ECLI:CZ:US:2019:3.US.3784.18.1
sp. zn. III. ÚS 3784/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivany Antonové, zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, sídlem Krkoškova 748/28, Brno, proti III. výroku usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. září 2018 č. j. 8 Co 411/2018-563, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a spolku Spolek X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla III. výrok v záhlaví uvedeného rozhodnutí (týkající se nepřiznání náhrady nákladů řízení), neboť je přesvědčena, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 odst. 1 Ústavy České republiky a v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i její práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k ní. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadený výrok zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník zajišťuje na základě pověření podílových spoluvlastníků pozemku správu bytového domu, ve kterém se nachází i byt obývaný (na základě jejího spoluvlastnického podílu k pozemku, jehož součástí je budova) stěžovatelkou, a provádí v této souvislosti dalším subjektům řadu plateb (za dodávky tepla, studené a teplé vody, úklid společných prostor, daň z nemovitostí, opravy domu, atd.), na které mu (ani nikomu jinému) však stěžovatelka dlouhodobě od září roku 2010 (což sama v řízení nepopírala) nic neplatí. Členové spolku (mezi které se stěžovatelka nepřipojila), jako podíloví spoluvlastníci za stěžovatelku hradí náklady související s budovou, a své pohledávky vůči stěžovatelce mu postupují.
3. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") ze dne 9. 1. 2018 č. j. 25 C 115/2015-463 ve znění opravného usnesení ze dne 25. 1. 2018, č. j. 25 C 115/2015-484 byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 20 590 Kč s příslušenstvím (výrok I.), současně byla zamítnuta jeho žaloba co do požadavku na zaplacení dalších 25 107 Kč s příslušenstvím (výrok II.); o nákladech řízení okresní soud rozhodl tak, že vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost nahradit stěžovatelce částku 37 953 Kč do 3 dnů k rukám právního zástupce (výrok III.). Důvodem částečného neúspěchu vedlejšího účastníka byla jednak stěžovatelkou úspěšně uplatněná námitka promlčení (při dvouleté promlčecí lhůtě počítané od vynaložení jednotlivých investic, nikoliv, jak se domáhal, až od okamžiku, kdy mu bylo doručeno třetí stranou prováděné roční vyúčtování s rozpočtem nákladů na jednotlivé spoluvlastníky), jednak posouzení některých nákladů (např. nákladů na bankovní poplatky souvisejících s vedením účtu) jako nikoliv nutných pro údržbu domu.
4. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 9. 2018 č. j. 8 Co 411/2018-563 bylo, v návaznosti na zpětvzetí žaloby vedlejším účastníkem, rozhodnuto, že odvolací řízení o odvolání vedlejšího účastníka proti výroku II. se zastavuje (výrok I.), rozsudek okresního soudu ve znění opravného usnesení se ve zbytku zrušuje a řízení se zastavuje (výrok II.) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka odkazuje na obecnou zásadu přiznávání nákladů řízení dle úspěchu ve věci zakotvenou v §142 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Upozorňuje, že tuto zásadu zdůraznil v minulosti i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 9. 6. 2009 sp. zn. III. ÚS 292/07 (N 133/53 SbNU 669), ve kterém vyložil, že v uvedené zásadě se "promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval." (...) "Je-li procesní strana úspěšná, měl by jí její odpůrce nahradit náklady, které přitom účelně vynaložila, neboť by bylo v rozporu s ochrannou funkcí civilního práva procesního, pokud by civilní proces neumožňoval odstranit zmenšení majetkové sféry účastníka způsobené jenom tím, že byl nucen důvodně hájit svá práva, do nichž někdo jiný zasahoval."
6. Dále stěžovatelka zmiňuje nález ze dne 22. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1374/17 (veřejně dostupný v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz), bod 28 odůvodnění.
7. Stěžovatelka shledává, že vedlejší účastník ji vtáhl do soudního sporu, ve kterém se musela bránit, ač šlo o nároky převážně promlčené. Uvádí, že druhé straně muselo být, s ohledem na právní zastoupení advokátem, od počátku zřejmé, že žaloba nemá ve značné většině vůbec naději na procesní úspěch. Spor byl vzhledem k danému promlčení veden šikanózně. Zpětvzetím žaloby pak vedlejší účastník předešel meritornímu posouzení sporu, zřejmě ve snaze se mu vyhnout. Stěžovatelka také poznamenává, že ve sporu byla slabší stranou, když je fyzickou osobou, zatímco vedlejší účastník korporací.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
10. Z pohledu přezkumu před Ústavním soudem je podstatné, že krajský soud své závěry o nepřiznání nákladů řízení řádně odůvodnil a vysvětlil. Vyložil, co klade stěžovatelce k tíži, totiž její chování mající dopad do majetkové sféry vedlejšího účastníka, potažmo jeho členů - ostatních spoluvlastníků (postupitelů). Vzhledem k tomu, že společná věc - v daném případě obytný dům s desítkami spoluvlastníků - vyžaduje náklady nejen na opravy a údržbu, ale i na vlastní provoz, bylo jimi v roce 1998 založeno sdružení (dnes spolek), do kterého však stěžovatelka nevstoupila, který zajišťuje vybírání záloh na plnění spojená s užíváním jednotlivých bytů, uzavírá smlouvy s dodavateli těchto služeb a provádí přímé platby, zajišťuje osvětlení společných prostor domu, servis výtahu, úklid i správu (administrativu) domu a jeho chod apod. Jakkoli se stěžovatelka (po právu z vlastního rozhodnutí) nestala členem vedlejšího účastníka, placené služby jím poskytované (zajišťované) po celá léta čerpá, a to na úkor ostatních členů - spoluvlastníků domu, jejichž většinová rozhodnutí nerespektuje. Vzhledem k tomu, že se tak děje od září 2010 (naposledy finančně přispěla v srpnu 2010), jde z pohledu krajského soudu o zcela nepřijatelné jednání, které nemůže požívat jakékoli ochrany. Bylo by proto nespravedlivé, aby vedlejší účastník, resp. jeho členové (postupitelé), kteří i přes neakceptovatelný přístup stěžovatelky k řešení společné věci zajišťují její chod a provoz, jí ještě hradili náklady řízení, byť jeho zastavení z procesního hlediska zavinili. Nelze odhlédnout ani od toho, že vedlejší účastník vzal žalobu zpět v situaci, kdy byl již (částečně pravomocným rozhodnutím soudu) založen poměr úspěchu a neúspěchu každé strany, kdy neúspěch vedlejšího účastníka byl dán částečně promlčením žalovaných částek (výdajů) a částečně závěrem o tom, že prokazatelně vynaložené náklady nebyly shledány nutnými. Ústavní soud konstatuje, že není jeho úlohou, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení takto provedené obecným soudem, tedy orgánem k tomu oprávněným.
11. Jde-li o stěžovatelkou uváděné judikáty, Ústavní soud konstatuje, že nesvědčí ve prospěch jejích tezí. Shledal-li v nálezu sp. zn. III. ÚS 292/07 nepřijatelným, aby docházelo ke zmenšení majetkové sféry účastníka způsobeného jenom tím, že byl nucen důvodně hájit svá práva, do nichž někdo jiný zasahoval, pak si lze povšimnout, že v současném případě je to v prvé řadě stěžovatelka, která do majetkové sféry jiných zasahuje. Jak v podstatě ani sama nerozporuje, již od roku 2010 neplatí úhrady spojené s bytem, ač takové náklady zjevně vznikají a je tak činěno na úkor jiných osob. Ve zmiňovaném nálezu Ústavní soud shledal, že důvody pro použití §150 o. s. ř. mohou být shledány "především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stadiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod." Nejeví se tedy, že by závěry v tomto nálezu postup krajského soudu vylučovaly. Stěžovatelka poněkud pomíjí, že celé soudní řízení by zjevně nikdy nebylo zahájeno, kdyby řádně hradila své závazky, jak zřejmě většina obyvatel daného domu běžně činí.
12. Připomíná-li stěžovatelka z nálezu sp. zn. IV. ÚS 1374/17 úvahy v tom směru, že není na místě poskytovat ochranu návrhům obstrukčního charakteru, a vyslovuje názor až o šikanóznosti předmětného řízení, Ústavní soud neshledává, že by podaná žaloba měla takovýto charakter. Naopak se jeví, že byla podávána s legitimním záměrem chránit oprávněné zájmy vedlejšího účastníka, potažmo jeho členů proti osobě, která dlouhodobě neplní své závazky. Právní závěr o promlčení části žalovaných závazků přitom lze stěží považovat za tak očividný, jak stěžovatelka naznačuje, když obecný soud jej vyslovil až po poměrně komplexním právním rozboru, přičemž vedlejší účastník při podávání žaloby považoval za počátek běhu promlčecí lhůty až obdržení ročního vyúčtování s rozpočítáním nákladů na jednotlivé spoluvlastníky, tedy vycházel z právního názoru, jenž se i při jeho odmítnutí obecným soudem jistě nejeví a priori nějak zcela iracionálním.
13. Cituje-li stěžovatelka z posledně uváděného nálezu pravidlo, že "normální je nesoudit se", pak si Ústavní soud nemůže nepovšimnout, že vedlejší účastník právě s ohledem na toto pravidlo v určitém rozsahu jednal, když vzal žalobu v jistém okamžiku zpět, byť měl v řízení v danou chvíli nepravomocně alespoň částečný úspěch, s odůvodněním, že nechce dále navyšovat náklady řízení. Učinil-li vedlejší účastník takovýto krok k minimalizaci nákladů řízení, pak to opět napovídá spíše přiléhavosti použití §150 o. s. ř., než že by jeho jednání mělo být hodnoceno kriticky jako šikanózní vedení řízení bez ohledu na možnost úspěchu.
14. Přesvědčivý se nejeví ani argument stěžovatelky, že mělo být přihlédnuto k tomu, že je na rozdíl od vedlejšího účastníka fyzickou osobou. Daný vedlejší účastník totiž sdružuje fyzické osoby, které musí nést rovněž břímě hrazení nákladů na bydlení a nelze od nich jistě jakkoliv požadovat, aby je i nějak částečně nesly za stěžovatelku. Tyto osoby mimochodem mohou být ve slabším sociálním postavení než stěžovatelka. Nehrazení společných nákladů na bydlení v bytových domech některými osobami může v konečném důsledku ohrožovat řádné a pokojné bydlení jak neplatičů, tak uživatelů náklady platících. Bydlení je součástí základního lidského práva na přiměřenou životní úroveň (čl. 11 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech), pročež zaslouží zvýšené ochrany, stěžovatelkou požadovaný zásah Ústavního soudu by však s ní byl naopak v protikladu.
15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu