení jejich práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozsudků, rozhodnutím Městského úřadu V., odboru životního prostředí a výstavby, oddělení výstavby č. j. MVNM/34880/2014, sp. zn. S-MVNM/25879/2014 SÚ ze dne 6. 11. 2014 byla povolena změna v užívání blíže specifikované stavby (rodinného domu ve vlastnictví sousedů stěžovatelů). Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé odvolání, které Krajský úřad Jihomoravského kraje (dále jen "žalovaný") rozhodnutím č. j. JMK 143693/2014, sp. zn. S-JMK 143693/2014/OÚPSŘ zamítl.
3. Toto rozhodnutí žalovaného napadli stěžovatelé žalobou, kterou ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl. Kasační stížnost stěžovatelů pak ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl Nejvyšší správní soud. Správní soudy své závěry založily na tom, že vznesené námitky buď nijak nesouvisí s rozhodnutím žalovaného, případně že se tvrzená pochybení správních orgánů nedotýkají práv a povinností stěžovatelů.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatelé namítají, že žádosti vlastníků rodinného domu (v řízení před správními soudy v postavení osob zúčastněných na řízení) na povolení změny užívání stavby nebylo možno vyhovět, neboť z jejich strany došlo k prolomení rozhodnutí o umístění stavby, což měla žádost o změnu v užívání "zamaskovat". Pohnutkou osob zúčastněných na řízení se však správní soudy dle stěžovatelů vůbec nezabývaly. Porušily navíc legitimní očekávání stěžovatelů, kteří očekávali, že změně nebude vyhověno, dokud předmětný dům nebude uveden do souladu s projektovou dokumentací. Soudy dostatečným nezohledněním toho, že jde o tzv. "černou stavbu", rozhodly v rozporu s "obecnou zásadou spravedlnosti". Soudy podle stěžovatelů daly přednost liteře zákona před "obecným principem spravedlnosti".
5. Za správný nepovažují stěžovatelé závěr, podle něhož by potenciální újma, která by vznikla osobám zúčastněným na řízení zrušením rozhodnutí, byla větší než újma, která povolením požadovaných změn vznikla na straně stěžovatelů. Stěžovatelé nadto zastávají názor, že pokud daný rodinný dům nesplňuje veškeré zákonné požadavky, pak se to automaticky promítá do právní sféry stěžovatelů jakožto sousedů, neboť v zákoně jsou promítnuty požadavky na kvalitu bydlení apod. Navíc v této věci existuje potřeba ochrany veřejného zájmu ohledně existence řádně provedených staveb.
6. Konečně, krajský soud údajně pochybil tím, že neprovedl navržený důkaz výslechem svědka.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud není součástí obecné soustavy soudů, a proto zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Aplikace podústavních předpisů ve správním řízení je záležitostí správních orgánů a soudů v rámci správního soudnictví, přičemž Ústavní soud smí přezkoumat pouze to, zda v řízení nebyla dotčena ústavně zaručená práva či svobody účastníků.
10. Stěžovatelé nadále, jak tomu bylo již v řízení před správními soudy, nereflektují (ani nevyvracejí) ve své argumentaci skutečnost, že s užíváním předmětné stavby byl dán souhlas již v minulosti, přičemž nyní se řešila jen změna v jejím užívání. Stejně tak se stěžovatelé ani v ústavní stížnosti dostatečně nevypořádávají s argumentací soudů, že neprokázali (a v podstatě ani netvrdili) přímé dotčení svých práv. K tomu nyní pouze uvádějí, že zákon odráží požadavky na pohodu bydlení. To je ovšem jen obecné konstatování, nehledě na to, že se opět vztahuje spíše k povolení užívání stavby než k otázce, kterou se zabývaly ústavní stížností napadené rozsudky. V tomto směru není relevantní ani stěžovateli připomínaný veřejný zájem. Ostatně i pro účely řízení o ústavní stížnosti je významný možný zásah do (ústavně zaručených) práv stěžovatelů, nikoli sám o sobě případný rozpor napadených rozhodnutí s veřejným zájmem.
11. Odkaz stěžovatelů na "ideu spravedlnosti" považuje Ústavní soud za nepatřičný za situace, kdy i dle ústavní stížnosti soudy postupovaly dle zákona a kdy předmětem sporu byla otázka, zda sousedi stěžovatelů mohou využívat svou stavbu k parkování a průjezdu vozidel.
12. Jde-li o neprovedený důkaz, není povinností soudů provést všechny důkazy, které účastníci řízení navrhnou. Z jejich rozhodnutí pouze musí být seznatelné, proč daný důkaz proveden nebyl, tedy nesmí jít o tzv. opomenuté důkazy. Důvody, pro které krajský soud navrhovaný výslech svědka neprovedl, jsou v jeho rozhodnutí řádně vysvětleny (viz str. 7 napadeného rozsudku).
13. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu