ECLI:CZ:US:2019:3.US.3776.18.1
sp. zn. III. ÚS 3776/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. M., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem, sídlem Bolzanova 1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2018 č. j. 30 Cdo 1282/2018-267, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. června 2017 č. j. 3 Co 217/2012-246 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2012 č. j. 34 C 36/2011-46, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu vyžádaného spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 34 C 36/2011 vyplývají následující skutečnosti. Městský soud rozsudkem ze dne 10. 5. 2012 č. j. 34 C 36/2011-46 zamítl žalobu na ochranu osobnosti, kterou se stěžovatel domáhal, aby bylo určeno, že je neoprávněně evidován jako osoba uvedená v §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky, ve znění pozdějších předpisů. Městský soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel se písemně zavázal ke spolupráci s bývalou Státní bezpečností (dále jen ,,StB"), jeho závazek je prostý jakýchkoli výhrad a stěžovatel si sám zvolil krycí označení. Městský soud také připomněl, že stěžovateli plynuly v souvislosti s jeho činností určité výhody (soukromé i služební výjezdy do zahraničí, odměny za podávání zpráv pod krycím jménem). Městský soud dovodil, že pro určení, že samotná prvotní evidence stěžovatele v materiálech StB jako jejího tajného spolupracovníka je oprávněná, je v dané věci právně bezvýznamná obrana stěžovatele, že jím nepopíraný písemný závazek ke spolupráci s StB byl následně negován tím, že spolupracoval s Federálním úřadem pro vyšetřování (dále jen "FBI"), tedy tajnou službou Spojených států amerických coby demokratického státu.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen ,,vrchní soud") rozsudkem ze dne 24. 6. 2014 č. j. 3 Co 217/2012-115 rozsudek městského soudu změnil tak, že určil, že stěžovatel byl v materiálech bývalé StB evidován neoprávněně. Vrchní soud uvedl, že byť evidence stěžovatele v materiálech bývalé StB byla provedena způsobem odpovídajícím platným předpisům v době, kdy byla učiněna (rok 1984), lze ji pokládat za evidenci neoprávněnou, neboť již při podpisu vázacího aktu neměl stěžovatel v úmyslu (a ani se tak následně nechoval) jako tajný spolupracovník bývalé StB činit úkony (podávat např. písemné zprávy o zájmových osobách, provokovat zájmové osoby k určitým činnostem).
4. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 10. 2015 č. j. 30 Cdo 1959/2015-157 rozsudek vrchního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že při řešení otázky oprávněnosti či neoprávněnosti evidence stěžovatele v materiálech bývalé StB je nutno vycházet především ze zjištění, zda tato evidence byla opodstatněná, tedy, zda byla provedena v souladu s (interními) předpisy právního předchůdce Ministerstva vnitra, neboť v řízení o ochranu osobnosti soud nezkoumá, zda stěžovatel spolupracoval či nespolupracoval s orgány bývalé StB, ale zjišťuje pouze oprávněnost či neoprávněnost jeho evidence. Nejvyšší soud připustil, že je třeba přihlížet i k projevenému volnímu vztahu konkrétní osoby k obsahu vázacího aktu a rozlišovat tak případy, kdy osoba projevila se spoluprací bezvýhradný souhlas, a kdy se osoba spolupráci s StB zřetelně bránila. Uplatnila-li pak státní bezpečností oslovená osoba při podpisu spolupráce výhrady, či se jinak spolupráci bránila, nelze takový závazek hodnotit jako souladný s interními předpisy tehdejšího Ministerstva vnitra. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v projednávané věci o takový případ nejde, neboť nebylo potvrzeno, že by se stěžovatel spolupráci s StB jakkoli bránil, či projevil výhrady.
5. Vrchní soud poté rozsudkem ze dne 6. 6. 2017 č. j. 3 Co 217/2012-246 rozsudek městského soudu potvrdil a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů odvolacího řízení 300 Kč.
6. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2018 č. j. 30 Cdo 1282/2018-267 jako nepřípustné odmítnuto, neboť nenaplnilo předpoklady vymezené v §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že spolupráci s StB se rozhodl navázat, aby s její pomocí mohl zahájit rezistenci vůči StB a celému tehdejšímu komunistickému režimu a to svojí spoluprací se zpravodajskou službou demokratické velmoci. Stěžovatel formální spolupráce s StB využil k tomu, že pod jejím krytím navázal spolupráci se západní (americkou) zpravodajskou službou, s jejíž pomocí pracoval proti komunistickému režimu. Zachoval se statečně, čehož důkazem bylo jeho plánované zatčení Státní bezpečností a nebýt politických změn v listopadu 1989, mohl očekávat dlouholetý trest odnětí svobody. Stěžovatel má za to, že závěry napadeného usnesení dovolacího soudu jsou učebnicovým výkladem právní teorie dovolání, avšak naprosto se odchylují od reality života a logiky předmětného případu. Statečnost stěžovatele tak mizí v rozsáhlém výkladu o přípustnosti dovolání. Stěžovatel zdůrazňuje korektiv dobrých mravů jako zásadní kritérium svého chování, kdy dokázal čelit nátlaku minulého režimu takovým způsobem, že s nebezpečím rizika ohrožení své svobody a ohrožení své rodiny "přešel na druhou stranu barikády" a spojil se se zpravodajskou službou demokratické velmoci a tím, byť jen skromným podílem, se podílel na úsilí o návrat svobody a demokracie do své vlasti. Rozmělnění tohoto mravního postoje a morálních kvalit stěžovatele do složitého přediva dovolacích důvodů a právních námitek vůči existenci takového dovolacího důvodu, považuje stěžovatel za rozpor se zásadou souladu výkonu práv s dobrými mravy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádného procesu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem tvrzených porušení jeho základních práv, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že takový následek v případě stěžovatele nenastal.
11. Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnil již před soudy a která jimi byla dostatečným způsobem vypořádána, zejména Nejvyšší soud stěžovateli v rozsudku ze dne 31. 10. 2015 č. j. 30 Cdo 1959/2015-157 vysvětlil, že dospěl-li vrchní soud za situace, kdy bylo prokázáno, že evidence stěžovatele v materiálech bývalé StB byla provedena způsobem odpovídajícím platným předpisům v době, kdy byla učiněna, k závěru, že (předpokládané) vnitřní výhrady a následné chování stěžovatele způsobují neoprávněnost této evidence, zásadně se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Nejvyšší soud bral v úvahu, že s ohledem na mnohdy "specifické" postupy a metody orgánů StB při získávání tajných spolupracovníků je nezbytné vždy přihlížet i k projevenému volnímu vztahu takto získávané osoby k vlastnímu obsahu vázacího aktu, ve věci stěžovatele však Nejvyšší soud okolnosti, pro které není možno příslušnou evidenci považovat za důvodnou, neshledal.
12. Takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího soudu, kterým pak byl vázán i vrchní soud, je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se vypořádal se všemi námitkami stěžovatele způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a použití dotčených právních předpisů byly provedeny soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouhou polemikou s rozhodnutím Nejvyššího soudu v rovině běžných zákonů, kdy stěžovatel nesouhlasí s výkladem dotčených právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Jak však již bylo shora uvedeno, referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu je poměření, zda soudem podaný výklad dotčených ustanovení zákona je (či nikoli) výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně který vybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, a jenž tím představuje výklad extrémní, resp. excesivní. Proto nestačí namítat, že soudy vyložily právo jinak, než jak to odpovídá představě stěžovatele. To, že soudy napadenými rozhodnutími nevyhověly žalobě stěžovatele, samo o sobě porušením principů ústavnosti není.
13. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení vypořádal i s dovolací námitkou týkající se souladu výkonu práv s dobrými mravy. Nejvyšší soud poukázal na judikaturu Ústavního soudu, podle které zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti [nález sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. 8. 2010 (N 176/58 SbNU 539)], v posuzované věci měl však za prokázané, že stěžovatel se ke spolupráci s StB sám dobrovolně zavázal, a ani odkazem na jeho vnitřní výhrady a následné chování podmínky pro zmírnění tvrdosti zákona naplněny nebyly. Také tomuto závěru Nejvyššího soudu nemá Ústavní soud z níže uvedených důvodů čeho vytknout.
14. Stěžovatel v žalobě tvrdil neoprávněný zásah do jeho práva na ochranu osobnosti spočívající v neoprávněné evidenci v materiálech bývalé StB, a to z důvodu, že jej ke spolupráci s StB vedly důvody mravního charakteru, tedy snaha o narušení bývalého politického zřízení. Z obsahu žaloby však vyplývá, že prvotním důvodem stěžovatele pro podepsání vázacího aktu spolupráce s StB jako agent byl nepřímý nátlak příslušníků StB, kteří jej kontaktovali, sdělili mu, že byl vybrán pro spolupráci se složkami Ministerstva vnitra, později mu vyhrožovali důsledky v podobě nemožnosti dětí stěžovatele studovat a ohrožení jeho kariéry. Teprve poté, co stěžovatel spolupráci podepsal a byl uveden do konspiračních bytů, kde mu byly předloženy požadavky na zjišťování informací z oblasti vojenského zpravodajství, se stěžovatel rozhodl kontaktovat zprostředkovaně velvyslanectví Spojených států amerických, a posléze vycestovat na zaměstnaneckou letenku do tohoto státu, kde se přihlásil u FBI, která mu nabídla spolupráci jako "spoluagenta", již přijal.
15. Z výše uvedeného je zřejmé, že stěžovatel nenavázal spolupráci s StB z důvodu svého morálního přesvědčení, které mu velelo bojovat skrytě proti komunistickému režimu, jak uváděl v ústavní stížnosti. Ani jeho další činnost, kdy spolupracoval (při vědomí vysokého mu hrozícího trestu odnětí svobody při vyzrazení) s tajnou službou Spojených států amerických, nemůže ničeho změnit na tom, že evidence stěžovatele ve svazcích StB byla oprávněná a opodstatněná, a že soudy rozhodly ústavně souladným způsobem, když jeho žalobu, kterou se domáhal určení opaku, zamítly.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu