ECLI:CZ:US:2019:3.US.3774.19.1
sp. zn. III. ÚS 3774/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem, sídlem Bolzanova 461/5, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 16. srpna 2019 č. j. 70 Co 302/2019-1140, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníka řízení, a J. R., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 2 odst. 3 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného usnesení vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud v Přerově (dále jen "okresní soud") IV. výrokem usnesení ze dne 23. 7. 2019 č. j. 0 Nc 30083/2016-1009 stěžovateli uložil pořádkovou pokutu ve výši 50 000 Kč, neboť neposkytl znaleckému ústavu potřebnou součinnost ke znaleckému vyšetření, čímž opakovaně porušil povinnost uloženou mu okresním soudem ve II. výroku usnesení ze dne 26. 4. 2018 č. j. 0 Nc 30083/2016-661.
3. Napadeným usnesením ze dne 16. 8. 2019 č. j. 70 Co 302/2019-1140 Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatele IV. výrok usnesení okresního soudu potvrdil. Krajský soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že stěžovatel se ani poté, co mu byla usnesením okresního soudu ze dne 7. 1. 2019 č. j. 0 Nc 30083/2016-814 ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 29. 3. 2019 č. j. 70 Co 75/2019-841 uložena pořádková pokuta ve výši 20 000 Kč, nepodrobil znaleckému zkoumání, které podmiňoval přítomností svého právního zástupce. Znalkyně provést vyšetření v přítomnosti třetí osoby odmítla. Krajský soud zdůraznil, že je nepřípustné, aby účastník realizaci důkazu znaleckým posudkem jakkoli podmiňoval, neboť ustanovení znalce ke konkrétnímu odbornému problému je výlučně záležitostí soudu, nikoliv účastníků řízení. Krajský soud konstatoval, že způsob zpracování posudku je v kompetenci znalce, přičemž účast právního zástupce u znaleckého vyšetření zcela jistě není běžnou praxí. Neuposlechl-li tedy stěžovatel opakovaně příkazu okresního soudu, krajský soud shledává důvody pro uložení pořádkového opatření, jehož výši za situace, kdy se uložená pořádková pokuta 20 000 Kč minula účinkem a ani není zřejmé, že by se pokuta 50 000 Kč neslučovala s majetkovými poměry stěžovatele, považuje za souladnou s jeho výchovným účelem.
4. Krajský soud se neztotožnil ani s argumentací stěžovatele týkající se profesních standardů dle zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů, neboť uvedený zákon upravuje zdravotní služby a podmínky jejich poskytování, nikoli činnost znalců, navíc stěžovatelem poukazovaný §28 odst. 3 tohoto zákona připouští přítomnost osoby blízké nebo osoby určené pacientem při poskytování zdravotních služeb pouze v případě, že přítomnost těchto osob nenaruší poskytnutí zdravotních služeb. Stejně tak procesní předpisy [např. §100 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") či §369 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů] umožňují provést procesní úkon bez přítomnosti třetích osob, je-li jejich přítomností mařen jeho účel. S ohledem na zřejmou obstrukční procesní strategii stěžovatele má krajský soud za to, že taková situace nastala a vyloučení účasti zástupce bylo proto zcela namístě, neboť jeho přítomností by byl účel vyšetření zcela jistě mařen.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel považuje za jádro věci otázku, zda fyzické osobě, které byla uložena povinnost podrobit se znaleckému vyšetření (v daném případě vyšetření znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie a psychiatrie) svědčí během tohoto vyšetření právo na pomoc advokáta. Stěžovatel poukazuje na dokument Doporučené postupy psychiatrické péče 2018, vydaný Psychiatrickou společností České lékařské společnosti J. E. Purkyně, kde se uvádí, že vyšetření probíhá zpravidla pouze za přítomnosti lékaře a pacienta, dle konkrétní situace může být přítomna i třetí osoba (většinou blízký příbuzný, v mimořádných případech při hrozící pacientově agresi lze požádat o pomoc policii). Také zákon č. 372/2011 Sb. výslovně stanoví, že pacient má při poskytování zdravotních služeb právo na přítomnost osoby blízké nebo osoby určené pacientem. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem okresního soudu, který převzal také krajský soud, že přítomnost další osoby při vyšetření by mohla výsledky znaleckého zkoumání zkreslit, což by mohlo mít vliv na správnost a věrohodnost závěrů znaleckého posudku. Stěžovatel klade otázku, jak by přítomnost jeho právního zástupce mohla správnost a věrohodnost posudku ovlivnit, a je přesvědčen, že byla-li mu uložena pořádková pokuta za to, že žádal, aby u jeho pohovoru se znalcem mohl být přítomen jeho právní zástupce, jednal v souladu s právem a uložení pořádkové pokuty je nezákonné, neboť žádný pramen práva přítomnost stěžovatelova právního zástupce u takového úkonu nezakazuje, naopak jde o postup zákonem výslovně dovolený. V důsledku uvedeného postupu bylo také zasaženo do práva stěžovatele na právní pomoc, neboť ačkoli lékař za běžných okolností orgánem veřejné moci není, byl-li soudem přibrán jako znalec a má-li vyplnit nedostatek odborné kompetence soudu a odpovědět na soubor znaleckých otázek - přičemž povinností stěžovatele je sub poena se vyšetření takovým znalcem podrobit - pak fakticky za soud a na jeho místě vystupuje a stává se jeho ad hoc působící funkční součástí, tedy ad hoc soudním orgánem. Stěžovatel poukazuje na §126 odst. 3 a §131 o. s. ř., jež omezují okruh otázek přípustných při výslechu svědka i účastníka řízení. Jestliže bude pohovoru se znalcem přítomen právní zástupce posuzované osoby, může svému klientovi doporučit odpověď na nepřípustné otázky odmítnout a klienta relevantně poučit v případě, že je na něj znalcem činěn nátlak, či je-li posuzovaná osoba nucena sama sebe obviňovat z trestného činu. Stěžovatel je proto přesvědčen, že soudem přibraný znalec-psycholog nebo psychiatr musí být chápán jako orgán veřejné moci, a každému svědčí základní právo na právní pomoc i při pohovoru s tímto znalcem; byla-li stěžovateli uložena za to, že chtěl tohoto práva využít, pořádková pokuta (a to na horní hranici zákonné sazby) došlo takovým postupem k zásahu do jeho práva na právní pomoc, což má dopad i do jeho základního práva na ochranu majetku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 tohoto zákona a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádného procesu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uplatňován, resp., který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
8. Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo, neboť ústavní stížnost je ve své podstatě výlučným opakováním argumentů, které stěžovatel namítal již ve svém podání ke krajskému soudu, a s nimiž se krajský soud ústavně souladným způsobem vypořádal.
9. Ústavní soud dává stěžovateli za pravdu v tom, že povinnost podrobit se vyšetření za účelem podání znaleckého posudku představuje určitý zásah do práva na soukromí; jde však o zásah v intencích příslušného zákonného ustanovení, které "provádí" čl. 7 odst. 1 větu druhou Listiny, podle něhož může být nedotknutelnost osoby a její soukromí omezena v případech stanovených zákonem. Podle §127 odst. 4 o. s. ř. soud může třetí osobě, stejně jako účastníkům řízení, uložit povinnost dostavit se ke znalci, předložit potřebné předměty, podat nutná vysvětlení, podrobit se lékařskému vyšetření, popřípadě zkoušce krve, anebo něco vykonat či snášet. Ustanovení §53 odst. 1 o. s. ř. předsedovi senátu umožňuje uložit pořádkovou pokutu až do výše 50 000 Kč "tomu, kdo hrubě ztěžuje postup řízení zejména tím, že neuposlechne příkazu soudu". Smyslem citovaných ustanovení je dosáhnout základního účelu soudního řízení, tj. ochrany práv a oprávněných zájmů jednotlivců. Ve stěžovatelem předložené věci je zájem na zjištění skutkových okolností umocněn tím, že soud rozhoduje ve věci péče o nezletilého, jehož zájem je prioritní. Je v souladu s nejlepším zájmem dítěte podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, aby se stěžovatel znaleckému vyšetření podrobil, oprávněný zásah do svého práva na soukromí strpěl a soudu umožnil získat v zájmu nezletilého dítěte potřebná zjištění.
10. Ústavnímu soudu, jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti stojícímu mimo soustavu soudů, přitom zásadně nepřísluší přezkoumávat důvody, které vedly soud k uložení pořádkové pokuty, ani posuzovat její výši. Výjimku by tvořily pouze případy, v nichž by bylo možno v postupu obecných soudů spatřovat vady, jež by konstituovaly porušení ústavně zaručených práv účastníka řízení. Nic takového však v nyní posuzované věci zjištěno nebylo. Ústavní soud shledal, že krajský soud svůj postup vedoucí k uložení pořádkové pokuty, včetně stanovení její výše, řádně odůvodnil, a že závěry obsažené v napadeném rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému stavu. Jelikož Ústavní soud neměl argumentaci krajského soudu z ústavněprávního hlediska co vytknout, nebylo namístě, aby jeho úvahy jakkoliv přehodnocoval. Skutečnost, že se stěžovatel se závěry krajského soudu neztotožňuje, sama o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá.
11. Na uvedeném nic nemění ani tvrzení stěžovatele, že právo na přítomnost osoby blízké či jiné jím určené osoby při poskytování zdravotních služeb zakotvuje zákon o zdravotních službách, neboť soudem nařízené vyšetření znalcem z oboru psychiatrie nepředstavuje výkon zdravotních služeb ani lékařské péče, jak jsou definovány v §2 zákona o zdravotních službách, tím méně pak zákrok v oblasti péče o zdraví, včetně vědeckého výzkumu (čl. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně). Odkazuje-li stěžovatel na Doporučené postupy psychiatrické péče 2018, je nutno konstatovat, že stěžovatel se nedomáhal přítomnosti blízkého příbuzného, nýbrž právního zástupce, což věc posouvá do odlišné roviny, jak bude pojednáno níže.
12. Považuje-li stěžovatel v řízení ustanoveného znalce za soudní orgán sui generis, svědčí to o nepochopení, nebo spíše přecenění role znalce v řízení. Znalec je ustanovován kvůli svým odborným znalostem, nikoliv proto, aby činil právní závěry. Právní posouzení, tedy podřazení zjištěného skutkového děje pod právní pravidla, náleží výhradně soudu. Soud přitom není oprávněn přehodnocovat závěry znalce po věcné stránce, ale může hodnotit úplnost výchozích skutkových podkladů, logickou souladnost znalcových závěrů a eventuálně též srovnávat obsah znaleckého posudku s ostatními provedenými důkazy. Do procesu zjišťování skutkového stavu soudem může účastník i jeho zástupce aktivně zasahovat např. navrhováním důkazů, podáním vyjádření k důkazům apod., důkaz znaleckým posudkem, jde-li jako v nyní posuzované věci o psychiatrické vyšetření, však probíhá, nejsou-li pro to zvláštní důvody, bez účasti další osoby. Právní zástupce má pak následně právo vyjádřit se k závěrům znaleckého posudku, klást znalci otázky při jednání soudu, popř. navrhnout nařízení revizního znaleckého posudku. Táže-li se stěžovatel, jak může přítomnost jeho zástupce ovlivnit závěry znaleckého posudku, je nutno zdůraznit, že předmětem psychiatrického vyšetření je zjištění psychického stavu posuzovaného, účelem je tedy zachytit bezprostřední reakci vyšetřované osoby, ať již verbální či neverbální. Možnost vyšetřovaného odpovídat na otázky lékaře - psychiatra po poradě s právním zástupcem by neumožnila učinit znalci závěry na základě pozorování ničím neovlivněného chování účastníka řízení. Lze si jistě představit, jak by účastníci opatrovnického řízení odpovídali na otázky znalce po poradě se svými zástupci, takový postup je však zcela v rozporu s účelem znaleckého zkoumání, jímž je zjistit zpravidla zejména výchovnou způsobilost rodičů.
13. S ohledem na výše uvedené nelze v řádně odůvodněném závěru krajského soudu, že stěžovatel opětovně hrubě ztížil postup řízení, a je namístě mu uložit pořádkovou pokutu ve výši 50 000 Kč, spatřovat vybočení z mezí ústavnosti.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu